Go West slaví 33 let. Hymna naděje v sobě skrývá smutek

První fanfára zní, jako by oznamovala příchod něčeho nezpochybnitelného. Rytmus pochoduje vpřed, mužský sbor vyvolává slovo „together“ a Neil Tennant odpovídá příslibem společné cesty. Všechno v Go West působí sebejistě: směr je určen, plán existuje a budoucnost má být lepší než přítomnost.

Jenže právě v této zdánlivě prosté víře se ukrývá největší napětí celé nahrávky. Pet Shop Boys nevytvořili pouze slavnější verzi starého disco hitu. Proměnili optimistickou píseň o útěku ke svobodě v monumentální hymnu, která už si není jistá, zda slíbený ráj skutečně existuje.

Go West napsali Jacques Morali, Henri Belolo a zpěvák Village People Victor Willis. Původní verze vyšla v roce 1979 na stejnojmenném albu skupiny a v britské hitparádě se dostala na patnácté místo. Její obraz západu, otevřeného prostoru, slunce, pláží a nového společného života lze poslouchat jako obecnou píseň o hledání lepšího místa. V kulturním prostředí tehdejší disco scény však získala také jednoznačně queer rozměr: západem se mohl rozumět San Francisco jako vytoužený prostor svobodnějšího života.

Když se k písni o třináct let později vrátili Pet Shop Boys, stejná slova už nemohla znít stejně nevinně. Chris Lowe ji vybral pro vystoupení v manchesterském klubu Haçienda v květnu 1992, spojené s režisérem Derekem Jarmanem a charitativní podporou boje proti AIDS. Lowe později popsal skladbu jako píseň o „idealistické gay utopii“. Zároveň tušil, že v podání Neila Tennanta budou její povzbudivá slova působit, jako by se jejich sen nikdy nemohl naplnit.

Právě tato myšlenka se stala klíčem k celé nové verzi. Village People zpívali o budoucnosti, která se zdála dosažitelná. Pet Shop Boys se k témuž snu vraceli po letech poznamenaných epidemií AIDS, ztrátami i rozpadem mnoha někdejších jistot. Hudba se proto raduje, zatímco Tennantův hlas už zná cenu, kterou bylo nutné za podobné sny zaplatit.

Neil Tennant zpočátku Loweův nápad příliš nesdílel. V pozdějším rozhovoru vzpomínal, že mu píseň připadala příšerná. Lowe jej přesvědčoval mimo jiné upozorněním na její harmonickou podobnost s Pachelbelovým Kánonem D dur. Právě tento klasicky působící harmonický kruh pak Pet Shop Boys ve své úpravě vytáhli výrazněji do popředí.

První studiovou podobu nahráli už v roce 1992 a původně ji zamýšleli jako samostatný singl. Nakonec ji odložili a k vydání se dostal až přepracovaný snímek. Singl vyšel u Parlophonu 6. září 1993, tři týdny před albem Very, na němž Go West uzavírá hlavní dvanáctiskladbovou část. Starší dvanáctipalcová verze z roku 1992 byla oficiálně zpřístupněna až na rozšířené reedici Very: Further Listening 1992–1994.

Zařazení na konec Very má svůj význam. Album představovalo barevnější, energičtější a otevřeně popovou reakci na melancholické Behaviour. Pod výraznými melodiemi a tanečními rytmy však nadále zůstávaly smutek, nejistota a příběhy lidí, kteří hledají místo ve světě. Go West tuto dvojznačnost shrnuje téměř dokonale: je současně největším vítězným gestem desky i její největší iluzí.

Základ skladby tvoří opakující se sled akordů připomínající Pachelbelův kánon. Jeho síla spočívá v pocitu přirozeného, téměř nevyhnutelného pohybu. Každý akord vede k dalšímu tak hladce, že posluchač má dojem cesty, která musí někam dojít. Pet Shop Boys tento princip proměnili v hudební motor: harmonie se stále vrací, ale zároveň neustále směřuje kupředu.

Úvodní žestě dodávají skladbě ceremoniální rozměr. Nejde už pouze o disco píseň pro klub, ale o fanfáru pro imaginární společenství. Pod ní pracuje pravidelný elektronický rytmus, syntetická basová linka a množství drobných zvukových vrstev. Produkce nepůsobí syrově ani spontánně. Je přesně vystavěná, geometrická a záměrně monumentální.

Rytmus se téměř neodchyluje od přímého pohybu vpřed. Nevytváří nejistotu, nýbrž kolektivní krok. Taneční puls se tím přibližuje pochodu, aniž by skladba přestala fungovat jako popový hit. Právě tato kombinace vysvětluje, proč se její melodie později tak snadno přestěhovala z klubů na koncerty a fotbalové tribuny. Dá se zpívat v davu, protože je od počátku postavena jako dialog mezi jednotlivcem a společenstvím.

Mužský sbor nevytváří pouze dekoraci. Je druhým hlasem písně: vyslovuje hesla, potvrzuje společný směr a mění osobní plán dvou lidí v kolektivní prohlášení. Tennant nezpívá nad anonymním doprovodem, ale odpovídá zástupu. Každé opakování slova „together“ zdůrazňuje, že svoboda zde není soukromým luxusem. Má smysl pouze tehdy, pokud jí lze dosáhnout společně.

Jiný zpěvák by mohl Go West proměnit v bezvýhradně optimistickou hymnu. Tennant však nevolí patos ani burácivé emoce. Zůstává zdrženlivý, přesný a lehce odtažitý. Jeho hlas nezní jako projev velitele, který si je jistý cílem. Připomíná spíše člověka, který potřebuje opakováním přesvědčit sebe samého.

Právě zde vzniká nejsilnější kontrast nahrávky. Sbor, žestě a rytmus slibují vítězství, ale hlavní hlas do něj vnáší pochybnost. Tennant nezpochybňuje jednotlivá slova. Smutek se skrývá v barvě hlasu, klidném frázování a nepřítomnosti okázalého pěveckého triumfu. Čím mohutněji aranžmá roste, tím osamělejší může jeho projev působit.

To není ironie v jednoduchém smyslu. Pet Shop Boys se vysmívat nepotřebují. Berou touhu po lepším životě vážně, ale současně vědí, že samotné prohlášení ještě nevytvoří bezpečný svět. Go West je dojemná právě proto, že se naděje nevzdává ani ve chvíli, kdy už jí nedokáže věřit bez výhrad.

Tennant a Lowe jsou v dobových vydavatelských údajích uvedeni jako autoři dodatečné hudby a textu. Nejvýraznější změnou je nová střední část, v níž se objevuje představa svobodného vzduchu, možnosti být tím, kým člověk chce být, a společného nalezení „slíbené země“.

Tím se význam skladby mění. Původní text stavěl především na odchodu: dvojice opustí dosavadní život a zamíří jinam. Nově přidaný bridge však zdůrazňuje také nutnost zaujmout postoj. Svoboda už není pouze místem na mapě, kam je možné se přestěhovat. Stává se něčím, co je třeba společně prosazovat.

Pojem západu proto v podání Pet Shop Boys funguje v několika rovinách. Může být Kalifornií, queer útočištěm, snem milenecké dvojice i obecnou představou života bez strachu. V roce 1993 k těmto významům přibyla ještě politická asociace se světem po pádu železné opony. Samotný zvuk skladby ji naznačuje, videoklip ji pak rozvinul naplno.

Po nové mezihře a poslední sloce přichází klasický popový prostředek: závěrečný refrén se zvedne o celý tón. Za normálních okolností by taková modulace pouze zvýšila euforii. Tady působí skoro fyzicky – jako poslední pokus překročit hranici a dostat se výš. Hudba dosáhne nového stupně, ale text stále pouze opakuje budoucí plán. O definitivním příchodu není řeč.

Také závěr odmítá jednoduché uzavření. Za zdánlivě konečným vrcholem se objeví podivně deformované hlasy a zvukové fragmenty. Slavnostní stavba se na okamžik začne rozpadat. Jako by se za nalezenou zemí otevřel další neznámý prostor a píseň přiznala, že žádný sen nemá skutečný poslední refrén.

Nahrávku produkovali Pet Shop Boys, další produkcí přispěli Brothers in Rhythm a Stephen Hague. Programování měl na starosti Pete Gleadall, mezi zvukovými inženýry byli uvedeni Gleadall a Bob Kraushaar a mix vytvořili Stephen Hague a Mike „Spike“ Drake. Richard Niles aranžoval žestě a sbor, J. J. Belle nahrál kytaru a mezi doprovodnými hlasy se objevila dlouholetá spolupracovnice dua Sylvia Mason-James.

Konkrétní modely syntezátorů použité přímo v této skladbě dobové kredity spolehlivě neurčují. Je proto přesnější mluvit o slyšitelném výsledku než vytvářet efektní seznam přístrojů. Elektronické vrstvy jsou hladké a přesně kontrolované, zatímco kytara, žestě a lidské hlasy dodávají nahrávce fyzický rozměr. Produkce spojuje strojovou pravidelnost s představou velkého živého shromáždění.

Mix ponechává Tennantovi dostatek prostoru, přestože se kolem něj hromadí stále více zvuků. Žestě nejsou utopené v pozadí a sbor nezní jako běžné doprovodné vokály. Vstupuje do popředí jako rovnocenný účastník. Aranžmá je husté, ale jednotlivé vrstvy mají jasnou funkci: rytmus posouvá skladbu, harmonie vytváří pocit nevyhnutelnosti, sbor buduje společenství a Tennantův hlas do něj vnáší lidskou pochybnost.

Slabší stránkou této koncepce může být právě její velikost. Go West se nesnaží o jemnost a pro posluchače, kterému vadí masové sbory, fanfáry nebo okázalý popový patos, může působit až příliš vypočítaně. Poslední refrény jsou dlouhé a aranžmá téměř nezná skromné gesto. Bez této přemrštěnosti by však skladba přišla o zásadní část své identity. Její campová monumentalita není ozdobou; je nositelem významu.

Režisér Howard Greenhalgh zasadil skladbu do stylizovaného světa vytvořeného pomocí tehdy nápadné počítačové grafiky. Klip kombinuje záběry natočené na moskevském Rudém náměstí se sovětskými symboly, pochodujícími postavami, obrazem Sochy svobody a odkazy na film Michaela Powella a Emerica Pressburgera A Matter of Life and Death. Neil Tennant a Chris Lowe se objevují v modrožlutých kostýmech a vysokých kupolovitých pokrývkách hlavy.

Na povrchu lze klip číst jako obraz obyvatel bývalého sovětského prostoru mířících na svobodný Západ. Jeho význam však není tak jednoduchý. Západ zde není realistickým místem, nýbrž stejně umělým symbolem jako svět, který postavy opouštějí. Socha svobody se mění v popovou ikonu a cesta vzhůru působí spíše jako přechod do dalšího mýtu než jako dosažení politické jistoty.

Videoklip tím zopakoval základní princip nahrávky: využil snadno rozpoznatelné symboly, ale odmítl jim dát jediný jednoznačný význam. Je současně oslavou osvobození, fantazií o útěku i otázkou, zda vysněný Západ dokáže splnit očekávání, která do něj lidé vkládají. Greenhalghova práce byla později nominována na cenu Grammy za nejlepší hudební video.

Na sedmipalcovém singlu a prvním britském CD doprovázela Go West skladba Shameless. Zatímco hlavní píseň hledá svobodu a společný domov, její protějšek se vysmívá lidem, kteří jsou ochotni udělat cokoliv pro několik minut slávy. Namísto upřímné touhy po lepším životě přichází pečlivě pěstovaná póza, bulvár, make-up a ochota prodat vlastní soukromí.

Tato dvojice skladeb funguje překvapivě soudržně. Obě pojednávají o cestě za vytouženou budoucností, jen jejich postavy mají zcela jiné motivace. Go West touží po prostoru, kde lze žít svobodně. Shameless chce být viděna za každou cenu. První píseň staví na slově „společně“, druhá na potřebě prosadit vlastní obraz.

Jednotlivá vydání nabídla také rozsáhlejší Mings Gone West: First and Second Movement, disco mix od Farleyho a Hellera a Tribe Mix Kevina Saundersona. Singl se tak neuzavřel do podoby jediného popového hitu. Remixe jej vracely do klubového prostředí, z něhož původní skladba Village People vzešla.

V britském žebříčku se Go West dostala na druhé místo a vydržela v něm devět týdnů. V Německu vystoupila na první příčku a zároveň se stala americkou jedničkou klubového žebříčku Billboard. Pro Pet Shop Boys šlo o jejich nejvýše umístěný britský singl devadesátých let.

Ještě pozoruhodnější je její další život. Melodie začala fungovat na stadionech, při veřejných oslavách i na koncertech před publikem, které nemusí znát původní kontext. To může skladbu zbavovat části jejího významu, současně to však potvrzuje sílu její konstrukce. Z intimního snu dvou lidí se skutečně stal společný hlas tisíců.

Ani po více než třech desetiletích však Go West není pouze nostalgickou hymnou devadesátých let. Její západ se neustále posouvá. Pro někoho představuje skutečné místo, pro jiného možnost začít znovu, žít otevřeněji nebo uniknout prostředí, které jej odmítá. Čím méně konkrétní cíl píseň nabízí, tím více vlastních nadějí do něj může posluchač vložit.

Pet Shop Boys zde předvedli, čím může být skutečně tvůrčí coververze. Nezměnili pouze tempo, zvuk nebo instrumentaci. Vzali píseň z roku 1979 a nechali ji zestárnout spolu se světem. Optimismus původní nahrávky nezničili, ale postavili vedle něj zkušenost ztráty.

Právě proto Go West dokáže znít zároveň radostně, smutně, slavnostně i znepokojivě. Sbor stále slibuje společnou cestu, rytmus neochvějně pokračuje a závěrečná modulace zvedá píseň k obloze. Neil Tennant však připomíná, že každá slíbená země může zůstat pouze představou.

Síla skladby nespočívá v tom, že by ukazovala, kde takové místo najít. Spočívá v odvaze znovu se za ním vydat, přestože o jeho existenci pochybujeme. Pet Shop Boys vytvořili hymnu naděje pro lidi, kteří už vědí, že samotná naděje někdy nestačí – a přesto se jí odmítají vzdát.

Hodnocení: 9/10