Nacisté zabrali kus Čech. Vznikla tu největší základna Waffen-SS v Evropě

Když dnes člověk projíždí krajinou mezi Benešovem, Neveklovem a Sedlčany, jen těžko by na první pohled poznal, co se zde odehrávalo před více než osmdesáti lety. Vesnice, pole, lesy a silnice totiž během druhé světové války vystřídal obrovský vojenský prostor.

A nešlo o obyčejné cvičiště.

Právě tady vznikla podle Ústavu pro studium totalitních režimů největší základna Waffen-SS v Evropě. Výcvikový prostor Böhmen zabíral téměř 450 kilometrů čtverečních a stal se zároveň nejrozsáhlejším vojenským cvičištěm v historii českých zemí.

Cena, kterou za jeho vznik zaplatili místní obyvatelé, byla obrovská.

Projekt rozsáhlého výcvikového prostoru jižně od Prahy se začal rodit už v roce 1939. Samotné zabírání území však začalo až v roce 1942.

Prostor nesl nejprve označení SS-Truppenübungsplatz Beneschau, tedy výcvikový prostor SS Benešov. Od roku 1943 byl známý jako SS-Truppenübungsplatz Böhmen.

Nacisté pro něj vybrali rozsáhlé území mezi Benešovem a Sedlčany. Nešlo přitom o pustou nebo řídce obydlenou krajinu. Na území budoucího cvičiště žilo přibližně 30 tisíc lidí asi v sedmdesáti obcích.

A právě oni se stali jednou z největších překážek nacistického projektu.

Vysídlování probíhalo postupně v několika etapách a trvalo až do roku 1944. Rozsah celé akce byl mimořádný. Podle historika Tomáše Zouzala vyvolalo budování cvičiště největší migrační vlnu na území Protektorátu Čechy a Morava.

Často se uvádí, že z oblasti bylo vystěhováno všech 30 tisíc obyvatel. Skutečnost byla složitější.

Přibližně tři pětiny obyvatel, tedy kolem 18 tisíc lidí, skutečně musely odejít za hranice vojenského prostoru. Zhruba 12 tisíc dalších na zabraném území zůstalo, především proto, že nacisté potřebovali jejich pracovní sílu.

Ani ti však už nebyli pány na vlastních usedlostech.

Nemovitosti byly vyvlastněny, hospodářský život podřízen potřebám SS a některé rodiny se musely přestěhovat i uvnitř samotného prostoru. Lidé, kteří ještě nedávno hospodařili sami na svém, se ocitli v úplně jiných podmínkách.

Zemědělská půda byla pro nacisty příliš cenná na to, aby ji jednoduše nechali zpustnout. Vojenský prostor musel zásobovat velké množství lidí.

Na zabraném území proto vznikaly takzvané SS-Hofy, velké zemědělské celky spravované pro potřeby SS. Řada českých obyvatel, kterým bylo dovoleno v oblasti zůstat, na nich pracovala.

Mizely původní hranice polí, rozorávaly se meze a jednotlivé pozemky byly spojovány do větších hospodářských celků.

Historikové upozorňují na zajímavou a pro místní obyvatele tragickou paralelu. Některé postupy, které zde lidé zažili během nacistické okupace, jim o několik let později připomněla komunistická kolektivizace: odebírání majetku, spojování polí nebo ztráta možnosti rozhodovat o vlastním hospodářství.

Pro některé rodiny tak násilné zásahy do života venkova neskončily ani válkou.

Z někdejší běžné středočeské krajiny postupně vznikal rozsáhlý vojenský újezd.

Budovaly se střelnice, kasárna, komunikace, sklady a výcviková zařízení. Na cvičišti fungovaly specializované školy a jednotky zaměřené například na pancéřové granátníky, ženijní výcvik nebo boj proti tankům.

Území bylo postupně stále intenzivněji využíváno armádou.

Přitom se nikdy nepodařilo dokončit všechno, co nacisté původně plánovali. Válka trvala déle, než očekávali, chyběl stavební materiál i pracovní síly a Německo postupně začalo bojovat o samotné přežití.

Přesto cvičiště fungovalo až do posledních dnů války.

Rozsáhlá výstavba vyžadovala obrovské množství lidské práce.

Když jí nebylo dost, nacisté využívali také vězně. Na území cvičiště fungovala různá represivní zařízení a později rovněž pobočky koncentračního tábora Flossenbürg.

Jedno z nejtemnějších míst se nacházelo v Hradištku.

Pobočný koncentrační tábor zde fungoval od listopadu 1943. Do konce téhož roku sem bylo dopraveno 191 německých vězňů. V březnu 1944 dorazilo dalších 325 mužů, převážně Francouzů, ale také Španělů, Italů, Rusů a Poláků.

Vězni pracovali na výstavbě kanalizace, střelnice a cest, později kopali také protitankové zákopy.

Ještě děsivější kapitola přišla těsně před koncem války.

V dubnu 1945 bylo v Hradištku zavražděno 48 vězňů. Dalších přibližně 100 až 150 mužů podle Památníku koncentračního tábora Flossenbürg zahynulo při následném pochodu smrti.

Další pobočný tábor fungoval ve Vrchotových Janovicích. Drženo zde bylo kolem dvou stovek mužů mnoha národností. Pracovali mimo jiné na úpravách budovy pro školu SS, v kamenolomu, při opravách silnic nebo na železnici. Tábor navíc zasáhla epidemie tyfu.

Za nenápadným označením „vojenské cvičiště“ se tak skrývá mnohem temnější historie než pouze výcvik vojáků.

Význam prostoru neskončil ani v posledních dnech nacistické okupace.

Když v květnu 1945 vypuklo povstání proti německým okupantům a následně Pražské povstání, staly se jednotky soustředěné na cvičišti jednou z významných německých ozbrojených sil v blízkosti hlavního města.

Část z nich byla začleněna do bojového uskupení Wallensteina vyrazila směrem na Prahu.

Při postupu docházelo k tvrdým bojům a také k násilí na civilním obyvatelstvu. Například v Lahovicích jednotky SS 7. května po prolomení obrany zavraždily místní obyvatele. Některé civilisty dokonce využily při odstraňování barikád jako živou clonu.

Cvičiště vybudované k přípravě vojáků Waffen-SS tak zasáhlo do bojů prakticky až do úplného konce okupace.

Po skončení války se vystěhované rodiny konečně mohly vracet.

Radost z návratu se ale u mnoha lidí rychle změnila v šok.

Některé domy byly poničené, jiné rozebrané na stavební materiál. Pole byla zpustlá nebo zásadně změněná, hospodářské vybavení zmizelo a po vojenském výcviku zůstala v krajině munice.

Granáty a miny se nacházely na polích, ve sklepích, studnách nebo rybnících.

Historik Tomáš Zouzal popisuje stav některých míst po válce tak, že působila, jako kdyby krajinou prošla fronta, přestože hlavní frontová linie touto oblastí během války neprošla.

Obnova trvala dlouhé roky a některé následky zásahu do krajiny i života místních obyvatel byly patrné ještě mnohem déle.

Právě to je na celém příběhu možná nejpřekvapivější.

Největší základna Waffen-SS v Evropě nevznikla někde hluboko uvnitř nacistického Německa.

Nacházela se ve středních Čechách, jen několik desítek kilometrů od Prahy.

Kvůli jejímu vzniku přišly tisíce lidí o domov, desetitisíce obyvatel pocítily zásadní zásah do svého života a rozsáhlá část české krajiny se na několik let proměnila ve vojenský prostor SS.

Byli sem přiváženi také vězni koncentračních a dalších táborů. Někteří zde byli nuceni pracovat a někteří se konce války nedožili.

Dnes člověk může někdejším cvičištěm projet, aniž by vůbec tušil, jakou minulost mají místa kolem něj.

A možná právě v tom spočívá nejsilnější stránka tohoto příběhu.

Jedna z největších nacistických vojenských základen v Evropě totiž neležela daleko od českých hranic.

Byla přímo uprostřed Čech.