Kladiva, vrakoviště a nový Depeche Mode. Construction Time Again slaví 43 let

Dne 22. srpna 1983 vyšlo třetí studiové album Depeche Mode Construction Time Again. V diskografii skupiny možná nestojí v popředí tak výrazně jako pozdější Black Celebration, Music for the Masses nebo fenomenální Violator, z historického pohledu však jde o jednu z nejdůležitějších nahrávek celé kariéry. Právě zde totiž začíná být mnohem zřetelněji slyšet kapela, která se postupně odpoutává od jednoduchého synth-popu počátku osmdesátých let a objevuje vlastní, mnohem osobitější hudební svět.

Depeche Mode za sebou tehdy měli několik mimořádně turbulentních let. Po úspěšném debutu Speak & Spell odešel hlavní skladatel Vince Clarke a Martin Gore prakticky ze dne na den převzal odpovědnost za další směřování skupiny. Následující A Broken Frame ukázalo, že Depeche Mode dokážou přežít, ale až Construction Time Again naznačilo, jak daleko mohou ve skutečnosti dojít.

Tentokrát už nešlo jen o nové písně. Měnil se způsob, jakým kapela přemýšlela o samotném zvuku.

Jedním z klíčových lidí při vzniku alba byl zvukový inženýr Gareth Jones. Nahrávání probíhalo především ve studiu The Garden v londýnském Shoreditchi a právě toto prostředí se svým industriálním charakterem začalo pronikat přímo do hudby.

Depeche Mode tehdy intenzivně objevovali možnosti samplingu. Místo toho, aby spoléhali pouze na zvuky uložené v elektronických nástrojích, začali hledat vlastní. S přenosným magnetofonem vyráželi do okolí studia a nahrávali kovové předměty, trubky, plechy, staré automobily nebo nejrůznější průmyslové zvuky. Záznamy se potom přenášely do Synclavieru a stávaly se součástí rytmů a aranží.

Dnes je podobná práce se samply naprosto běžná. V roce 1983 však šlo o technologii, která teprve začínala výrazněji měnit populární hudbu, a Depeche Mode patřili mezi skupiny, které její možnosti velmi rychle pochopily.

Gareth Jones později popisoval, že hudebníci se vydávali ven a zaznamenávali prakticky cokoliv, co jim připadalo zvukově zajímavé. Elektronické nástroje navíc začali pouštět přes kytarové zesilovače a znovu je nahrávat mikrofony, díky čemuž ztrácely sterilní čistotu a získávaly mnohem hrubší a prostorovější charakter.

Právě tady lze hledat jeden z prvních základů zvuku, který se v dalších letech stane pro Depeche Mode typický: elektronika už neměla působit dokonale čistě. Mohla skřípat, rachotit, dunět a připomínat skutečný svět.

Nejvýraznějším příkladem tohoto přístupu je skladba „Pipeline“, která je postavená téměř jako experimentální zvuková koláž. Andy Fletcher později vzpomínal, že členové skupiny v okolí Brick Lane tloukli například do vlnitého plechu či starých automobilů a získané zvuky používali při nahrávání. Ani vokál Martina Gorea nevznikl standardně za studiovým mikrofonem. Byl nahráván v prostoru poblíž železnice v Shoreditchi, takže se do výsledku dostal i přirozený zvuk okolí.

A právě v textu „Pipeline“ zazní spojení, které dalo celé desce jméno: Construction Time Again.

Album má mimořádný význam také v historii Alana Wildera. Do Depeche Mode přišel po odchodu Vince Clarkea a zpočátku měl především pomoci skupině při koncertování. Na Construction Time Again se však poprvé skutečně zapojil do vzniku studiového alba jako plnohodnotný člen.

Jeho vliv se postupně začal projevovat v aranžích, programování i celkovém přístupu k práci ve studiu. Wilder byl technicky velmi zdatný hudebník a právě jeho schopnost rozebírat skladby do nejmenších detailů se v následujících letech stala jednou z důležitých součástí zvuku Depeche Mode.

Na Construction Time Again navíc dostal i autorský prostor. Napsal skladby „Two Minute Warning“ a „The Landscape Is Changing“, zatímco zbytek původního materiálu pocházel od Martina Gorea.

Bylo by však příliš jednoduché tvrdit, že právě Wilder kapelu náhle změnil. Výsledný zvuk byl výsledkem několika faktorů současně: Gore se skladatelsky rychle vyvíjel, Daniel Miller podporoval experimentování, Gareth Jones přinesl nové produkční zkušenosti a Wilder přidal technické a hudební schopnosti, které Depeche Mode do té doby v takové míře neměli. Dohromady vznikla kombinace, která se v následujících letech ukázala jako mimořádně silná.

Proměňovala se také témata textů. Depeche Mode už nezůstávali pouze u osobních vztahů a emocí. Do jejich hudby vstupovala společnost, chudoba, životní prostředí, moc a především peníze. Nejznámějším výsledkem tohoto posunu se stalo „Everything Counts“, ironický pohled na chamtivost a obchodní svět, který patří k nejvýraznějším skladbám rané historie kapely.

Singl se v britské hitparádě dostal až na šesté místo. Stejnou příčku následně obsadilo také celé album.

Stejně jako hudba začala být stále důležitější i vizuální identita Depeche Mode. Obal Construction Time Again patří mezi nejvýraznější obrazy první poloviny jejich kariéry: svalnatý muž stojící v horách s mohutným kladivem v rukou dokonale odpovídal světu práce, průmyslu a budování, který prostupoval celou deskou.

Autorem fotografie byl britský fotograf Brian Griffin, jenž vytvořil několik zásadních obalů Depeche Mode. A s fotografií je spojena jedna krásná historka, kterou nemusí znát ani část dlouholetých fanoušků.

Obraz nevznikl ve studiu a nejde ani o fotomontáž, přestože tak může na první pohled působit. Griffin skutečně odcestoval s modelem a asistentem do Švýcarska a z Británie s sebou vezli také velké kladivo. V pozadí fotografie se nachází jedna z nejslavnějších evropských hor – Matterhorn.

Griffin později vyprávěl, že se setkával s lidmi přesvědčenými, že člověk a hora byly spojeny až dodatečně. Nebyly. Model s kladivem opravdu stál vysoko v Alpách a výsledná fotografie vznikla přímo na místě.

Symbolika obalu zároveň nebyla náhodná. Průmysl, práce, stavba a společnost se objevují v hudbě, textech i obrazové stránce alba. Construction Time Again tak patří k deskám, u nichž hudba a vizuální koncept fungují jako jeden celek.

Historie alba ukrývá také několik drobných kuriozit. Jednu z nejzajímavějších potvrzuje přímo oficiální archiv Depeche Mode.

Na hřbetu některých původních amerických vinylových vydání byl totiž název alba vytištěn chybně. Namísto správného Construction Time Again tam stálo Contruction Time Again – chybělo písmeno „s“.

Dnes jde samozřejmě o drobnost, pro sběratele je však právě podobný detail jednou z věcí, které dokážou jednotlivé historické výlisky odlišit.

Různá vydání alba navíc nemusela obsahovat úplně totožný materiál. U některých verzí se například lišila závěrečná repríza „Everything Counts“, americké vydání na CD zase obsahovalo delší variantu skladby „Everything Counts (In Larger Amounts)“. V době před digitální distribucí nebylo ničím výjimečným, že fanoušek v Evropě a posluchač ve Spojených státech vlastnili mírně odlišnou podobu stejného alba.

Construction Time Again není dokonalé album a ani se nesnaží působit jako definitivní hudební prohlášení. Právě jeho hledání je ale po více než čtyřech desetiletích fascinující. Člověk na něm slyší kapelu, která zjistila, že elektronická hudba nemusí být omezená pouze tím, co nabízí klaviatura syntezátoru.

Najednou mohl být hudebním nástrojem kus železa. Staré auto. Vlnitý plech. Zvuk vlaku. Ozvěna místnosti. Prakticky cokoliv.

Depeche Mode současně začali otevírat závažnější témata, Alan Wilder se stal skutečnou součástí tvůrčího procesu a Gareth Jones pomohl skupině vstoupit do světa studiových experimentů, který bude v dalších letech stále důležitější. Následující Some Great Reward, Black Celebration nebo Music for the Masses posunou tyto postupy ještě mnohem dál.

V roce 1983 ale začaly vznikat základy.

Možná proto dnes působí název Construction Time Again téměř symbolicky. Depeche Mode tehdy skutečně stavěli něco nového. Ještě netušili, jak monumentální stavba z toho nakonec vznikne.