Modern Love: Bowie před 43 lety proměnil pochybnosti v taneční euforii

Existují písně, jejichž hudba a text míří stejným směrem. A pak je tu „Modern Love“. Z reproduktorů se valí nakažlivá energie, svižné bicí, kytara, klavír, žestě a sborové odpovědi, které téměř nutí k pohybu. Uprostřed tohoto veselého proudu však David Bowie zpívá o něčem podstatně méně bezstarostném: o člověku, který si není jistý láskou, náboženstvím ani vztahem mezi vírou a moderním světem.

Právě tento rozpor je jedním z důvodů, proč skladba ani po více než čtyřech desetiletích nepůsobí jako obyčejná připomínka popových osmdesátých let. Pod zářivou fasádou totiž běží pochybnost.

„Modern Love“ otevírá Bowieho album Let’s Dance, které vyšlo 14. dubna 1983. Produkovali jej David Bowie a Nile Rodgers a právě tato deska se stala komerčně nejúspěšnějším albem Bowieho kariéry. Oficiální Bowieho web ji charakterizuje jako spojení rocku, funku a bluesových prvků a připomíná také výraznou účast tehdy ještě nastupujícího Stevieho Raye Vaughana.

Samostatný singl „Modern Love“ však následoval až 12. září 1983, jako třetí singl z Let’s Dance po titulní skladbě a „China Girl“. Britský sedmipalcový singl EMI America EA 158 obsahoval zkrácenou verzi o délce přibližně 3:56, zatímco dvanáctipalcové vydání nabídlo plnou albumovou verzi dlouhou 4:46. Na B straně byla koncertní „Modern Love“, natočená v Montrealu v červenci 1983.

Ačkoli tedy píseň posluchači znali už několik měsíců z alba, její singlová kariéra začala právě v září. A byla mimořádně úspěšná.

Klíčem k pochopení „Modern Love“ je Little Richard.

Když Bowie s Nilem Rodgersem připravovali Let’s Dance, ukázal Bowie producentovi fotografii Little Richarda v červeném obleku u červeného kabrioletu Cadillac. Podle Rodgersových pozdějších vzpomínek tím neříkal, že chce vytvořit retro desku. Šlo mu o hudbu zakořeněnou v původním rock’n’rollu a rhythm and blues, která přitom bude působit moderně a nadčasově.

„Modern Love“ tento princip zachycuje možná ještě názorněji než většina alba. Pod leskem produkce osmdesátých let leží starší hudební DNA: rock’n’roll, rhythm and blues, soul, boogie a princip gospelového call-and-response, tedy volání a odpovědi mezi hlavním zpěvákem a doprovodnými hlasy.

Bowie sám spojoval tento způsob zpěvu právě s Little Richardem. Není to tedy jen podobnost objevená zpětně hudebními publicisty. Odkaz k jednomu z Bowieho raných hudebních hrdinů byl vědomý.

Výsledkem ale není kopie padesátých let. Rodgers a Bowie starou hudební energii přenesli do preciznějšího, tvrdšího a výrazněji prostorového zvuku osmdesátých let. Právě v tom spočívá ona „modernost“: minulost tu neslouží jako muzeum, ale jako materiál pro něco nového.

Nahrávka vznikla v newyorském studiu Power Station během mimořádně rychlých sessions k Let’s Dance. U jejich přesného kalendářního vymezení se některé pozdější zdroje rozcházejí mezi prosincem 1982 a lednem 1983, proto nemá smysl předstírat větší přesnost, než jakou dokumentace skutečně umožňuje. Jisté je místo, producentská dvojice Bowie–Rodgers a hlavní studiový tým.

Mimořádně zajímavou vzpomínku přidal zvukový inženýr Bob Clearmountain. Podle něj se „Modern Love“ natáčela hned na začátku práce ve studiu a základ s bubeníkem Omarem Hakimem vznikl na první pokus. Bowie s Rodgersem byli s prvním takeem spokojeni natolik, že jej ponechali. Clearmountain pak zvuk dále technicky zpracoval, místo aby kapelu nutil skladbu opakovat.

To je při poslechu pozoruhodné. „Modern Love“ totiž nepůsobí jako sterilně sestavená studiová konstrukce. Je přesná, ale zároveň má tah živé kapely. Bicí nezůstávají jen metronomickým základem; tlačí skladbu kupředu a podporují její téměř nepřetržitý pohyb.

Vedle Bowieho hlavního vokálu se na studiové nahrávce podíleli Nile Rodgers na kytaře, Stevie Ray Vaughan na sólové kytaře, Carmine Rojas na baskytaře, Robert Sabino na klávesách a klavíru, Sammy Figueroa na perkusích a dechová sekce s Macem Gollehonem, Robertem Aaronem, Stanem Harrisonem a Stevem Elsonem. Doprovodné vokály vytvořili mimo jiné Frank Simms, George Simms a David Spinner. Bob Clearmountain nahrávku zvukově vedl a mixoval; produkci měli Bowie a Rodgers.

Největší kouzlo aranžmá spočívá v tom, kolik věcí se v něm děje, aniž by výsledný zvuk působil přeplněně.

Klavír Roberta Sabina pracuje s rock’n’rollovým a boogie výrazem připomínajícím éru Little Richarda. Kytary jsou naopak sevřenější a rytmicky disciplinované. Rodgersova hra nevytváří těžkou rockovou stěnu; pracuje s krátkými, přesně umístěnými akcenty a pomáhá skladbě dýchat. Stevie Ray Vaughan tu není využit jako exhibující bluesový sólista. Je součástí většího celku.

Nad rytmickou sekcí se otevírají žestě. Právě jejich přítomnost posouvá skladbu od jednoduchého rock’n’rollového revivalu směrem k soulu a velkému městskému popu. Rodgers později „Modern Love“ popisoval jako kombinaci starého rock’n’rollového základu s výrazným klavírem a mnohem sofistikovanějšími jazzově zabarvenými dechy.

A pak jsou tu sbory. Bowie zazpívá myšlenku, skupina mu odpovídá a refrén postupně získává téměř společenský až obřadní charakter. Paradoxně právě ve chvíli, kdy text začíná otevírat otázky víry a náboženství, získává samotná hudba cosi, co připomíná sekulární gospelovou slavnost.

To není drobný aranžérský efekt. Je to základní princip celé skladby.

Název „Modern Love“ může na první pohled slibovat romantickou píseň. Text však tak jednoduchý není.

Vypravěč působí jako člověk, který zná pravidla každodenního života a umí fungovat, ale pod tímto povrchem zůstává neklid. Moderní láska se pohybuje někde poblíž něj, zároveň jej však míjí. Ve druhé části refrénu se téma vztahu propojí s představou kostela, následně s důvěrou v Boha a člověka a nakonec s odmítnutím náboženské jistoty i samotné „moderní lásky“.

Nejbezpečnější je proto text číst jako výpověď o pochybnosti, nikoli jako jednoduché Bowieho osobní vyznání. Láska, společenský rituál a víra se zde vzájemně přitahují a odpuzují. Vypravěč by možná chtěl něčemu věřit, ale žádný z nabízených systémů mu neposkytuje úplnou jistotu.

Zajímavé je, že Bowie sám nebyl s textem později úplně spokojen. V rozhovoru pro Los Angeles Times v roce 1990 uvedl, že se pokoušel spojit dvě témata – náboženství a lásku – ale zpětně měl pocit, že je nedokázal propojit dostatečně přesvědčivě. „Modern Love“ tehdy dokonce nezařadil mezi své oblíbené skladby.

Právě zde však může posluchač s autorem trochu polemizovat.

Určitá neuzavřenost textu totiž písni prospívá. Kdyby Bowie nabídl jasnou odpověď na otázku lásky nebo víry, skladba by byla jednoznačnější, ale pravděpodobně také méně zajímavá. „Modern Love“ funguje právě jako vnitřní konflikt člověka, který tvrdí, že něčemu nevěří, ale očividně se tím stále zabývá.

Hudebně je „Modern Love“ oslava. Textově nikoli.

A právě tento střet patří k nejchytřejším stránkám nahrávky. Kdyby stejné pochybnosti doprovázela pomalá, melancholická hudba, jejich účinek by byl předvídatelnější. Bowie a Rodgers místo toho vytvořili skladbu, která zní, jako by se měla každou chvíli proměnit v obrovskou oslavu.

Bicí se nezastavují. Klavír tlačí hudbu vpřed. Žestě otevírají prostor. Doprovodné vokály odpovídají Bowiemu stále naléhavěji. A zpěvák uprostřed všeho vlastně oznamuje, že systému, kolem něhož tato slavnost krouží, nevěří.

Hudba říká: pojď se bavit.

Text odpovídá: nejsem si jistý proč.

Tohle napětí dává „Modern Love“ hloubku, kterou lze při běžném poslechu snadno přehlédnout.

Bowie navíc dokonale pracuje s vlastní hlasovou proměnou. V úvodu působí téměř věcně a kontrolovaně. Jak se však skladba otevírá, jeho projev se zvětšuje, fráze dostávají větší naléhavost a v refrénu už není izolovaným vypravěčem, ale vůdcem celého vokálního shromáždění.

Call-and-response přitom není pouhou připomínkou starého rock’n’rollu. Mění význam skladby. Bowie pronese pochybnost a sbor ji vrací zpět jako veřejné heslo. Soukromá nejistota se tak stává kolektivním refrénem.

Čím skeptičtější je obsah, tím radostněji skladba působí.

A právě tato obrácená logika je velmi bowieovská.

Komerčně „Modern Love“ potvrdila obrovskou sílu období Let’s Dance. V britském žebříčku vystoupala až na 2. místo. Na vrchol ji nepustil jeden z největších hitů podzimu 1983, „Karma Chameleon“ skupiny Culture Club. V americkém Billboard Hot 100 dosáhla „Modern Love“ na 14. příčku.

Úspěch třetího singlu z jediné desky byl dalším potvrzením toho, jak výrazně Bowie v roce 1983 vstoupil do mainstreamového popového prostoru, aniž by úplně opustil svoji schopnost vkládat do přístupné hudby nejednoznačnost.

Už dobová kritika si této kombinace všímala. The Washington Post například v květnu 1983 označil „Modern Love“ za nejsilnější skladbu alba a zdůrazňoval napětí mezi Bowieho odstupem a energickým rytmickým světem vytvořeným kolem něj Rodgersem.

Také videoklip je ve srovnání s výpravnějšími klipy „Let’s Dance“ nebo „China Girl“ překvapivě přímočarý.

Režisér Jim Yukich využil koncertní záběry z Bowieho vystoupení ve filadelfském Spectrum během turné Serious Moonlight v červenci 1983. Místo dalšího komplikovaného vizuálního konceptu tak divák dostal Bowieho přímo na pódiu – v období, kdy byl jeho status světové hvězdy viditelnější než kdykoliv předtím.

Yukich později vzpomínal, že původně do Filadelfie přijel spíše produkčně dohlížet na natáčení, které měl podle očekávání řídit sám Bowie. Po přípravě záběrů mu však Bowie režii prakticky předal.

Pro „Modern Love“ je živý koncept ideální. Píseň stojí na pohybu, bezprostřednosti a komunikaci mezi zpěvákem, kapelou a publikem. Videoklip tuto energii nepřekládá do jiného příběhu – jednoduše ji ukazuje.

Produkce Let’s Dance nese jasný otisk své doby. Přesto „Modern Love“ nepůsobí jako skladba uvězněná v roce 1983.

Jedním z důvodů je, že její kořeny sahají mnohem hlouběji než k tehdejší popové módě. Pod zvukem osmdesátých let jsou Little Richard, rhythm and blues, soul, gospel, boogie i funková disciplína Nilea Rodgerse. Bowie s Rodgersem tedy nestavěli na jednom aktuálním studiovém trendu, který by po několika letech zastaral. Poskládali píseň z několika desetiletí populární hudby.

Druhým důvodem je text.

Pochybnost o tom, zda moderní člověk ještě dokáže věřit v tradiční jistoty, rozhodně nezmizela společně s osmdesátými léty. Naopak. Otázka vztahu mezi láskou, společenskými očekáváními, vírou a osobní svobodou může dnes působit možná ještě aktuálněji.

A třetím důvodem je samotná skladatelská ekonomie. „Modern Love“ neztrácí čas. Od začátku vytváří pohyb, postupně přidává vrstvy a neustále míří k refrénu. I přes množství hudebních detailů zůstává její konstrukce mimořádně čitelná.

Možná nejhezčí paradox „Modern Love“ spočívá v tom, že David Bowie byl ke skladbě později kritičtější než miliony jejích posluchačů.

Jeho výhrada k textovému spojení náboženství a lásky není nesmyslná. Ve srovnání s některými Bowieho největšími texty je „Modern Love“ méně precizní a více spoléhá na obrazy, opakování a pocit. Kdybychom hodnotili pouze text na papíře, nepatřil by k absolutnímu vrcholu jeho tvorby.

Jenže píseň není pouze text.

Teprve ve spojení s rytmem, sbory, klavírem, žesti, Bowieho frázováním a Rodgersovou produkční disciplínou získává svůj skutečný význam. To, co může na papíře vypadat jako nevyřešený spor mezi láskou a vírou, se v nahrávce mění v něco mnohem přesvědčivějšího: v euforickou hudbu člověka, který tančí právě proto, že odpověď nenašel.

A možná je právě tohle nejmodernější část celé „Modern Love“.

Hodnocení: 9/10