Malý pitaval: Televizní zločiny, za kterými stály skutečné případy

Starší žena nastoupí do špatného autobusu a nedokáže najít cestu do nového bydliště. Když později její tělo objeví náhodní svědci, začíná jedno z nejvážnějších pátrání, jaké kriminalisté v Malém pitavalu z velkého města řešili. Divák sleduje televizní detektivku, ve které poručík Pekař se svými kolegy postupně skládá útržky informací, hledá svědky a nakonec se dostává k pachateli.

Jenže tentokrát scenárista nepotřeboval zločin vymyslet.

Epizoda Kuchařinka vycházela ze skutečné vraždy čtyřiašedesátileté Marie Jandové, která v listopadu 1978 v Praze skutečně zabloudila poté, co nastoupila do nesprávného autobusu. Zavraždil ji Antonín Vorel, muž s předchozí historií sexuálně motivovaných útoků. Případ patřil mezi kauzy, které vyšetřoval později velmi známý kriminalista Jiří Markovič.

Najednou se na známý televizní seriál můžeme dívat trochu jinak. Břetislav Kubát, Rudolf Pekař, Libor Krejcárek nebo Kamil Hamřík byli fiktivní postavy, ale část případů, které dostali na stůl, měla základ ve skutečné kriminalitě tehdejšího Československa.

A právě v tom spočívá jedna z příčin, proč Malý pitaval z velkého města působí i po více než čtyřiceti letech jinak než řada dobových televizních kriminálek.

Samotné slovo pitaval není televizním výmyslem. Označuje sbírku kriminálních případů a příběhů skutečných zločinů a jeho původ bývá spojován s francouzským právníkem Françoisem Gayotem de Pitavalem, který v 18. století vydával populární sbírky pozoruhodných soudních kauz. Právě tento princip název televizního seriálu vystihuje překvapivě přesně: nejde o jednoho detektiva a jednu velkou zápletku, ale o mozaiku různých případů.

Česká televize dnes uvádí celkem 15 epizod. Prvních devět bylo vyrobeno v roce 1982, dalších šest v roce 1986. Ústřední sestavu tvořili Ladislav Frej jako náčelník Břetislav Kubát, Vlastimil Hašek coby Rudolf Pekař, Jiří Krampol jako Libor Krejcárek, Pavel Zedníček v roli Kamila Hamříka a Michal Pešek jako mladý Jiří Otradovec. Režíroval Jaroslav Dudek a hudbu složil Ladislav Štaidl.

Na scénářích pracoval především Jaroslav Dietl. U první série je jako spoluautor uváděn Leoš Jirsák, ve druhé se na scénářích s Dietlem podílel Ivan Bohata.

Důležitější než samotná jména je však způsob, jakým se příběhy připravovaly. Česká televize při pozdějším připomenutí seriálu výslovně uvedla, že jednotlivé díly vznikaly podle skutečných příběhů. Další rešerše ukázaly vazby na případy zachycené v dobových Kriminalistických sbornících, odborných materiálech určených bezpečnostním složkám.

Seriál tak sice nebyl dokumentem a skutečné kauzy měnil podle potřeb televizního vyprávění, ale pod řadou zápletek ležela realita.

Právě Kuchařinka ukazuje nejlépe, jakým způsobem se skutečnost měnila v televizní příběh.

Ve skutečnosti se vražda odehrála v noci z 24. na 25. listopadu 1978. Marie Jandová se nedávno přestěhovala na pražské Jižní Město a v novém prostředí se špatně orientovala. Cestou z práce nastoupila na Kačerově do nesprávného autobusu a dostala se do Hodkoviček, kde potkala Antonína Vorla. Ten ji napadl a zavraždil.

Televizní Kuchařinka základní motiv zachovala: starší žena zabloudí po jízdě autobusem a později je nalezena mrtvá. Tvůrci ale změnili jména, některé okolnosti i detaily násilného činu a samozřejmě příběh přizpůsobili fiktivnímu týmu kriminalistů. Česká televize epizodu charakterizuje jednoduše jako pátrání po pachateli vraždy, při němž se postupně odhalí důvod zbytečně zmařeného života.

Skutečný případ byl podstatně brutálnější, než jak jej televize ukázala. To však nebyla jediná změna. Scénář potřeboval vytvořit přehlednou hodinovou detektivku se svědky, postupným prověřováním stop a jasnou dramaturgií, zatímco skutečné vyšetřování samozřejmě tak čistou konstrukci nemělo.

A právě tady je potřeba rozlišovat dvě věci: Malý pitaval používal skutečný případ jako základ, ale nevytvářel jeho doslovnou televizní rekonstrukci.

To je podstatné i pro další epizody.

Na rozdíl od současných kriminálních seriálů nebyli pachatelé v Malém pitavalu většinou geniální sérioví vrazi s komplikovanou psychologií. Často šlo o člověka, kterého by divák mohl potkat v obchodě, hospodě nebo na ulici.

Hned v prvním dílu Aranžér kriminalisté hledají muže, který se vydává za pracovníka upravujícího výkladní skříně a během poledních přestávek vybírá pokladny obchodů. V Muži s punčochou se zase objevuje mimořádně drzý lupič, který po přepadeních riskuje natolik, že se dostává stále blíž vlastnímu dopadení.

Další epizody řeší krádež starožitností, útěk řidiče po sražení cyklisty, zmizení vedoucího prodejny, pašování kradených automobilů, narkomanii nebo ilegální obchod s valutami. Česká televize má dnes všech patnáct dílů dostupných v iVysílání.

Právě různorodost případů dává seriálu zvláštní civilnost. Někdy je předmětem vyšetřování vražda, jindy podvod nebo krádež, která by v dnešním televizním krimi možná nestačila ani na vedlejší dějovou linii.

Jenže skutečná policejní práce se také neskládá pouze z největších vražd v historii země.

Většinu času tvoří mnohem obyčejnější trestná činnost, prověřování lidí, výslechy, čekání, slepé uličky a někdy docela banální chyba pachatele. A právě toto prostředí Malý pitaval zachycuje mnohem přesvědčivěji, než by napovídal jeho někdy téměř komediální tón.

Dalším důvodem, proč seriál překvapivě dobře zestárl, je samotná policejní parta.

Kubát není osamělý geniální vyšetřovatel, který během pěti minut odhalí vraha podle otisku na skleničce. Je vedoucím týmu. Jednou případ táhne zkušený Pekař, jindy Krejcárek nebo Hamřík a mladý Otradovec se teprve učí, jak kriminalistická práce funguje. Když jeden něco přehlédne, může na stopu přijít někdo jiný.

Díky tomu seriál působí skoro jako kancelářské drama zasazené do kriminálního prostředí.

Kolegové se navzájem popichují, dělají chyby, někdy je případ unaví a jindy je nadchne drobný nápad, který se nakonec ukáže jako rozhodující. Neřeší přitom jen pachatele, ale také vlastní vztahy a každodenní chod oddělení.

Česká televize sama později připomněla, že Malý pitavalbývá stavěn do kontrastu s Třiceti případy majora Zemanajako jeho méně politický protějšek.

To samozřejmě neznamená, že by seriál vznikal mimo tehdejší režim nebo že by zobrazoval policii bez dobových omezení. Kriminalisté jsou příslušníky Sboru národní bezpečnosti, v dialozích se objevuje dobová terminologie a některé případy souvisejí s trestnými činy typickými pro socialistickou legislativu.

Přesto příběhy většinou nestojí na politickém nepříteli.

Jejich motorem jsou peníze, žárlivost, touha po majetku, strach, závislost nebo prostá lidská hloupost. A tyto motivy se změnou režimu nezmizely.

Další radost dnešního sledování spočívá v hercích, kteří se objevují v jednotlivých případech.

V Kasaři dostal hlavní hostující roli Rudolf Hrušínský, po jehož boku se objevila Věra Galatíková. V Narkomanech hrají Josef Abrhám, Viktor Preiss, Petr Čepek, Zlata Adamovská nebo Otto Šimánek.

Autorka detektivních povídek přivedla před kameru Reginu Rázlovou, Vladimíra Brabce a mladého Ondřeje Havelku. Ve Valutové příhodě zase můžeme vidět Lukáše Vaculíka, Martinu Hudečkovou, Karla Rodena, Tomáše Töpfera nebo Evelynu Steimarovou.

V Exotech se objevují Josef Kemr, Karel Augusta, Jiří Lábus a Lenka Termerová.

Při dnešním návratu k seriálu tak člověk neustále naráží na herce, kteří byli tehdy na úplně jiném místě své kariéry. Někteří už patřili mezi zavedené hvězdy, jiní teprve začínali.

To je podobný efekt, který nám fungoval u Třetího patranebo Bylo nás šest: seriál se časem mimoděk proměnil také v album několika hereckých generací.

Právě příběh Kuchařinky ale připomíná ještě něco důležitějšího.

Když se reálný případ převede na televizní obrazovku, musí se změnit. Skutečné vyšetřování může obsahovat týdny práce, nesprávné podezřelé, administrativu, náhodné objevy i chyby, které by v televizním scénáři působily jako špatně napsaná zápletka.

Seriál naopak potřebuje začátek, vývoj a konec.

Rešerše skutečných předloh Malého pitavaluupozorňují právě na to, že Jaroslav Dietl někdy případy dramaturgicky upravoval a některé problematické momenty skutečných vyšetřování v televizní verzi vůbec nezůstaly.

To není obvinění seriálu ze lži. Je to podstata dramatické tvorby.

Zajímavější je něco jiného: i po těchto změnách zůstalo v Malém pitavalu dost skutečnosti na to, aby jednotlivé epizody nepůsobily jako uměle sestavené detektivní hlavolamy. Pachatel často není rafinovaný génius a důkaz nepřichází prostřednictvím zázračné technologie. Někdy pomůže svědek, jindy výslech, sledování, seznam podezřelých nebo prostá trpělivost.

A proto mohou kriminalisté působit skoro obyčejně.

Jenže právě to je možná jejich největší výhoda.

Dnešní kriminalista má k dispozici DNA analýzu, kamerové systémy, digitální stopy, mobilní telefony a databáze, o kterých se televiznímu Pekařovi nebo Hamříkovi nemohlo ani zdát.

Praha Malého pitavalu je proto technicky úplně jiným světem. Telefon se zvedá ze stolu, informace se hledají ručně a sledovat člověka často znamená skutečně stát na ulici a čekat, kam půjde.

Jenže pachatelé chtějí překvapivě známé věci.

Peníze. Majetek. Pomstu. Výhodu nad druhými. Nebo možnost uniknout následkům vlastního jednání.

Právě proto se všech 15 epizod drží v archivu České televize dodnes a jsou stále přehratelné. Divák se může usmívat nad služebními vozy, oblečením nebo tehdejším policejním vybavením, ale samotná psychologie zločinu zestárla podstatně méně.

A když víme, že pod některými televizními případy leží skutečné policejní spisy, mění se i způsob, jakým seriál sledujeme.

Najednou už Kuchařinka není jen hodina staré televizní detektivky.

Za její fiktivní obětí stála skutečná žena, která jednoho listopadového večera pouze nastoupila do špatného autobusu.

Možná právě proto Malý pitaval funguje i po čtyřech desetiletích. Zločiny zestárly jako televizní obraz, ale lidské důvody, proč k nim dochází, bohužel téměř vůbec.