Kamarádi: Dětství bez mobilů, na které jedna generace nezapomněla

Dnes se kamarádovi napíše zpráva, pošle fotografie, poloha nebo hlasovka a během několika sekund člověk ví, kde je a co právě dělá. Děti ze seriálu Kamarádi měly něco úplně jiného. Pokud chtěly vědět, co ostatní podnikají, musely za nimi přijít, zazvonit u dveří nebo je zkusit najít někde venku. A právě z takových obyčejných setkání se rodila dobrodružství, která si televizní diváci připomínají ještě po více než padesáti letech.

Gábina, Váleček, Ferda a Honza nepotřebovali žádné kouzlo. Jejich světem byly uličky Malé Strany, zahrady pod Pražským hradem, činžovní domy, zimní stadion, klubovna, nalezený pes nebo obyčejná honička za někým, kdo vzbudil jejich podezření. Z dnešního pohledu může právě tato samozřejmá samostatnost dětí působit téměř dobrodružně sama o sobě.

Kamarádi byli v mnohém průkopničtí. První část seriálu vznikala už v letech 1969 a 1970 a Česká televize jej připomíná jako historicky první český dětský televizní seriál zachycující současné děti a jejich běžné starosti. Celkem vzniklo třináct dílů ve dvou cyklech. Prvních šest napsaly Jarmila Turnovská a režisérka Vlasta Janečková společně, druhý sedmidílný cyklus natočený v roce 1973 už scenáristicky připravila Janečková. Československá televize seriál vysílala v první polovině sedmdesátých let.

Na obrazovce se přitom neodehrával svět, který by se snažil dítěti neustále něco vysvětlovat. Děti zde jednoduše dostaly prostor žít.

První setkání budoucích kamarádů není právě idylické. Honza přichází do prostředí, kde už existují vztahy mezi Ferdou a Válečkem, a nový kluk je zpočátku spíš vetřelcem než vítanou posilou. Postupně se ale nedorozumění mění v přátelství a do party vstupuje také Gábina, výrazná dívka s fotoaparátem, která se mezi kluky nijak neztrácí. Právě tím vzniká skupina, kolem níž se následující dobrodružství začnou přirozeně nabalovat.

Jedním z nejsilnějších hrdinů seriálu ale není člověk. Je jím samotná Praha, především Malá Strana. Natáčelo se v okolí Jánského vršku, v podhradí a v pražských barokních zahradách, takže dnešní divák zároveň sleduje skutečné město přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kamera Vladimíra Plicky zachycuje ulice nikoli jako turistickou atrakci, ale jako prostor, kde děti skutečně žijí.

To je při současném sledování možná ještě přitažlivější než samotné zápletky. Praha není uzavřena bezpečnostními páskami kolem dětských hrdinů a dospělý svět nestojí neustále dva metry za nimi. Děti běhají ulicemi, dostávají se do problémů, snaží se je samy vyřešit a někdy samozřejmě také špatně odhadnou situaci.

Seriál přitom nedělá z jejich samostatnosti žádný manifest. Tak se prostě tehdejší televizní dětství odehrává. A právě tím dnes působí jako mimořádně zajímavá časová kapsle.

Když dnes člověk vidí jméno Marek Eben, vybaví se mu moderátor, hudebník, herec nebo kultivovaný průvodce nejrůznějšími televizními pořady. V Kamarádech je ale ještě dětským představitelem Valentýna Kofránka, kterému nikdo neřekne jinak než Váleček.

Právě tato role patřila k prvním výrazným krokům jeho televizní kariéry. Váleček měl být dobromyslný, trochu nemotorný a nápadně kulatější než ostatní členové party. Jenže samotný Eben této představě fyzicky příliš neodpovídal, takže mu tvůrci při natáčení podle pozdějších připomínek seriálu přidávali pod košili speciální vycpanou vestu, aby postava skutečně působila jako „Váleček“.

Je na tom něco sympatického. Z člověka, kterého dnes veřejnost spojuje s elegancí a uhlazeností, udělala televize kdysi trochu neohrabaného kluka, který se svou partou běhá po Malé Straně a dostává se do problémů.

Také Antonín Navrátil, představitel Honzy, se později vydal profesionální hereckou cestou. Český rozhlas připomíná, že právě role v Kamarádech jej výrazně proslavila, přestože jako dítě původně o herecké profesi vůbec nesnil a lákalo ho spíš řízení nákladního auta nebo řemeslo. Nakonec vystudoval DAMU a pokračoval ve filmu, televizi i divadle.

Úplně jiný příběh měla Lenka Pletková, seriálová Gábina. Její cesta před kameru byla podle pozdějších vzpomínek téměř náhodná. Na konkurz měla původně přijít jako doprovod kamaráda, ale tvůrce zaujala právě ona a získala jednu z hlavních rolí. Herectví se však nestalo její celoživotní profesí.

Vlastně to dobře vystihuje celou sestavu. Někomu Kamarádiotevřeli cestu k profesionálnímu herectví, pro jiného zůstali mimořádnou kapitolou dětství. Televizní parta však na obrazovce zůstala pořád stejně mladá.

Na seriálu je pozoruhodná také jedna věc, kterou žádný scenárista nemusel vymýšlet. Mezi prvními a dalšími příběhy skutečně uplynulo několik let.

První šestidílný cyklus se natáčel v letech 1969 a 1970, zatímco druhých sedm příběhů vzniklo až v roce 1973. Dětští představitelé tak nestárnou pouze podle scénáře. Divák skutečně vidí, že se proměnili.

A spolu s nimi se mění i obsah příběhu. Na začátku jde především o dětské výpravy, pátrání, psa, zloděje nebo klubovnu. V pokračování už přichází období prvních tanečních, žárlivosti, zájmu o druhé pohlaví a postupného opouštění čistě dětského světa. Gábina začíná dospívat a Váleček s Honzou zjišťují, že přátelství, které bylo dříve úplně samozřejmé, může najednou komplikovat něco, čemu sami ještě příliš nerozumějí.

Ferda v pokračování už není. Příběh jeho nepřítomnost vysvětluje odstěhováním z Prahy, takže z původní čtveřice zůstávají Gábina, Váleček a Honza. Právě tento posun ale seriálu paradoxně prospívá, protože ukazuje něco velmi skutečného: žádná dětská parta nemusí zůstat navždy stejná. Některý kamarád se odstěhuje, jiný začne chodit s někým novým a někdo najednou řeší úplně jiné věci než před několika lety.

Seriál tím mimoděk zachycuje okamžik, kdy dětství pomalu přestává být samozřejmostí. A možná právě proto druhá část nepůsobí jen jako opakování úspěšného receptu.

V Kamarádech se přitom objevila také pozoruhodná sestava dospělých herců. František Kovářík hrál Honzova dědečka, Svatopluk Beneš Válečkova otce, Karolina Slunéčková jeho matku, objevili se Marie Rosůlková, Josef Bláha, Libuše Havelková, Viola Zinková, Petr Svojtka a později také Petr Štěpánek či mladá Veronika Freimanová. Hudbu složil Jaromír Vomáčka.

Dospělí přitom nejsou ze světa dětí odstraněni. Rodiče stanovují pravidla, dědeček může Honzu potrestat za špatné známky a děti musí občas plnit úplně obyčejné povinnosti. Přesto seriál nechává většinu příběhu patřit jim.

Například když kamarádi při bruslení zahlédnou zloděje, nezačne několikaminutová scéna, v níž by dospělí vysvětlili správný bezpečnostní postup. Děti začnou jednat. V jiném příběhu si chtějí vydělat na stan, pomáhají s roznášením prádla nebo řeší nalezeného psa. Jejich svět není oddělen od každodennosti; dobrodružství vzniká právě uvnitř ní.

To je možná hlavní důvod, proč Kamarádi nepůsobí jako umělý televizní konstruk­t. Tvůrci nepotřebovali každému dílu dodat fantastickou premisu. Dětským dobrodružstvím může být zloděj na stadionu, tajemná zahrada, první taneční nebo snaha vydělat si vlastní peníze.

Stačilo mít kolem sebe několik kamarádů a trochu zvědavosti.

Při pohledu na staré seriály je velmi snadné podlehnout představě, že tehdejší dětství bylo automaticky lepší. Tak jednoduché to samozřejmě není. Ani Kamarádi neukazují svět bez problémů. Děti se hádají, žárlí, dostávají špatné známky, mohou narazit na zloděje a někdy se dostanou tam, kde by možná vůbec být neměly.

Rozdíl je spíš v prostoru, který jim příběh poskytuje.

V seriálu nikdo dopředu neví, jak bude odpoledne vypadat. Člověk vyjde z domu, narazí na kamaráda, potká někoho dalšího a původně obyčejný den se může změnit v událost, o níž se ještě večer vypráví doma. Děti se někdy nudí a právě z nudy vzniká nápad něco podniknout. Nemají nepřetržitý kontakt s celou skupinou, takže musí kamarádství udržovat skutečným setkáváním.

Není důvod tvrdit, že dnešní děti skutečné přátelství neumějí. Technologie změnily především jeho formu. Přesto při sledování Kamarádů působí zvláštně přitažlivě svět, v němž spolu lidé mohou být několik hodin, aniž by mezi nimi a okolím stála obrazovka.

Možná proto se na seriál po tolika desetiletích nevzpomíná jen kvůli Marku Ebenovi, Malé Straně nebo Gábině s fotoaparátem. Kamarádi připomínají období, kdy se velká část dětského života odehrávala v prostoru mezi domovem a chvílí, kdy se mělo přijít k večeři.

Česká televize má seriál dodnes vedený ve svém archivu, v iVysílání však momentálně není žádný z jeho dílů přehratelný.

Po více než půlstoletí tak Kamarádi nejsou jen vzpomínkou na starou televizi. Jsou také připomínkou velmi jednoduchého principu, který technologický pokrok nezrušil: dobré přátelství nikdy nevznikalo díky tomu, jakým způsobem se lidé spojili, ale díky tomu, co spolu skutečně prožili.