Fire/Jericho: The Prodigy tehdy ukázali, že Charly nebyla náhoda

Na začátku devadesátých let měli The Prodigy zvláštní problém. Úspěch přišel možná až příliš rychle. „Charly“ vystoupal v Británii na třetí místo a „Everybody in the Place“ dokonce na druhé, jenže spolu s popularitou se na skupinu přilepila nálepka takzvaného „toytown techna“ – raveu postaveného kolem legračních nebo dětských samplů. Liam Howlett si nebezpečí dobře uvědomoval. V rozhovoru pořízeném už v roce 1992 řekl, že kdyby se pokusili napsat další „Charly“, mohlo by je to definitivně uzavřít do role „cartoon samplers“. „Fire/Jericho“ je proto zajímavé poslouchat jako okamžik, kdy se The Prodigy rozhodli dokázat, že mají mnohem větší hudební slovník.

Britské vydání dvojitého A-singlu je v databázi MusicBrainz datováno na 7. září 1992 a neslo značku XL Recordings. Jen o dva týdny později následovalo debutové album Experience, na němž se obě skladby znovu objevily: „Jericho“ album otevírá a „Fire (Sunrise Version)“ se nachází v jeho závěrečné třetině. Singl se v britské hitparádě dostal na 11. příčku a strávil v ní čtyři týdny. Dobový rozhovor s Howlettem zároveň potvrzuje, že jeho rychlý pád nebyl pouze reakcí publika – XL nahrávku předčasně stáhli z prodeje.

„Fire“ není písní v klasickém smyslu sloka–refrén–sloka. Je to spíš několik hudebních světů natlačených proti sobě tak, aby z jejich tření vznikala energie. Howlett staví skladbu na tvrdém breakbeatu, úderných elektronických motivech a krátkých vokálních fragmentech, které nemají vyprávět lineární příběh. Fungují jako zvukové značky. Slovo oheň, reggaeový hlas, party výkřiky a rytmické repetice postupně vytvářejí prostředí, které je současně agresivní i uvolněné.

Tady se výrazně projevuje jeden ze základních principů raných The Prodigy: sampling není ozdoba nalepená na hotovou skladbu, ale přímo kompoziční materiál. „Fire“ pracuje mimo jiné s nahrávkou „Fire“ od The Crazy World of Arthur Brown a s reggae skladbou „Hard Times“ od Pabla Gada. Verze „Sunrise“ navíc čerpá ze skupiny Aswad. Howlett tak propojuje psychedelický rock konce šedesátých let, reggae a britský hardcore rave začátku devadesátých let, aniž by zněl jako některý z těchto žánrů samostatně.

Právě reggaeová vrstva je pro „Fire“ zásadní. Howlett v dobovém rozhovoru přiznával, že reggae hodně poslouchal, a to nejen kvůli možnosti něco nasamplovat. Zajímal ho způsob, jakým jsou reggae nahrávky vystavěny. V „Fire“ je to slyšet velmi dobře: rytmická brutalita raveu není nepřetržitá. Proti ní stojí volnější hlasové fragmenty a hlubší, téměř kouřová atmosféra, takže skladba nefunguje jen jako čtyři až pět minut bezhlavého tlaku.

Ještě zajímavější je rozdíl mezi verzemi. „Burning Version“, která na původním dvanáctipalcovém singlu zabírala první pozici, působí přímočařeji a tvrději. „Sunrise Version“ má více prostoru a právě zde vystupuje reggaeová stránka materiálu silněji do popředí. Je to také verze, která přešla na Experience. Z hlediska kompozice je podle mě „Sunrise“ lepší: jednotlivé zvukové bloky nejsou pouze vršeny na sebe, ale vytvářejí kontrast mezi úderem a uvolněním. „Burning“ je účinnější jako okamžitá raveová zbraň, „Sunrise“ vydrží pozornější poslech.

A existuje tu jeden vzácně dobře doložený technický detail. Howlett později v rozhovoru o vzniku Experience výslovně uvedl, že na albové verzi „Fire“ použil Roland JD-800. To je důležitější informace než pouhé vyjmenování syntezátorů: právě schopnost vytvořit hutnou basovou vrstvu, která se neztratí pod breakbeatem a samply, pomáhá vysvětlit, proč „Sunrise Version“ nepůsobí jako chaotická koláž, přestože se v ní odehrává tolik věcí současně.

Jestliže je „Fire“ rozkročená mezi raveem a reggae, „Jericho“ jde rovnou po krku. Už její zařazení na první místo následného alba Experience dává smysl: je to mnohem rozhodnější manifest raných The Prodigy. Není zde potřeba dlouhého úvodu ani postupného hledání směru. Skladba velmi rychle rozpohybuje breakbeat, basu, ostré zvukové zásahy a především jeden z nejzapamatovatelnějších motivů celé rané etapy skupiny.

Vokální materiál pochází mimo jiné z „The Badman Is Robbin'“ britských Hijack a z „What U Waitin' 4?“ od Jungle Brothers. Jméno Jericho a hlasový motiv spojený s jeho hradbami proto není nutné vykládat jako hluboký biblický koncept. Prokazatelný autorský výklad, že by Howlett stavěl skladbu na biblické symbolice, k dispozici není. Mnohem přesvědčivější je chápat Jericho jako zvukový obraz: motiv hradeb dostává v kombinaci s basem, breakbeaty a údernými samply téměř fyzickou podobu. Hudba zní, jako by měla něco prorazit. To je interpretace samotné nahrávky, nikoli tvrzení o Howlettově záměru.

„Jericho“ také krásně ukazuje, jak dobrý rytmický architekt Howlett už tehdy byl. Nejde jen o rychlost. Mnohem podstatnější je způsob, jakým se jednotlivé údery skládají, mizí a znovu se vracejí. Breakbeat není neutrálním podkladem, na který je postaven riff. Je jednou z hlavních melodií skladby. Zvuk se díky tomu neustále pohybuje dopředu a přitom nepůsobí mechanicky.

To přesně odpovídá Howlettovu tehdejšímu způsobu práce. V rozhovoru vysvětloval, že nerad jednoduše přebíral celé běžně používané smyčky. Raději vybíral malé části různých breaků – například kopák nebo snare – a skládal z nich vlastní rytmus. Beatům pak přidával další bicí a výrazný reverb, aby získaly větší prostor a „warehouse“ charakter. Právě na „Jericho“ lze tuto filozofii slyšet téměř učebnicově: rytmus působí živěji, než by odpovídalo čistě naprogramované taneční hudbě.

A právě zde má „Jericho“ proti „Fire“ nepatrnou výhodu. „Fire“ přitahuje pozornost barevností a kontrasty. „Jericho“ je soudržnější. Je méně závislé na jediném výrazném samplu a jeho síla je ukrytá hlouběji ve způsobu, jakým do sebe zapadají rytmus, basa, hlasové útržky a melodické fragmenty. Proto také působí překvapivě moderně i po více než třech desetiletích.

Původní dvanáctipalcové vydání není pouze dvojicí skladeb. Nabízí „Fire (Burning Version)“, „Fire (Sunrise Version)“, „Jericho (Original Version)“ a „Jericho (Genaside II Remix)“. U remixu „Jericho“ jsou Genaside II uvedeni jako remixéři a autoři dodatečné produkce, zatímco technickou práci doplnil Dominic Robson. Původní produkce a mix zůstávají spojeny s Liamem Howlettem.

Genaside II originál nerozšiřují tak, že by ho učinili melodičtějším nebo přístupnějším. Jdou opačným směrem. Remix je temnější, roztříštěnější a více připomíná zvukovou koláž určenou pro okamžik, kdy už se rave dostal hluboko za půlnoc. Tam, kde Howlettova původní verze stále pečlivě hlídá tah skladby dopředu, remix si dovoluje větší chaos a hrubost.

Pro mě je to zároveň nejslabší část celého vydání – nikoli proto, že by remix nefungoval, ale protože původní „Jericho“ má přesnější poměr mezi šílenstvím a kontrolou. Genaside II posouvají váhu směrem k šílenství. V kontextu singlu je to zajímavý alternativní pohled, ale kdybych si měl vybrat jedinou verzi, originál vyhrává poměrně jasně.

Na „Fire/Jericho“ je fascinující také to, kolik z charakteru The Prodigy už bylo hotovo dávno před Music for the Jilted Generation nebo The Fat of the Land. Howlett byl v té době autorem, producentem i hlavním studiovým architektem. Nahrávky vznikaly v Earthbound Studios v Essexu; původní dvanáctipalcové vydání bylo masterováno Nileshem Patelem v londýnském The Exchange.

Dobový technický rozhovor nabízí vzácně detailní pohled pod kapotu. Howlett používal Roland W-30 jako klíčový sekvencer, ve studiu měl Roland U-220 a TR-909 a výsledek vedl přes 32kanálový Tascam na DAT. Pro sampling hrál významnou roli také Akai S1100. Důležité ovšem není samotné číslo modelu. Howlettův přístup spočíval v tom, že zvuk z těchto zařízení měnil natolik, aby nebyl okamžitě rozpoznatelný. Například TR-909 podle vlastních slov používal hodně, ale upravoval ji tak, aby nepůsobila jako standardní 909.

To je možná nejlepší vysvětlení, proč rané The Prodigy zestárli lépe než velká část hardcore rave produkce stejné doby. Howlett nepovažoval technologii za krabici s hotovými zvuky. Bral ji jako surovinu. Samply rozebíral, rytmy znovu skládal, zvuky přetěžoval a vrstvil. Dokonce tvrdil, že nezačíná skladbu, dokud na klávesách nenajde zvuk, který mu připadá původní.

Právě proto „Fire/Jericho“ nepůsobí jen jako dobová raveová archeologie. Některé výškové syntezátorové barvy nebo hyperaktivní rytmické postupy samozřejmě okamžitě prozrazují rok 1992. Samotná konstrukce hudby ale zestárla mnohem méně. Způsob, jakým Howlett pracuje s kontrastem, samplingem, deformací rytmu a fyzickou silou basu, se stane jedním ze základů celé pozdější identity skupiny.

Je skoro symbolické, že „Fire/Jericho“ skončilo na jedenáctém místě britské hitparády. Bylo těsně před Top 10, ale zároveň dost tvrdé na to, aby nepůsobilo jako pokus napsat další snadno prodejný „Charly“. Oficiální britská hitparáda zaznamenává nástup na 12. místo, posun na 11. příčku a následný prudký pád; dobový Future Music pak dává tento neobvyklý průběh do souvislosti s předčasným stažením singlu ze strany XL.

A právě tady leží historická hodnota nahrávky. „Fire/Jericho“ není ještě The Prodigy z éry „Firestarter“. Není zde punková frontmanská persona Keitha Flinta, rockové kytary ani monumentální zvuk druhé poloviny devadesátých let. Současně už to ale nejsou ani The Prodigy definovaní jedním veselým televizním samplem.

Je tu něco mezi tím: mladý producent, který zjistil, že může hiphopovou práci se samply, reggae, hardcore breakbeat a syntezátorovou hudbu spojovat podle vlastních pravidel. A právě tento způsob myšlení je podstatnější než samotný žánr. The Prodigy později několikrát změnili povrch svého zvuku, ale logika zůstala podobná: vzít prvky, které by spolu zdánlivě neměly fungovat, a donutit je ke společnému útoku.

„Fire/Jericho“ není bezchybný singl. Některé zvuky nesou velmi zřetelnou stopu britského hardcore raveu roku 1992 a Genaside II remix je proti původnímu „Jericho“ méně disciplinovaný. Na druhé straně však právě toto vydání výborně zachycuje okamžik, kdy se talent Liama Howletta mění v jasně rozpoznatelný autorský rukopis.

„Fire“ ukazuje jeho cit pro kontrast a schopnost propojit rave s reggaeovou estetikou. „Jericho“ je ještě přesvědčivější: brutální, rytmicky propracovaná skladba, která dokáže spojit několik samplovaných světů do něčeho, co už patří pouze The Prodigy.

Nejdůležitější však je, že tenhle singl už nedává smysl vysvětlovat jen jako produkt raveové horečky začátku devadesátých let. Poslouchaný dnes ukazuje základní princip, na kterém Liam Howlett později vybudoval celou kariéru: sample není cíl, ale stavební materiál. Beat není doprovod, ale hlavní postava. A chaos funguje nejlépe tehdy, když jej někdo velmi přesně řídí.

Hodnocení: 9/10