My všichni školou povinní: Škola se změnila, její problémy ale zůstaly

Začátek září má zvláštní schopnost vracet člověka v čase. Stačí projít kolem školy, zaslechnout zvonek nebo zahlédnout děti s novými aktovkami a během okamžiku se mohou vybavit vlastní spolužáci, učitelé, první pětka, strach ze zkoušení i nekonečně dlouhé čekání na konec vyučování. Někdo na školní léta vzpomíná s úsměvem, jiný by se do nich nevrátil ani za nic.

Možná právě proto My všichni školou povinní ani po více než čtyřech desetiletích nepůsobí pouze jako televizní obrázek socialismu. Samozřejmě je na něm doba vzniku vidět téměř v každém záběru. Učitelé zapisují do papírových třídnic, místo mobilních telefonů se používají pevné linky, součástí školního života je pionýrská organizace a děti tráví většinu volného času úplně jinak než jejich dnešní vrstevníci. Jakmile ale tyto kulisy odsuneme stranou, objeví se problémy, které jsou až překvapivě známé.

Je tu dítě, které nezapadá do představ učitele, pedagog na hranici psychických sil, začínající kantor plný ideálů, konfliktní rodiče, rozvody, školní přátelství i okamžiky, kdy dospělí rozhodují o dítěti a příliš málo se ptají, co si o tom myslí ono samo.

Třináctidílný seriál scenáristky Markéty Zinnerovéa režiséra Ludvíka Ráži měl premiéru 22. dubna 1984. Před kamerou se sešla mimořádná herecká sestava, v níž nechyběli Miroslav Vladyka, Veronika Žilková, Jiří Sovák, Gabriela Vránová, Jana Šulcová, Jiří Bartoška, Dana Medřická, Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová, Jana Brejchová nebo Věra Galatíková. Česká televize má všech třináct epizod dodnes přehratelných v iVysílání.

Jednu z nejsilnějších dějových linií rozehrává seriál prakticky od prvního školního dne. Jirka Oliva přichází do první třídy jako dítě s výraznou fantazií, spoustou energie a vlastní představou o tom, co je právě důležité. Zatímco ostatní se mají soustředit na školu, jeho pozornost zaujme třeba veverka. Pro třídní učitelku Hedviku Hajskou představuje přesně ten typ žáka, který narušuje její představu o pořádku a fungující třídě. Česká televize už v anotaci prvního dílu popisuje Jirku jako fantazií oplývajícího prvňáčka a Hajskou jako lehce nervózní učitelku.

Jejich počáteční neporozumění se postupně mění v konflikt, který dávno není pouze o neposlušném dítěti. Hajská začne Jirku vnímat téměř jako osobní problém a on na její přístup reaguje způsobem, který vztah ještě více vyhrocuje. Právě tady je seriál mnohem zajímavější než jednoduché vyprávění o zlé učitelce a hodném chlapci.

Gabriela Vránová vytvořila Hajskou jako člověka, který svou práci postupně přestává psychicky zvládat. Její chování je v řadě okamžiků těžko obhajitelné, zároveň však divák vidí vyčerpanou ženu, jejíž nervozita a frustrace se přenášejí na dítě. Podle materiálu vydaného k čtyřicátému výročí seriálu se postava inspirovala skutečnou učitelkou syna Markéty Zinnerové. Vránová navíc později vzpomínala, že po odvysílání dostala stovky dopisů od učitelek, které v Hajské poznávaly vlastní zkušenost s psychickým vyčerpáním a některé kvůli podobným problémům školství opustily.

Při dnešním sledování je zajímavé také to, jak odlišně bychom možná mluvili o samotném Jirkovi. Jeho chování, schopnost soustředit se a způsob, jakým reaguje na tlak autority, bychom dnes mohli popisovat jiným jazykem než na začátku osmdesátých let. Základ problému však zůstává stejný: jakmile se učitel a dítě přestanou navzájem vnímat a každý začne v tom druhém vidět hlavně překážku, samotná autorita ani kázeň situaci automaticky nevyřeší.

Úplně jiný pohled na učitelskou profesi nabízí mladý Michal Karfík, kterého hraje Miroslav Vladyka. Do školy nastupuje jako začínající kantor a přináší s sebou energii, nadšení i představy o tom, jak by měl správný pedagog fungovat. Velmi rychle ale zjišťuje, že skutečná škola se nedá řídit pouze tím, co se člověk naučil při studiu.

Protipólem mladého Karfíka je zkušený František Lamač v podání Jiřího Sováka. Seriál z něj nedělá vševědoucího televizního mudrce, který má vždy připravenou správnou radu. Je to spíše člověk, který už zažil dost žáků, rodičů, učitelů i problémů na to, aby věděl, že za špatnou známkou nebo kázeňským přestupkem bývá často něco, co na první pohled není vidět.

Právě vztah těchto dvou pedagogů patří k nejpřirozenějším vrstvám seriálu. Karfík se postupně neučí pouze stát před tabulí a vysvětlovat matematiku. Začíná chápat, že dobrý učitel musí vidět dítě i za známkou, poznámkou nebo problémovým chováním a že jeho vlastní osobní život se nedá jednoduše nechat před dveřmi školy.

Markéta Zinnerová vycházela při tvorbě Karfíka ze svého oblíbeného učitele matematiky na libereckém gymnáziu. Také díky tomu postava nepůsobí jako idealizovaný televizní pedagog. Karfík dělá chyby, prožívá vztahy, pochybuje a teprve postupně získává zkušenost, kterou jeho starší kolegové nasbírali za mnoho let.

A podobně jsou napsány i další postavy. My všichni školou povinní se nesnaží přesvědčit diváka, že mladí učitelé jsou automaticky lepší než staří nebo že přísnost znamená špatnou pedagogiku. Mnohem víc jej zajímá, co se stane, když se ve škole setkají lidé s různými povahami, zkušenostmi a vlastními problémy.

Kdyby seriál zůstal pouze mezi třídami, kabinety a sborovnou, pravděpodobně by zestárl podstatně rychleji. Markéta Zinnerová však školu využila hlavně jako místo, kde se každý den potkávají desítky různých životních příběhů.

Děti nepřicházejí do vyučování jako prázdné listy papíru. Jeden žák má za sebou hádku rodičů, jiný prožívá rozvod, další má pocit, že rodiče dávají přednost sourozenci nebo že doma nikdo nemá čas zajímat se o jeho starosti. Tyto zkušenosti si děti přinášejí do třídy, i když o nich jejich učitel zpočátku nemusí vědět vůbec nic.

Totéž platí o dospělých. Učitel není pouze člověk před tabulí, ale také partner, rodič nebo někdo, kdo sám řeší osamělost, nemoc, nevydařený vztah či profesní pochybnosti. Právě proto se seriál věnuje stejnou měrou školním lavicím i bytům jednotlivých rodin. Česká televize jej charakterizuje jako příběh žáků, jejich rodin a celého učitelského sboru, jejichž osudy se navzájem prolínají.

Výmluvné jsou už názvy některých epizod: Rozchod, Rozsudek, Dárek k Vánocům, Svátky klidu a míru, Vinícinebo Návrat. Nejde o seriál, který by se ve třinácti dílech zabýval pouze diktáty, známkami a školními průšvihy. Škola je spíš společným bodem, v němž se setkávají lidé, jejichž skutečné problémy často vznikly úplně jinde.

Právě tato šíře umožnila vytvořit také nebývale rozsáhlou sestavu postav. Jana Šulcová a Jiří Bartoška hrají rodiče Jirky Olivy, Dana Medřická učitelku Zmatlíkovou, Vladimír Menšík školníka Anderleho, Věra Galatíková ředitelku Martínkovou a vedle nich se objevují Jiřina Bohdalová, Jaromír Hanzlík, Jana Preissová, Daniela Kolářová, Josef Vinklář nebo Stella Zázvorková.

Díky tomu seriál nepůsobí jako příběh několika hlavních hrdinů, kolem nichž se ostatní pouze mihnou. Připomíná skutečnou školu, kde se každé ráno potkají lidé, kteří o sobě často vědí jen zlomek toho podstatného.

Rozsah výsledného seriálu nebyl náhodný. Markéta Zinnerová podle materiálu k jeho čtyřicátému výročí psala scénář přibližně dvacet měsíců a výsledný text měl kolem 1300 stran. Samotné natáčení v Praze a Liberci se protáhlo na více než dva roky.

U tak dlouhé výroby se skutečný život někdy tragicky protnul s televizním. Dana Medřická, představitelka učitelky Elišky Zmatlíkové, během natáčení v roce 1983 zemřela. Ludvík Ráža se rozhodl již natočené scény zachovat a Markéta Zinnerová musela další osud postavy přepracovat. Později přiznávala, že změny scénáře po hereččině smrti psala se slzami.

Zajímavým „co kdyby“ zůstává také obsazení staršího Jirkova bratra Luboše. Nabídku podle stejného zdroje dostal Tomáš Holý, jedna z největších dětských filmových hvězd Československa. V té době už však nechtěl v herecké kariéře pokračovat a roli odmítl, takže Luboše nakonec ztvárnil Zbyněk Honzík.

Výraznou součástí seriálu je rovněž hudba Petra Hapky. Sám skladatel později vzpomínal, že neměl žádné přesné zadání a vycházel z prvního dílu scénáře i vlastních vzpomínek na základní školu. Možná právě proto znělka nepůsobí pouze jako veselá hudba k dětskému seriálu. Je v ní nostalgie, melancholie i určitá tíha, která dobře odpovídá tomu, že škola v tomto příběhu není jen místem dětských legrací.

Zároveň se při natáčení rodily nové herecké tváře. Pro Veroniku Žilkovou patřila role Jany Vychodilové k prvním výrazným televizním zkušenostem, zatímco Miroslav Vladyka se díky Karfíkovi stal jednou z nejzapamatovatelnějších postav celé série. Vedle nich stáli herci, kteří už tehdy patřili k absolutní československé špičce. Právě směs začínajících představitelů, dětských herců a osobností typu Sováka, Menšíka či Medřické dodala seriálu mimořádnou hereckou šíři.

Od premiéry seriálu uplynulo 42 let a samozřejmě není důvod předstírat, že česká škola roku 1984 a škola roku 2026 jsou stejné. Změnil se vzdělávací systém, společnost, komunikace mezi rodiči a školou i samotný dětský svět. Dnešní pedagog řeší mobilní telefony, sociální sítě, internetovou šikanu nebo rodičovské skupiny, jejichž prostřednictvím se konflikt může během několika minut rozšířit mezi desítky lidí.

Přesto některé základní otázky zůstaly téměř nedotčené. Školy pořád hledají způsob, jak pracovat s dítětem, které se nevejde do běžných očekávání. Učitelé mohou být vyčerpaní a někdy přenášejí vlastní frustraci na žáky. Rodiče se stále dokážou dostat do konfliktu se školou, protože jsou přesvědčeni, že právě oni nejlépe vědí, co jejich dítě potřebuje. A děti si pořád přinášejí do třídy problémy, které vznikly doma a které se nedají vyřešit jedinou poznámkou nebo špatnou známkou.

Právě v tom spočívá největší síla My všichni školou povinní. Karfík není bezchybným ideálním pedagogem, Hajská není pouze jednoduchou karikaturou zlé učitelky a Jirka Oliva není jen neposlušný školák. Ani rodiče nejsou vševědoucí dospělí, kteří mají automaticky pravdu. Všichni jsou napsáni jako lidé, kteří do společného školního prostředí přicházejí se svými slabostmi, očekáváními a problémy.

Česká televize má všech třináct epizod stále dostupných v iVysílání. Právě na začátku nového školního roku proto může být zajímavé pustit si seriál znovu, nikoli proto, abychom nostalgicky rozhodovali, zda „za nás byla škola lepší“, ale abychom sledovali něco mnohem zajímavějšího.

Kulisy školy se za čtyři desetiletí proměnily téměř k nepoznání. Otázka, jak spolu mají děti, rodiče a učitelé vůbec dokázat vycházet, však zůstává překvapivě podobná.