Elysium po 14 letech: Pet Shop Boys našli krásu ve stárnutí

Existují desky, které posluchače získají během prvních třiceti sekund. A pak jsou alba, která jako by čekala, až k nim člověk sám doroste. Elysium od Pet Shop Boys patří spíše do druhé skupiny.

Když v září 2012 dorazilo jejich jedenácté studiové album, část publika mohla být překvapena. Místo další dávky velkého evropského synthpopu přišla deska pomalá, hluboká, někdy téměř ospalá. Jenže pod její klidnou hladinou se odehrává něco podstatně zajímavějšího. Neil Tennant a Chris Lowe zde přemýšlejí o stárnutí, smrti, vzpomínkách, pomíjivosti úspěchu, vlastní pozici v pop music i o tom, zda po člověku nebo vztahu zůstává něco ve chvíli, kdy už fyzicky zmizel.

A právě proto dnes Elysium působí možná silněji než v době vydání.

Ve Velké Británii vyšlo Elysium 10. září 2012, jednotlivé země ale dostaly album v několika termínech – Japonsko už 5. září, velká část Evropy 7. září a Spojené státy 11. září. Album vydal Parlophone/EMI, v USA Astralwerks. Producenty byli samotní Pet Shop Boys společně s Andrewem Dawsonem.

Výběr Dawsona nebyl náhodný. Tennanta mimořádně zaujal zvuk Kanyeho Westa na 808s & Heartbreak, na kterém Dawson pracoval. Pet Shop Boys hledali producenta, jenž by jejich elektronickou hudbu neposunul směrem k dalšímu naleštěnému tanečnímu albu, ale otevřel v ní více prostoru. Tennant později vysvětloval, že je na Westově desce fascinovalo propojení evropského elektropopu a hip hopu i její atmosféra. Záměrem bylo vytvořit spíše náladové než vysokoenergetické taneční album.

Neil Tennant a Chris Lowe kvůli nahrávání strávili v Los Angeles přibližně dva a půl měsíce, od poloviny ledna do konce března 2012. Dawson s nimi nepracoval jen jako producent: album také nahrával a mixoval a podílel se na programování, orchestracích i některých instrumentálních partech.

Los Angeles nebylo jen kulisou. Ovlivnilo barvu celé nahrávky. Do studia přišli američtí session hudebníci, perkusionista Lenny Castro, orchestr i výrazné doprovodné vokály. Objevují se například James Fauntleroy a Oren, Maxine a Julie Watersovi. Orchestrální aranžmá několika skladeb připravili Joachim Horsley, Andrew Dawson a Ben Leathers.

Jedním z pracovních názvů alba bylo příznačné HappySad. Tennant připomínal, že už na počátku kariéry označovali svou hudbu právě tímto paradoxem: člověk při ní může chtít tančit a zároveň plakat. Elysium se k této definici vrací možná víc než kterákoli jejich deska od Behaviour. Název samotný souvisel s losangeleským Elysian Parkem, ale současně samozřejmě odkazoval k Elysiu jako mytologickému místu blaženého posmrtného života. Tennant mluvil o podivném motivu „smrti s optimismem“, který deskou prochází.

A přesně to je klíč k celému albu.

Populární hudba má zvláštní vztah ke stáří. Neustále hledá něco nového, mladého a okamžitého, zatímco její vlastní minulost se velmi rychle proměňuje v nostalgii.

Pet Shop Boys se rozhodli tento rozpor neobcházet.

Tennant v roce 2012 otevřeně říkal, že velká část Elysiumpojednává o tom, jaké je pokračovat v pop music ve věku, v němž původní pravidla popové kariéry předpokládala, že už jste dávno zmizeli.

Proto na desce najdeme člověka, který se na večírku stává neviditelným. Umělce, jehož se taxikář ptá, zda už náhodou není v důchodu. Píseň o lásce, která zemřela, ale přesto nezmizela. Requiem za člověka i za jednu kulturní epochu. Vedle toho satiru na mladé hvězdy posedlé samy sebou.

Není to koncepční album v přísném slova smyslu. Je však mimořádně tematicky soudržné.

Album začíná jednou ze svých nejlepších skladeb.

Na povrchu je Leaving písní o odchodu partnera. Tennant ale záhy posouvá obyčejný rozchod někam mnohem dál. Láska může skončit, člověk může odejít, někdo může zemřít – ale to, co vytvořil, zůstává přítomné ve vzpomínkách a v tom, jak změnil životy ostatních.

Pozdější retrospektiva Classic Pop spojila skladbu také se smrtí Tennantových rodičů v období kolem alb Yes a Elysium.

Právě zde se poprvé naplno objevuje hlavní myšlenka desky: nepřítomnost nemusí být totéž jako nicota. Hudba se podle toho odmítá propadnout do tragédie. Elektronický základ je měkký a vzdušný, nad ním se objevují orchestrální vrstvy, perkuse Lennyho Castra a široké doprovodné vokály Jamese Fauntleroye a rodiny Watersových.

Výsledkem je skladba současně smutná i uklidňující. Smrt nebo konec vztahu nejsou popřeny – jsou přijaty a přetvořeny v paměť. Leaving je učebnicovým příkladem onoho petshopboysovského „HappySad“.

Jestli má Elysium skutečné emocionální centrum, pak jím může být Invisible.

Vypravěč kdysi býval středem společnosti. Teď stojí na stejném místě, ale nikdo si ho nevšímá. Neodešel – pouze přestal být pro okolí důležitý.

Tennant nepíše o stáří jako o biologickém procesu. Píše o společenské neviditelnosti. O okamžiku, kdy člověk pochopí, že místnost, která se kdysi otáčela jeho směrem, pokračuje bez něj.

Hudebně je Invisible mimořádně úsporná. Místo jednoho dominantního hooku se pomalu rozprostírá prostor, hluboké elektronické frekvence a vzdálené vokální vrstvy. Skladba jako by se sama odmítala prosadit do popředí – a právě proto dokonale kopíruje svůj text.

Tennantův zpěv zde nepotřebuje dramatické gesto. Je téměř rezignovaný. Člověk se nestává neviditelným během velké tragédie, ale postupně, skoro nepozorovaně. Oficiální text ostatně přímo pracuje s koncem mládí a postupným mizením.

Andrew Dawson zde možná nejlépe naplnil představu alba, které nebude posluchače tlačit ke zdi, ale nechá kolem hudby prostor.

Winner byla před vydáním alba snadno interpretována jako skladba vytvořená pro olympijské hry v Londýně. Jenže tak nevznikla.

Pet Shop Boys ji napsali během turné s Take That. Každý večer sledovali reakci desetitisíců lidí na jejich stadionové hymny a Chris Lowe poznamenal, že Pet Shop Boys vlastně žádnou klasickou střednětempovou hymnu nemají. Tennant s Lowem se tedy pustili do vlastního pokusu.

A udělali to typicky po svém.

Winner totiž není oslavou vítěze stojícího nad poraženými. Tennantovi vadila právě arogance podobného typu triumfalismu. Jeho píseň říká spíše: ten okamžik je krátký, proto si ho užijte, dokud existuje.

To mění i způsob, jakým funguje hudba. Orchestr, živé bicí Ryana Hoylea a Dawsonova kytara vytvářejí skutečně široké stadionové gesto, pod ním však zůstává melancholie.

Právě zde se ale ukazuje jedna ze slabin alba. Aranžmá někdy zdůrazňuje vznešenost až příliš jednoznačně a jemná ironie textu se pod ní může ztratit. Winner je chytřejší skladba, než jak na první poslech působí – ale její největší paradox není vždy slyšet dost zřetelně.

Pak přijde dvě a půl minuty dlouhá píseň, která je možná jedním z nejpřesnějších textů o stárnutí popové hvězdy.

Inspirací byly skutečné rozhovory s londýnskými taxikáři. Tennant v rozhovoru pro Los Angeles Times vzpomínal na řidiče, který mu řekl, že má pořád docela rád jejich „starší věci“. Další otázky písně se točí kolem toho, jestli už skupina není víceméně v důchodu, zda se vrací kvůli penězům nebo jak legračně dnes vypadají stará videa.

Je to vtipné, ale zároveň bolestivé.

Pet Shop Boys se totiž nestavějí do role uražených legend. Udělají z nepříjemných poznámek píseň a obrátí ironii proti sobě.

Hudba záměrně nepůsobí monumentálně. Kratší forma a téměř nenucená lehkost podtrhují banalitu situace. Nejde o dramatické oznámení konce kariéry. Je to mnohem horší: někdo vás prostě zařadil do kolonky „něco starého, co jsem kdysi poslouchal“.

Po několika skladbách ponořených do času a stárnutí se A Face Like That rozběhne úplně jinam.

A deska to potřebuje.

Text je založený na jednoduchém okouzlení fyzickou krásou. Setkání s atraktivním člověkem je přirovnáváno k přírodní katastrofě: bouře, blesky, vítr, narůstající napětí. Není nutné za tím hledat komplikovanou filozofii. Je to píseň o okamžiku, kdy někdo vstoupí do místnosti a racionalita končí.

Hudebně jde o nejvýraznější návrat k taneční DNA Pet Shop Boys na celé desce. Sekvencovaný elektronický základ, rychlejší puls a důraznější syntetické akcenty jako by na několik minut otevřely jiné album.

Chris Lowe přitom původně chtěl zachovat na Elysiumnepřerušenou náladu. Tennant s humorem poznamenal, že doprostřed nakonec stejně vložili právě tento „rušivý dance-pop“ – a že to byla skladba, kterou měli všichni rádi.

S odstupem působí A Face Like That skoro jako předzvěst následujícího alba Electric. Ne proto, že by do Elysiumnepatřila, ale protože ukazuje druhou cestu, kterou se Pet Shop Boys mohli vydat.

Po tanečním výboji přichází opět ústup do soukromí.

Breathing Space je píseň člověka unaveného tlakem, povinnostmi a neustálou potřebou být někde přítomen. Touží po prázdných dnech, po místě mimo veřejný závod, kde může znovu získat ztracenou nevinnost.

Podle pozdějšího rozboru založeného na rozšířených poznámkách k reedici vznikala skladba na akustické kytaře a souvisela s Tennantovou potřebou uchylovat se do svého domu na severu Anglie.

Aranžmá proto působí organičtěji než u většiny desky. Credits potvrzují kytary, bicí, orchestr i další vokální vrstvy.

Důležité je, že skladba nehovoří o útěku navždy. „Breathing space“ je prostor k nadechnutí. Člověk nechce svět opustit; potřebuje pouze na chvíli vystoupit z jeho hluku.

Právě pomalejší vývoj skladby může někomu připadat příliš rozvláčný. V dramaturgii Elysium je však tato trpělivost logická. Album nechce všechno vyřešit během tří minut.

A potom přichází největší změna tónu.

Ego Music je satira na moderní popovou hvězdu, která každou větu pronáší jako zásadní prohlášení o vlastní výjimečnosti. Tennant přepíná do téměř mluveného hereckého projevu a skládá portrét umělce posedlého vlastní autenticitou, vizí, fanoušky, humanitární činností a samozřejmě sebou samým.

Nebylo to přitom mířeno konkrétně na Lady Gaga ani na jediného interpreta. Tennant vysvětloval, že terčem je obecný typ moderní popové celebrity a že řada formulací vycházela ze skutečných vět, které hvězdy používaly v rozhovorech.

Hudební jednoduchost je zde záměrná. Opakovaný refrén redukuje celé velkolepé sebeprezentování na primitivní „já, já, já“.

A právě tady se mohou názory posluchačů rozdělit. Myšlenka funguje skvěle a Tennantův suchý přednes je výborný. Samotný refrén je ale natolik demonstrativní, že vtip po několika opakováních ztrácí část ostří.

Je to jedna z nejzábavnějších skladeb alba, nikoli však jedna z hudebně nejhlubších.

Hold On je zvláštní skladba dokonce i na poměry Pet Shop Boys.

Její harmonický základ souvisí s Händelovou skladbou Eternal Source of Light Divine z Ode for the Birthday of Queen Anne. Tennant popsal, že dílo zaslechl v rádiu, stáhl si noty a Lowe naprogramoval Händelovy akordické změny, nikoli původní melodii. Tennant pak napsal nový text a melodii.

Výsledkem je téměř bezvýhradně optimistická píseň.

Budoucnost podle ní jednoduše musí existovat. Svět pokračuje v obyčejných každodenních projevech – létají letadla, štěkají psi, stojí doprava, lidé nakupují, milují se, vydělávají a ztrácejí peníze – a právě tato každodennost se stává argumentem proti beznaději.

Orchestr, živé bicí, basová kytara a množství vokalistů dávají skladbě místy až gospelovou nebo muzikálovou šíři.

Je to odvážné. A zároveň je to část Elysium, kde může pozitivní poselství sklouznout nejblíže k přílišné doslovnosti. Pet Shop Boys bývají nejsilnější, když nechávají naději vyrůstat z pochybnosti. Hold On ji tentokrát vyhlašuje přímo.

Přesto má na albu důležitou funkci: po tolika úvahách o odcházení jednoduše odmítne připustit, že nic dalšího nebude.

Po Händelovi přichází romantika mnohem méně vznešená.

Vypravěč Give It a Go se nesnaží druhého člověka přesvědčit, že je osudová životní láska. Jeho argument je mnohem skromnější: možná existuje někdo lepší, ale proč tomu alespoň nedat šanci?

Právě tato nedokonalost dává skladbě půvab. Je to antiromantické vyznání, které se nakonec stává romantickým právě tím, jak málo se snaží být heroické.

Hudebně je skladba úmyslně lehká, skoro starosvětsky melodická. Orchestrální aranžmá, kytara Adama Tresslera, Castrovy perkuse a doprovodné vokály jí dávají měkkou, uhlazenou podobu.

Na desce plné zásadních témat může Give It a Gopůsobit méně významně. A skutečně nepatří mezi její absolutní vrcholy. Současně ale nabízí potřebnou lidskou banalitu: i uprostřed úvah o smrti a čase se pořád někdo neuměle snaží někoho sbalit.

Samotný titul Memory of the Future obsahuje nádherný paradox.

Člověk potká někoho, kdo mu připadá natolik samozřejmý, že společná budoucnost působí skoro jako něco, co už si pamatuje.

Text navíc používá obraz madeleine spojený s Proustem a mimovolnou pamětí. Minulost, přítomnost a budoucnost se začínají prolínat. Nová láska odemyká staré vzpomínky a současně vytváří pocit, že všechno dosavadní směřovalo právě k tomuto setkání.

Hudba tuto časovou nejednoznačnost podporuje. Elektronický puls postupuje vyrovnaně dopředu, zatímco melodie se neustále vrací do stejného emocionálního místa. Není to euforická taneční skladba. Spíš milostná píseň, která se pohybuje.

Tennant zpívá bez velkého patosu. Právě zdrženlivost zabraňuje tomu, aby se skladba utopila v sentimentu.

Není náhodou, že se stala třetím singlem. Pro singlové vydání ji později nově smíchal Stuart Price – muž, který měl vzápětí produkovat tanečně radikálněji zaměřené Electric.

Jedna z nejtemnějších věcí přichází téměř na konci.

Everything Means Something zachycuje hádku dvou lidí. Jeden tvrdí, že druhý přehání, čte příliš mnoho mezi řádky a dává drobnému pochybení nepřiměřenou váhu. Odpověď zní: všechno něco znamená.

Je v tom nepříjemná pravda o vztazích. Samostatný čin může být maličkostí, ale v dlouhodobém soužití se drobnosti mění ve vzorce. Nedbalost přestává být náhodou, pokud se opakuje.

Hudebně skladba patří k nejhustším a nejznepokojivějším částem alba. Dawson je v credits uveden u dalšího programování a kláves; produkce vytváří sevřenější, temnější elektronické prostředí než vzdušnost prvních skladeb.

Tennant tentokrát nezní zranitelně jako v Invisible. Zní téměř jako žalobce.

A je dobře, že tato skladba přichází právě před závěrem. Elysium se díky ní ještě jednou ponoří do konfliktu, než se rozloučí.

Závěr alba je velký.

Requiem in Denim and Leopardskin vzniklo už v období kolem alba Yes a je věnováno zesnulé vizážistce Pet Shop Boys Lynne Easton. Současně se však rozšiřuje v elegii za celou kulturní generaci, která formovala Tennantovo mládí a ranou dospělost.

Text je plný jmen, módy a obrazů britské popkultury. Objevují se Bryan Ferry, Derek Jarman, Malcolm McLaren, Adam Ant, módní návrhář Ossie Clark i Biba. Nepůsobí to jako encyklopedie celebrit, ale jako útržky vzpomínek, které člověku probíhají hlavou při loučení.

A hudba dělá přesně totéž.

Orchestr, perkuse Lennyho Castra, kytara Adama Tresslera, baskytara Vivi Ramy a doprovodné hlasy rozšiřují skladbu do skutečného requiem – ovšem requiem od Pet Shop Boys, takže místo kostelní černé přichází denim, leopardí vzor, pop, móda a vzpomínky na večírky.

Je v tom elegance i lehká ošuntělost, smutek i glamour.

A především pochopení, že vzpomínání je vždy trochu falešné. Z fotografií a fragmentů minulosti se snažíme vytvořit příběh, který možná nikdy nebyl tak souvislý, jak jej zpětně vidíme.

Pokud Leaving otevřelo album tvrzením, že mrtví zůstávají přítomní v paměti, Requiem in Denim and Leopardskin tuto myšlenku po téměř hodině uzavírá.

Kruh se uzavřel.

Neil Tennant při pozdější reedici popsal Elysium jako hluboké nejen tematicky, ale i zvukově a výslovně upozorňoval na množství subbasu. Za jednu z nejkrásnějších desek Pet Shop Boys jej považoval právě díky spojení hloubky, prostoru a melancholie.

To je při poslechu zásadní.

Andrew Dawson se nesnaží elektroniku Pet Shop Boys zahltit dalšími vrstvami. Často naopak jednotlivým prvkům dovoluje dlouho doznívat. Nízké frekvence vytvářejí základ, zatímco výš nad nimi zůstává vzduch pro Tennantův hlas, vokální harmonie a orchestr.

Právě doprovodné vokály představují jeden z největších rozdílů proti řadě jiných alb dua. Tennant s Lowem předem věděli, že jich chtějí tentokrát použít výrazně více. Los Angeles jim umožnilo pracovat mimo jiné s rodinou Watersových, jejíž členové mají za sebou dlouhou historii studiového zpěvu, a s Jamesem Fauntleroyem.

Orchestr se zároveň nepoužívá jen jako prostředek ke „zvětšení“ refrénů. V Leaving rozšiřuje pocit prostoru, ve Winner vytváří stadionovou monumentalitu, v Hold On propojuje pop s Händelovým harmonickým světem a v závěrečném Requiem dostává téměř filmovou funkci.

Technické credits uvádějí Dawsona jako producenta, zvukového inženýra a hlavního mixera, Pet Shop Boys jako koproducenty a Jorgeho Velasca jako asistenta mixu. Mastering původního vydání provedl Chris Athens. Nahrávalo se mimo jiné v SoundEQ Studios, Capitol Studios a Record One v oblasti Los Angeles; orchestr byl zaznamenán v Capitol Studios.

Co naopak spolehlivě doloženo není, je kompletní seznam konkrétních modelů syntezátorů použitých v jednotlivých skladbách. U Elysium je proto smysluplnější poslouchat výsledek než vytvářet atraktivně vypadající, ale spekulativní seznam studiové techniky.

Elysium má jeden problém, který je současně součástí jeho kouzla.

Není dokonale vyrovnané.

První dvojice Leaving a Invisible nastaví mimořádně vysokou laťku. A Face Like That, Memory of the Future a především závěrečné Requiem in Denim and Leopardskin patří rovněž mezi nejsilnější momenty.

Vedle nich působí Give It a Go méně zásadně, Hold On místy příliš bezprostředně a výborný nápad Ego Music je hudebně jednodušší, než by si možná zasloužil.

Jenže právě tato nerovnováha vytváří portrét skutečného života. Smutek se střídá s banalitou. Úvaha o smrti se satirou na celebrity. Existenciální krize s okouzlením hezkou tváří.

A pod tím vším běží čas.

To je skutečné téma Elysium.

Dobové přijetí alba bylo slušné, nikoli jednoznačně nadšené. Metacritic uvádí skóre 67 ze 100 na základě 21 recenzí: deset bylo klasifikováno jako pozitivní a jedenáct jako smíšené, bez jednoznačně negativní recenze. BBC tehdy patřila k nadšenějším hlasům, zatímco Guardian, AllMusic nebo Pitchfork upozorňovaly na nerovnoměrnost materiálu a rozdíl mezi silnými introspektivními skladbami a lehčími částmi desky.

V britské albové hitparádě se Elysium dostalo do první desítky.

A potom se stalo něco téměř komicky petshopboysovského.

Méně než rok po introspektivním, pomalém a stárnutím posedlém Elysium přišlo Electric. Stuart Price Pet Shop Boys zahnal zpátky na taneční parket a vznikla jedna z nejenergičtějších desek jejich pozdější kariéry.

Ve zpětném pohledu proto Elysium nepůsobí jako rezignace.

Působí jako zastavení.

Pet Shop Boys potřebovali na chvíli přestat dokazovat, že pořád dokážou vytvořit velký taneční hit. Podívali se na vlastní věk, minulost, mrtvé přátele, proměňující se popovou kulturu a na otázku, co vlastně po člověku zůstává.

A pak zase zapnuli sekvencery naplno.

Kdo od Pet Shop Boys očekává především okamžitý refrén, ostrý elektronický beat a taneční euforii, může mít s Elysiumdodnes problém.

Jenže poslouchat jej jako neúspěšný pokus o taneční Pet Shop Boys znamená poslouchat úplně jiné album, než jaké chtěli natočit.

Jeho síla je v detailech.

V prostoru kolem Tennantova hlasu. V hlubokých basových frekvencích. V amerických doprovodných vokálech. V okamžiku, kdy se člověk na večírku náhle cítí neviditelný. V taxikáři, který připomene popové hvězdě, že její nejlepší časy možná považuje za uzavřenou kapitolu. Ve vzpomínce na mrtvého člověka, který přesto nezmizel. V nové lásce, která připomíná vzpomínku na budoucnost.

A nakonec v pohřbu plném džínoviny, leopardího vzoru, starých fotografií a hudby.

Elysium není nejsilnější album Pet Shop Boys v každé jednotlivé minutě. Není tak sevřené jako Behaviour, tak bezprostřední jako Actually ani tak tanečně opojné jako Electric.

Má ale něco, co žádná z těchto desek nemá úplně stejným způsobem.

Smíření s časem.

Pet Shop Boys na něm nezkoušejí předstírat, že nestárnou. Udělají něco mnohem zajímavějšího: stárnutí použijí jako materiál pro popovou hudbu.

A právě proto stojí za to dát Elysium po letech znovu šanci.

Hodnocení: 8/10