George Michael odložil obraz idolu. Natočil album, které chtělo být slyšeno

Když George Michael 3. září 1990 vydal své druhé sólové album Listen Without Prejudice Vol. 1, nešlo pouze o další krok v úspěšné kariéře. Bylo to rozhodnutí přestat naplňovat očekávání, která kolem něj vytvořil mimořádný triumf předchozí desky Faith. Místo nové přehlídky okamžitých hitů nabídl posluchačům soustředěnější, převážně introspektivní nahrávku a už jejím názvem je vyzval, aby poslouchali bez předsudků.

Na obalu nebyla zpěvákova tvář. Jeho místo zaujal výřez z fotografie Crowd at Coney Island, kterou v roce 1940 pořídil americký fotograf Weegee. Mezi stovkami lidí se zde jednotlivec téměř ztrácí. Pro album člověka, jenž měl za sebou období všudypřítomné slávy, nemohla existovat přesnější vizuální metafora.

Deska vyšla u společnosti Epic, vznikala v londýnských studiích Sarm West a Metropolis a produkoval i aranžoval ji samotný George Michael. Hlavním zvukovým inženýrem byl Chris Porter, sekvencování měl na starosti Pete Gleadall. Vedle Michaela se na nahrávce podíleli například Chris Cameron, Phil Palmer, Deon Estus, Danny Cummings, Ian Thomas, Andy Hamilton a doprovodná zpěvačka Shirley Lewis. (AllMusic)

Faith proměnilo George Michaela v jednu z největších světových popových hvězd. Současně jej však uzavřelo do snadno rozpoznatelného obrazu: kožená bunda, strniště, úzké džíny a sebevědomá sexualita. Na Listen Without Prejudice Vol. 1 se proti této vlastní ikoně obrátil.

Neznamenalo to odmítnutí popu. Michael nadále věděl, jak vystavět výraznou melodii, rytmus i refrén. Přestal je však používat jako samoúčelnou cestu k okamžitému úspěchu. Do popové písně vpustil gospel, folk, soul, jazz, bossa novu i závažnější témata. V textech se zabýval nerovností, nedostatkem soucitu, válkou, neopětovanou láskou, rozpadem vztahů a cenou, kterou člověk platí za život podle očekávání druhých.

Album není oficiálně koncepčním dílem, přesto má výraznou vnitřní soudržnost. Opakovaně se na něm vrací čekání, ztráta, touha po osvobození a otázka, zda může člověk začít znovu, aniž by se nejprve vyrovnal s minulostí. Hudba se přitom pohybuje mezi velkými duchovními gesty a téměř komorní intimitou.

Úvodní Praying for Time oznamuje změnu okamžitě. Namísto oslavného vstupu přichází pomalá, tíživá skladba, jejíž klavír, varhanní barvy a pravidelný rytmus vytvářejí dojem světského hymnu. Michaelův hlas je obklopen krátkým, těsným echem, které připomíná některé nahrávky Johna Lennona, především jeho spolupráci s Philem Spectorem.

Sám Michael vysvětloval, že píseň napsal při přemýšlení o nedostatku soucitu mezi lidmi a o tom, proč se společnost stává stále bezohlednější. Základní myšlenka k němu údajně přišla během jízdy autem a celou skladbu dokončil během několika dnů. (George Michael Forever)

Text staví vedle sebe bohatství a bídu, naději a nenávist, víru a rezignaci. Nehlásá jednoduché řešení. Právě slovo „praying“ zde není výrazem jistoty, ale poslední možností lidí, kteří už nevědí, na co čekat. Michael zpívá zpočátku téměř zdrženlivě, s každou další slokou však roste naléhavost. Hudba jeho sdělení nepřekrývá; poskytuje mu prostor a postupně jej zvedá k emocionálnímu vrcholu.

Vydat tuto pochmurnou, společensky kritickou píseň jako první singl po éře Faith bylo odvážné. Přesto se dostala na první místo amerického žebříčku Billboard Hot 100. Michael dokázal, že závažnost nemusí být překážkou popového úspěchu.

Po modlitbě za svět přichází osobní vzpoura. Freedom! ’90 má jásavý klavír, pružnou basu, gospelově laděné vokály a taneční rytmus, ale pod povrchem oslavné hudby probíhá nemilosrdné zúčtování s mechanismem popové slávy.

Michael se vrací k počátkům své kariéry a přiznává, že se kdysi dobrovolně podílel na vytváření vlastní prodejné podoby. Nyní však žádá právo oddělit hudbu od fotografie, účesu a mediální role. Radostná hudba nepopírá hořkost textu – představuje svobodu, o kterou se zpěvák pokouší.

Tento střet byl doveden k dokonalosti ve videoklipu Davida Finchera. George Michael v něm vůbec nevystoupil. Jeho hlas převzaly slavné modelky a modelové, zatímco symboly éry Faith, včetně kožené bundy a jukeboxu, byly ničeny. (newyorker.com)

Skladba je zároveň jedním z nejlepších příkladů Michaelovy schopnosti spojit popovou přístupnost s osobní výpovědí. Její délka přes šest minut nepůsobí přehnaně, protože aranžmá neustále pracuje s vokálními odpověďmi, rytmickými vrstvami a změnami intenzity. Hlas se nepere s groovem – vyrůstá z něj.

Jedinou úplnou převzatou skladbou původního alba je They Won’t Go When I Go, kterou napsali Stevie Wonder a Yvonne Wright. Michael se nesnaží původní nahrávku proměnit v líbivější popovou baladu. Naopak ještě zdůrazňuje její spirituální přísnost.

Klavírní základ, temný prostor a téměř pohřební nálada vytvářejí skladbu, která od posluchače vyžaduje trpělivost. Text odmítá falešné následovníky a pokrytectví lidí, kteří by se chtěli přiživit na cizím duchovním vykoupení. Smrt zde nepůsobí pouze jako konec, ale také jako konečné oddělení pravdy od přetvářky.

Michaelův zpěv postupuje od hlubokých, kontrolovaných poloh k téměř gospelovému vypětí. Nejde o demonstraci rozsahu. Každý vzestup hlasu zvětšuje pocit osamění člověka, který se vědomě odděluje od davu. V dramaturgii alba skladba funguje jako temné prohloubení otázek otevřených už v Praying for Time.

Po rozsáhlém duchovním dramatu přichází jedna z nejprostších nahrávek alba. Something to Save stojí na akustickém zvuku a civilní melodii, která se nesnaží zakrýt únavu obsaženou v textu.

Vypravěč se obrací k člověku, s nímž vztah postupně ztratil směr. Není zde velké obviňování ani teatrální rozchod. Spíše smutné poznání, že lásku nelze zachránit jednostrannou snahou. Prosba o „něco, co by stálo za záchranu“ je současně poslední nabídkou i přiznáním, že důvody k pokračování možná už neexistují.

Jemné aranžmá ponechává Michaelovu hlasu přirozenou křehkost. Právě zdrženlivost dává skladbě sílu. Vedle velkých témat alba připomíná, že ztráta svobody nemusí vznikat jen pod tlakem veřejnosti. Člověk ji může pocítit také ve vztahu, který už drží pohromadě pouze ze zvyku.

Sedmiminutová Cowboys and Angels je jednou z hudebně nejvytříbenějších skladeb alba. Kolébá se v tříčtvrtečním taktu, pracuje s jazzovými harmoniemi a nechává melodii volně plynout mezi zpěvem, klavírem a saxofonem Andyho Hamiltona. Namísto běžné popové stavby vzniká noční, téměř filmová scéna.

Text působil při vydání tajemně, Michael však později vysvětlil jeho osobní základ. Zachycuje milostný trojúhelník: do něj byla zamilovaná žena, zatímco on toužil po muži, jehož nemohl získat. Jedna část textu proto míří k ženě a druhá k muži. Podle zpěváka je píseň především o absurditě touhy po tom, co člověk nemůže mít. (Attitude)

Toto vysvětlení otevírá skladbu novému čtení. „Kovbojové“ a „andělé“ nejsou jednoduše dobré a špatné postavy. Představují idealizované obrazy lidí, k nimž vypravěč vzhlíží, ale nedokáže je skutečně dosáhnout. Nepravidelně působící melodické fráze a pozvolné jazzové aranžmá podporují pocit bloudění v kruhu.

Skladba neposkytuje rychlé uspokojení a její délka může při prvním poslechu působit náročně. Právě pomalé odhalování je však její podstatou. Stejně jako nedostupná láska se ani melodie nenechá okamžitě vlastnit.

Waiting for That Day spojuje osobní melancholii s výraznější rytmickou konstrukcí. V nahrávce je použit slavný bicí základ Funky Drummer Jamese Browna. Na konci zazní odkaz na píseň Rolling Stones You Can’t Always Get What You Want, a proto jsou mezi autory vedle Michaela uvedeni také Mick Jagger a Keith Richards. (AllMusic)

Text lze číst jako vnitřní rozhovor člověka, který se snaží opustit minulý vztah, ale zároveň tuší, že před vlastními chybami neuteče. Čekání na den, kdy bolest zmizí, se mění v neklidnou smyčku. Rytmus zde neznamená osvobození jako ve Freedom! ’90. Naopak připomíná opakující se myšlenku, která se neustále vrací.

Akustické a elektronické vrstvy se přirozeně prolínají. Michaelův hlas zní méně okázale než v úvodních skladbách, místy skoro jako proud vědomí. Závěrečný odkaz na Rolling Stones nepůsobí jako ozdoba. Přináší střízlivé poznání, že člověk nemusí dostat to, co chce – a možná ani tehdy, když na to dost dlouho čeká.

Jedním z emocionálních vrcholů alba je Mother’s Pride. Michael nepíše válečnou píseň z pohledu vojáka ani politického vůdce. Sleduje, jak společnost připravuje chlapce na roli bojovníka a jak matka postupně ztrácí dítě, které se promění ve „vojákovu pýchu“.

Komorní začátek, klávesové vrstvy a záměrně střídmé aranžmá vytvářejí atmosféru tichého obřadu. Hudba válku neznázorňuje efektními údery a výbuchy. Soustředí se na prázdné místo, které po odcházejícím člověku zůstane.

Michaelův vokál je mimořádně ukázněný. Vyhýbá se patosu, dokud jej skladba skutečně nepotřebuje. Když hlas vystoupá do vyšší polohy, není to triumfální gesto, ale zhmotněná bolest. Píseň získala novou dobovou naléhavost během války v Perském zálivu, kdy ji americká rádia zařazovala v souvislosti s odjezdy vojáků.

Heal the Pain je melodicky nejvlídnější skladbou alba. Akustické kytary, měkký rytmus a lehké vícehlasy odkazují k tradici klasického britského písničkářského popu. Kritici v ní často slyšeli vliv Paula McCartneyho; ten s Michaelem později pořídil novou verzi skladby.

Text nabízí blízkost člověku, kterého někdo jiný zranil. Jeho síla spočívá v tom, že se nesnaží bolest magicky odstranit. Vypravěč nabízí přítomnost, trpělivost a možnost znovu někomu důvěřovat.

Hudba odpovídá tomuto sdělení svou otevřeností. Neobsahuje dramatické zvraty ani temné produkční vrstvy. Melodie se přibližuje posluchači stejně nenásilně jako člověk, který nechce raněného partnera vylekat dalším nátlakem. Po Mother’s Pride působí píseň jako návrat do bezpečnějšího prostoru.

Album není tvořeno pouze baladami a kontemplací. Soul Freevrací do hry funk, soul a tělesný pohyb. Basová linka, perkuse a klávesy vytvářejí uvolněnější groove, nad nímž Michael zpívá s větší smyslností.

V kontextu desky však nejde o bezstarostnou taneční vložku. Svoboda duše zde souvisí také s možností přestat se kontrolovat a na chvíli uniknout vlastnímu přemýšlení. Po skladbách o společenském rozkladu, válce a citové nedostupnosti přichází potřeba znovu pocítit radost.

Ve srovnání s nejvýraznějšími kompozicemi alba není Soul Free textově tak hluboká a její delší stopáž může působit poněkud rozvolněně. V dramaturgii má ovšem důležitou funkci: otevírá okno, vpouští vzduch a připomíná Michaelovy kořeny v tanečním soulu.

Závěrečná Waiting (Reprise) se vrací k tématu čekání, ale nepřebírá rytmický neklid předchozí skladby podobného názvu. Je kratší, komornější a smířenější. Kytara, klávesy a hlas vytvářejí prostor, v němž každé slovo dostává neobvyklou váhu.

Text hovoří o zranění, ponížení a následcích cizí bezohlednosti. Vypravěč už nežádá omluvu ani návrat. Dochází k poznání, že pokračovat lze teprve tehdy, když člověk ví, kam chce jít. Nejde tedy o šťastný konec, ale o první okamžik skutečné orientace.

Právě tato skladba potvrzuje promyšlenost celého pořadí. Album nezačalo jistotou, nýbrž modlitbou v bezvýchodné době. Končí jednotlivcem, který je stále zraněný, ale konečně dokáže pojmenovat, co mu bylo způsobeno. Poslední slovo nemá sláva ani společnost, nýbrž paměť.

George Michael byl hlavním producentem, aranžérem, zpěvákem a autorem osmi z deseti skladeb. Hrál rovněž na kytary, klávesy, baskytaru a perkuse. Chris Cameron se podílel na klávesách, klavíru a smyčcových aranžmá, Phil Palmer na elektrických a akustických kytarách, Deon Estus na baskytaře a doprovodných vokálech a Danny Cummings na perkusích. Chris Porter zastával úlohu zvukového inženýra. (AllMusic)

Nejdůležitějším produkčním rozhodnutím však není použití jednoho konkrétního nástroje. Je jím omezení. Michael opustil část lesku nahrávky Faith a postavil nové album na kontrastu akustických nástrojů, programovaných rytmů, klavíru, varhan, smyčců a pečlivě vrstvených vokálů.

Zvuk není jednotvárný. Freedom! ’90 se otevírá do širokého tanečního prostoru, They Won’t Go When I Gotéměř dusí posluchače svou strohostí a Cowboys and Angelspracuje s měkkou jazzovou elegancí. Přesto skladby drží pohromadě díky Michaelovu hlasu a opakované práci s tichem, dozvukem a postupným zesilováním emocí.

Jeho pěvecká technika je přitom vždy podřízena významu. Dokáže znít kazatelsky, smyslně, křehce i téměř rezignovaně, ale jednotlivé polohy nepoužívá jako samoúčelnou přehlídku schopností. Na této desce zpívá méně jako hvězda stojící před publikem a více jako člověk, který se snaží sám sobě porozumět.

Ne všechny skladby jsou stejně okamžité. Cowboys and Angels a They Won’t Go When I Go vyžadují soustředění, Soul Free by mohla být sevřenější a posluchači očekávající další Faith mohli album oprávněně vnímat jako prudkou změnu.

Právě nerovnoměrnost energie je však součástí jeho identity. Listen Without Prejudice Vol. 1 neslibuje nepřetržitou zábavu. Střídá veřejnou výpověď s intimní zpovědí, velká gesta s akustickou skromností a společenský komentář s milostnou nejistotou.

Nejsilnější trojici tvoří Praying for Time, Freedom! ’90 a Mother’s Pride. První skladba hledí na společnost, druhá na mechanismus slávy a třetí na důsledky politických rozhodnutí v životě obyčejné rodiny. Osobním středem alba je ovšem Cowboys and Angels, jejíž skutečný význam se mohl naplno vyjevit až s odstupem času.

Album se ve Spojeném království dostalo na první místo a v čele žebříčku strávilo dva týdny. V britské Top 10 se udrželo 23 týdnů. Ve Spojených státech dosáhlo druhého místa, ale komerční sílu alba Faith tam nezopakovalo. V roce 1991 získalo cenu BRIT Award pro nejlepší britské album. (Official Charts)

Dobové recenze se rozcházely. Část kritiků oceňovala Michaelův umělecký posun a ochotu překročit hranice popového obrazu, jiní postrádali bezprostřednost, lehkost a množství hitových refrénů předchozí nahrávky. Pozdější hodnocení však stále výrazněji zdůrazňují textovou dospělost, žánrový rozsah a odvahu ustoupit z vlastní vizuální prezentace. (en.wikipedia.org)

Z dnešního pohledu album nepůsobí jako odmítnutí popové kariéry, ale jako pokus získat nad ní kontrolu. Michael nechtěl zmizet z hudby. Chtěl, aby mezi posluchačem a písní přestala stát jeho fotografie.

Také proto název Listen Without Prejudice nezestárl. Jeho výzva nesměřovala jen k lidem, kteří George Michaela považovali za povrchní popovou hvězdu. Obracela se i k fanouškům, kteří od něj chtěli stále stejnou podobu. Žádal je o jediné: aby nejprve poslouchali.

Listen Without Prejudice Vol. 1 je album vnitřního odporu, který se nemusí projevovat hlukem. George Michael se nevzbouřil tím, že by zavrhl melodii, soul nebo vlastní pěvecký dar. Použil je přesněji a nechal je sloužit tématům, která pro něj byla důležitější než udržování obrazu popového idolu.

Deska není bez slabších míst a její vážnější tón může při prvním setkání vytvářet odstup. Odměnou za pozorný poslech je však neobyčejně promyšlené dílo, na němž se osobní krize umělce proměnila v obecnější úvahu o soucitu, svobodě a ceně lidské důstojnosti.

Po 36 letech už není nutné obhajovat, proč George Michael chtěl být považován za skutečného autora a producenta. Toto album je samo o sobě dostatečně přesvědčivým důkazem.

Hodnocení: 9/10