Muž, který řídil nejvražednější fázi holocaustu. Jeho jméno téměř zapadlo

Jeho politická kariéra přitom málem skončila ještě před válkou. Odilo Globocnik se po anšlusu Rakouska vyšplhal až do funkce vídeňského gauleitera, ale už v lednu 1939 o ni přišel po obviněních ze zpronevěry veřejných prostředků. V nacistickém systému však jeho pád netrval dlouho.

Po německém útoku na Polsko dostal další příležitost. V listopadu 1939 jej Heinrich Himmler jmenoval velitelem SS a policie v lublinském distriktu okupovaného Polska.

O dva roky později Globocnik dostal úkol, který jeho jméno navždy spojil s jednou z nejvražednějších operací nacistického Německa.

Dne 15. října 1941 jej Himmler pověřil realizací plánu, který později dostal označení Operace Reinhard. Jeho cílem bylo vyvraždění Židů žijících v Generálním gouvernementu, tedy na části okupovaného Polska pod německou civilní správou. United States Holocaust Memorial Museum označuje Operaci Reinhard za nejvražednější fázi nacistické genocidy evropských Židů.

Odilo Lotario Globocnik se narodil 24. dubna 1904 v Terstu, který tehdy patřil Rakousku-Uhersku. Po první světové válce se rodina usadila v Korutanech a Globocnik se postupně zapojil do rakouského nacionalistického a nacistického hnutí.

Do NSDAP formálně vstoupil v roce 1931 a do SS v roce 1934. V době, kdy byla nacistická strana v Rakousku ilegální, se podílel na budování její podzemní struktury. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938 jeho kariéra prudce vystřelila vzhůru a stal se vídeňským gauleiterem.

Úspěch však netrval ani rok. V lednu 1939 byl z funkce odvolán po obviněních ze zpronevěry veřejných prostředků a za trest převeden k jednotkám SS.

Mohlo to znamenat konec jeho politické kariéry. Nacistický režim mu ale umožnil návrat.

Po účasti na tažení proti Polsku byl rehabilitován a v listopadu 1939 převzal vedení SS a policie v lublinském distriktu. Právě tam se z někdejšího stranického funkcionáře stal jeden z klíčových organizátorů nacistického masového vraždění.

Na území Generálního gouvernementu žily přibližně dva miliony Židů. Nacisté je nejprve soustřeďovali do ghett, vystavovali nucené práci, hladu, nemocem a teroru. Na podzim roku 1941 však začala příprava další fáze.

Cílem už nemělo být pouze věznění nebo deportace.

Cílem bylo systematické zabíjení.

Globocnik Operaci Reinhard řídil od podzimu 1941 do pozdního léta 1943. Na svém štábu vytvořil dvě základní organizační složky. Hermann Höfle koordinoval deportace, personál a transporty, zatímco Christian Wirth vedl inspektorát odpovědný za vybudování a provoz vyhlazovacích center.

Tím vznikla struktura schopná propojit ghetta, železniční dopravu, SS, policii, pomocné jednotky a samotná místa vraždění.

Jejím středem byla tři jména, která se stala synonymem masové smrti: Bełżec, Sobibór a Treblinka.

Bełżec zahájil vražedný provoz v březnu 1942, Sobibór v květnu a Treblinka II v červenci téhož roku.

Na rozdíl od koncentračních táborů, kde byli vězni ve velkém využíváni také k nucené práci, byla tato zařízení vytvořena především za účelem masového zabíjení deportovaných lidí.

Oběti přijížděly většinou železničními transporty. Nacisté deportace maskovali jako přesídlení či pracovní nasazení. Po příjezdu však byla drtivá většina deportovaných zavražděna krátce poté v plynových komorách.

Používal se oxid uhelnatý vytvářený výfukovými plyny motorů a odváděný do uzavřených komor.

Podle současných údajů USHMM bylo v Bełżci zavražděno nejméně 434 508 Židů, v Sobiboru nejméně 167 000 a v Treblince přibližně 925 000.

Jen v těchto třech vyhlazovacích centrech tak německý personál a jeho pomocníci zavraždili přibližně 1,5 milionu Židů. Další oběti Operace Reinhard zahynuly při souvisejících masových střelbách. Celkem USHMM odhaduje počet zavražděných Židů v rámci operace přibližně na 1,7 milionu.

Za těmito čísly nebyly jen tři tábory. Stála za nimi rozsáhlá organizační struktura, kterou Globocnik řídil.

Jedním z nejděsivějších prvků Operace Reinhard je kontinuita mezi různými nacistickými programy masového vraždění.

Velká část německého personálu nasazeného v Bełżci, Sobiboru a Treblince předtím působila v programu označovaném jako Aktion T4. V jeho rámci nacisté vraždili lidi s mentálním a tělesným postižením umístěné v německých a rakouských ústavech.

Právě tam získali někteří pachatelé zkušenosti s používáním oxidu uhelnatého, provozem plynových komor a likvidací těl.

Christian Wirth patřil k nejvýznamnějším mužům tohoto systému. Po příchodu do okupovaného Polska se stal Globocnikovým podřízeným a odpovídal za výstavbu a řízení vyhlazovacích center Operace Reinhard. Všichni velitelé těchto center měli podle USHMM předchozí vazbu na program T4.

To dobře ukazuje, že jednotlivé fáze nacistického masového vraždění nevznikaly izolovaně. Pachatelé přenášeli zkušenosti, personál i technologie z jednoho vražedného programu do dalšího.

Globocnik tento aparát dokázal organizačně využít v dosud nevídaném měřítku.

Vyhlazovací centra by bez rozsáhlých deportací nedokázala fungovat.

Do organizace transportů proto nebyla zapojena pouze SS. Deportace takového rozsahu vyžadovaly spolupráci několika německých institucí. Hlavní říšský bezpečnostní úřad koordinoval deportace, ministerstvo dopravy řešilo železniční jízdní řády a další úřady zajišťovaly jednotlivé části celého procesu.

Höfleho oddělení v Globocnikově štábu zajišťovalo praktickou koordinaci deportací v rámci Operace Reinhard.

Jakmile začala vyhlazovací centra fungovat, německé SS a policejní jednotky postupně likvidovaly ghetta. Lidé byli shromažďováni, odváděni k vlakům a transportováni do míst, jejichž skutečný účel většina deportovaných neznala.

Treblinka přijímala zejména transporty z centrálního Polska a z Varšavy. Do Sobiboru přijížděli kromě polských Židů také deportovaní z Nizozemska a Francie. V Bełżci byly vražděny především židovské komunity z jižního Polska, ale rovněž lidé původem z Německa, Rakouska nebo českých zemí, kteří byli předtím deportováni do tranzitních ghett.

Tak získala operace rozměr, který výrazně přesahoval jediný region.

Operace Reinhard nebyla pouze programem fyzického vyhlazování. Její nedílnou součástí byla také systematická loupež.

Obětem nacisté odebírali peníze, šperky, oblečení a další osobní majetek. Zabavené věci se třídily a ukládaly ve skladech v Lublinu, v Majdanku, Trawnikách a dalších místech.

Globocnik ve své závěrečné zprávě pro Himmlera z ledna 1944 popsal mezi cíli Operace Reinhard nejen likvidaci židovského obyvatelstva, ale také využití pracovní síly a zajištění movitého i nemovitého majetku obětí.

Podle odborného projektu NS-Täter in Italien, který vychází mimo jiné z dokumentů německého Bundesarchivu, Globocnik vyčísloval finanční výnos operace na více než 178 milionů říšských marek, přičemž tato částka nezahrnovala veškeré zabavené nemovitosti a soukromý majetek.

Genocida tak měla i svou účetní stránku. Vedle počtu transportů a zavražděných lidí existovaly seznamy peněz, zlata, šperků, textilu a dalšího majetku, který nacistický stát svým obětem ukradl.

V roce 1943 začalo být zřejmé, že situace na frontě se mění. Současně se nacisté snažili odstranit důkazy o masovém vraždění.

Bełżec byl zlikvidován v létě 1943. Treblinka a Sobibór byly uzavřeny po vězeňských povstáních. Budovy mizely, masové hroby byly otevírány a těla spalována. Na místech vyhlazovacích center se nacisté snažili vytvořit dojem běžné zemědělské krajiny.

Poslední obrovská vražedná akce související s Operací Reinhard přišla 3. a 4. listopadu 1943.

Při Aktion Erntefest – Operaci Dožínky bylo v Majdanku, Trawnikách a Poniatowě během dvou dnů zastřeleno přibližně 42 000 Židů, kteří do té doby zůstávali v pracovních táborech lublinského distriktu.

Tím Operace Reinhard fakticky skončila.

Globocnik už v té době působil jinde.

V září 1943 byl Globocnik převelen do oblasti Jaderského přímoří se sídlem v rodném Terstu. Stal se zde vyšším velitelem SS a policie.

Neodjel však sám.

Do Itálie s ním přišla část lidí, kteří získali zkušenosti během Operace Reinhard. Struktura označovaná jako Einsatz R pokračovala v pronásledování Židů, zabavování jejich majetku a zároveň se zapojovala do brutálních operací proti partyzánům v prostoru dnešní severovýchodní Itálie, Slovinska a Chorvatska.

Jedním z center nacistického teroru se stala bývalá rýžárna Risiera di San Sabba v Terstu.

Objekt sloužil jako policejní věznice, tranzitní místo pro deportace a také jako místo vraždění. Současné odborné odhady uvádějí, že zde bylo zavražděno nejméně dva tisíce lidí, některé odhady hovoří až o pěti tisících. Další tisíce vězňů byly deportovány do nacistických táborů. Risiera spadala pod strukturu, které Globocnik jako vyšší velitel SS a policie velel.

Pachatelé, kteří se předtím podíleli na vyhlazování v Polsku, tak své zkušenosti přenesli do další části Evropy.

Bełżec, Sobibór a Treblinka dnes patří mezi nejznámější místa nacistického vyhlazování.

Jméno muže, který Operaci Reinhard řídil, už tak známé není.

Globocnik přitom nebyl pouhým administrátorem stojícím daleko od dění. Jeho štáb koordinoval vybudování vyhlazovacích center, deportace, personální zajištění a nakládání s majetkem obětí. Pod jeho přímé rozkazy spadali i lidé přivedení z nacistického programu T4.

Současný odborný projekt věnovaný německým pachatelům v okupované Itálii jej označuje za jednu z hlavních postav odpovědných za realizaci holocaustu. USHMM zase uvádí zcela konkrétně, že Operaci Reinhard mezi podzimem 1941 a koncem léta 1943 řídil právě Globocnik.

Rozsah této odpovědnosti lze vyjádřit jediným číslem.

Ne všichni zemřeli v plynových komorách tří vyhlazovacích center. Přibližně 1,5 milionu bylo zavražděno v Bełżci, Sobiboru a Treblince, ostatní při souvisejících vražedných akcích.

Za takovým číslem se snadno ztratí jednotlivý člověk. Jenže právě to je podstatné: nešlo o anonymní statistiku, ale o celé rodiny a komunity, které nacistický aparát během několika měsíců téměř vymazal.

Na jaře 1945 se nacistické Německo hroutilo a Globocnik se spolu s dalšími příslušníky svého okruhu ukrýval v rakouských Alpách.

Dne 31. května 1945 jej spolu s bývalým gauleiterem Friedrichem Rainerem zadrželi příslušníci britské 8. armády v Korutanech.

Při následném výslechu vyšla najevo jejich totožnost.

Globocnik však před soud nikdy nepředstoupil. Ještě téhož dne použil jedovatou kapsli, kterou měl u sebe, a krátce poté zemřel. Bylo mu 41 let.

Nevyslechl si obžalobu za Bełżec. Ani za Sobibór. Ani za Treblinku.

Historické dokumenty však umožňují jeho úlohu rekonstruovat i bez procesu. Dochovaly se personální spisy, úřední korespondence, Globocnikovy vlastní zprávy, nacistické dokumenty i rozsáhlé poválečné vyšetřovací materiály uložené mimo jiné v německém Bundesarchivu.

Globocnikův příběh proto není pouze příběhem jednoho fanatického nacisty.

Ukazuje něco podstatnějšího o samotném mechanismu genocidy. Masové vraždění v tak obrovském rozsahu vyžadovalo organizaci, dopravu, pracovní rozdělení, technické zkušenosti, administrativu, peníze a lidi ochotné celý systém řídit.

Právě v tom spočívala Globocnikova role.

Nebyl nejznámější tváří nacistického režimu a válku nepřežil dost dlouho na to, aby jeho proces sledoval celý svět. Operace, kterou řídil, však během necelých dvou let připravila o život přibližně 1,7 milionu Židů.

Jeho jméno možná ve veřejné paměti téměř zapadlo. Bełżec, Sobibór a Treblinka připomínají, proč by zapadnout nemělo.