Nemocnice na kraji města: Štrosmajera inspiroval skutečný lékař, Blažeje měl hrát Tříska

Doktor Štrosmajer pronáší jednu jedovatou poznámku za druhou, primář Sova drží ortopedii pevnou rukou, doktor Blažej střídá operační sál s milostnými problémy a Cvach dokáže být přesvědčený o vlastní odbornosti právě ve chvíli, kdy o ní pochybují téměř všichni ostatní.

Dnes je skoro nemožné představit si tyto postavy s jinými tvářemi.

Jenže přesně to se mohlo stát.

Arnošta Blažeje si režisér Jaroslav Dudek původně představoval s Janem Třískou. Primáře Sovu začal před kamerou skutečně hrát Karel Höger. A Alžbětu Čeňkovou měla podle archivního materiálu České televize původně ztvárnit Libuše Šafránková. Televizní legenda, která se nakonec stala Nemocnicí na kraji města, tedy mohla mít úplně jiné obsazení.

A překvapení nekončí u herců. Jedna z nejslavnějších postav seriálu, prostořeký doktor Štrosmajer, totiž nevznikla jen u psacího stolu Jaroslava Dietla.

Jeho předobraz skutečně chodil po nemocničních chodbách.

Jaroslav Dietl znal nemocniční prostředí dávno předtím, než do něj poslal Sovu, Štrosmajera nebo mladou doktorku Čeňkovou. Kvůli vrozeným problémům s kyčlemi strávil v dětství mnoho času na ortopedických odděleních a později patřil k pacientům, kteří podstoupili totální endoprotézu kyčelního kloubu. Právě jeho osobní zkušenost s ortopedií stála podle Českého rozhlasu u zrodu myšlenky napsat seriál z nemocničního prostředí.

Nechtěl však spoléhat jen na vlastní pacientské vzpomínky. Před psaním navštěvoval nemocnici v Mostě, která tehdy patřila k nejmodernějším zdravotnickým zařízením v Československu. Se svou manželkou Magdalenou sledoval chod oddělení, lékaře i každodenní drobnosti, které by člověka od psacího stolu nenapadly.

Právě tam Dietl narazil na lékaře, který mu utkvěl v paměti. Magdalena Dietlová později vzpomínala, že scenáristu zaujal starší chirurg, který při odchodu z operačního sálu utrousil několik ostrých poznámek. Dietl si tehdy měl říct, že přesně takového doktora chce ve svém seriálu a že jej bude hrát Miloš Kopecký.

Lékařka Martina Pelichovská, která v sedmdesátých letech v mostecké nemocnici pracovala, později předobraz pojmenovala: byl jím doktor Šmrha, zástupce primáře gynekologického oddělení. Podle její vzpomínky byl známý bonmoty, pohotovými hláškami a výraznou osobností. Dietl tedy Štrosmajera nevytvořil jako kopii jednoho konkrétního člověka, ale právě setkání se Šmrhou bylo zásadní inspirací.

Miloš Kopecký se pak stal jediným z hlavních představitelů, u kterého měl Dietl podle ČT art od začátku téměř jasno. Štrosmajera psal přímo pro něj.

U ostatních rolí byl vývoj mnohem dramatičtější.

Arnošt Blažej je dnes od Josefa Abrháma prakticky neoddělitelný. Elegantní, sebevědomý a mimořádně schopný chirurg má zároveň slabost pro ženy a seriál mu připraví jeden komplikovaný vztah za druhým.

Jaroslav Dudek ale chtěl do role původně obsadit Jana Třísku. Podle ČT art vedení Hlavní redakce zábavných pořadů Československé televize tento návrh odmítlo už v počátcích příprav. Blažejem se nakonec stal Josef Abrhám, přičemž ani jeho obsazení podle archivního materiálu nebylo od první chvíle samozřejmostí.

Ještě větší změna potkala postavu Alžběty Čeňkové. Česká televize připomíná, že ji měla původně ztvárnit Libuše Šafránková, která však otěhotněla. Role připadla Elišce Balzerové, zatímco samotná Balzerová byla původně zvažována pro postavu sestry Iny.

Nejdramatičtější příběh se však odehrál kolem primáře Sovy.

Jaroslav Dietl napsal tuto postavu pro Karla Högera. Nešlo jen o plán nebo castingovou úvahu. Höger už skutečně natáčel a v dubnu 1977 s ním vznikaly exteriérové scény. Eliška Balzerová vzpomínala mimo jiné na společný záběr Sovy a Čeňkové pod deštníkem, který vznikl na Högerův vlastní návrh, když během natáčení začalo pršet.

Po několika týdnech natáčení však Höger dostal infarkt a zemřel. Josef Abrhám později popisoval, jak šokující byla zpráva pro celý štáb, protože ještě krátce předtím s hercem normálně pracovali.

Tvůrci museli Sovu přeobsadit. Mezi zvažovanými jmény byli podle Radiožurnálu například Miloš Willig, Josef Větrovec či Josef Bek. Nakonec přišel nápad oslovit výrazného slovenského herce a primářem Sovou se stal Ladislav Chudík.

Výsledek dnes působí tak přirozeně, že je skoro zvláštní uvědomit si, že jednu z nejznámějších rolí československé televize vytvořil herec, který byl vlastně náhradním řešením.

Autenticita Nemocnice na kraji města nevznikla jen díky Dietlovým návštěvám nemocnice. Do skutečného provozu se vydali také herci.

Část přípravy probíhala v Mostě. Eliška Balzerová vzpomínala, že se herci pohybovali mezi lékaři téměř jako medici a sledovali jejich práci při skutečných zákrocích. Sama pomáhala na operačním sále s drobnými úkony a jeden z primářů jí nakonec při závěru operace dovolil sešít pacientovi kůži.

Stáže absolvovali i další představitelé. Lékaři je učili správné pohyby, resuscitaci nebo práci na operačním sále, aby před kamerou nevypadali jako herci, kteří poprvé drží chirurgický nástroj.

Mostecká nemocnice se zpočátku používala také při samotném natáčení, jenže přítomnost štábu příliš narušovala skutečný provoz. Operační prostředí se proto následně přesunulo do studiových dekorací. Exteriér nemocnice diváci naopak znají z Prahy – budova, která ji představovala, je součástí areálu dnešní České zemědělské univerzity v Suchdole. Další lokace vznikaly například na Petřinách a tehdejší Stodůlky představovaly venkovské Týniště.

Právě kombinace skutečných zkušeností s pečlivou studiovou prací způsobila, že mnohé lékařské scény nepůsobí ani dnes úplně směšně, přestože medicína za téměř půlstoletí samozřejmě zásadně pokročila.

Ortoped Rudolf Uhlář ostatně v roce 2025 připomněl, že některé medicínské postupy už jsou zastaralé, ale lidské a vztahové situace seriálu podle něj fungují dodnes.

Když dnes zazní úvodní motiv Nemocnice na kraji města, většina pamětníků jej pozná během několika sekund. Hudbu napsal Jan Klusák a stala se jedním z nejvýraznějších televizních motivů své doby.

Jenže Jaroslav Dudek z ní podle samotného skladatele zpočátku vůbec nadšený nebyl.

Klusák později popsal spolupráci na Nemocnici jako jednu ze svých nejhorších zkušeností. Režisér mu měl při prvním hodnocení hudby říct, že je příšerná a že seriál pokazila. Vadilo mu mimo jiné, že hudba podle jeho názoru naznačuje jiné emoce než dialogy postav.

Diváci rozhodli jinak.

Znělka přežila seriálové premiéry, opakovaná vysílání i změny televizních generací a Klusák později s úsměvem vyprávěl, že svou melodii někdy slyší například jako vyzvánění cizího mobilního telefonu.

Podobně vznikala i velká část slavných dialogů. Některým výrazným hercům Dietl dovoloval text lehce upravovat, protože věděl, že například Kopecký, Menšík nebo Janžurová mohou jeho replikám přidat vlastní herecký rytmus. Na druhou stranu ani všechny slavné hlášky nebyly improvizované, jak se později tradovalo. Český rozhlas například dohledal původní scénář dokazující, že známá Štrosmajerova urážka paní Dobiášové byla už napsána Dietlem.

I tady tedy platí něco, co se u starých televizních seriálů opakuje často: kolem úspěšného díla postupně vznikají legendy, které jsou někdy ještě barvitější než skutečné zákulisí. Skutečnost přitom bývá dost zajímavá sama o sobě.

Nemocnice na kraji města vznikala uprostřed normalizace a ani její scénář se politickému schvalování nevyhnul.

Dietl původně plánoval komplikovanější příběh rodiny Sovových. Primář měl mít dva syny, přičemž jeden z nich měl žít po emigraci v zahraničí. Téma emigrace však při schvalování scénáře neprošlo a celá linie musela být odstraněna.

Z opačné strany přišel požadavek, aby seriál nebyl příliš „málo angažovaný“. Radiožurnál připomíná, že právě proto byla do postavy primáře Sovy dodatečně zapracována jeho příslušnost ke komunistické straně.

Přesto je ideologická vrstva proti některým jiným seriálům své doby překvapivě nenápadná. Sama Česká televize při historickém připomenutí Nemocnice upozorňuje, že mnohem větší prostor dostaly psychologické příběhy, vztahy a profesní konflikty.

Možná právě proto seriál přežil režim, pro který vznikal.

Cvach zůstal symbolem člověka, který má větší sebevědomí než schopnosti. Blažej představuje mimořádně talentovaného odborníka, jehož profesní kvality vůbec nezaručují kvality charakteru. Štrosmajer používá humor jako obranu proti světu a Sova zase zosobňuje představu autority, která nemusí křičet, aby ji ostatní respektovali.

To jsou typy lidí, které společenský systém nezruší.

První díl Nemocnice na kraji města viděli českoslovenští diváci 5. listopadu 1978. Původně měla série třináct částí. Mimořádný úspěch však vedl ke vzniku dalších sedmi epizod, takže původní Dietlova a Dudkova Nemocnice má dohromady 20 dílů.

Úspěch přitom dávno překročil hranice Československa. Český rozhlas uvádí, že v Německu dosahoval seriál v polovině osmdesátých let sledovanosti kolem 40 procent, což bylo na tamní televizní poměry mimořádné číslo. Vysílal se také v dalších zemích.

A nezmizel ani po téměř půlstoletí.

Česká televize má dnes všech dvacet původních epizod přehratelných v iVysílání. Zároveň je právě v roce 2026 znovu vysílá na ČT1: 12. září běžel dvanáctý díl Srážkaa na sobotu 19. září je naplánováno Setkání, třináctá část z dvaceti.

Možná je právě to nejlepší vysvětlení, proč se Nemocnice na kraji města pořád vrací.

Medicína se za téměř padesát let změnila obrovsky. Operační techniky, vybavení nemocnic i vztah lékaře a pacienta vypadají jinak. Jenže samotná nemocnice je stále místem, kde se vedle odbornosti potkávají ambice, strach, ego, láska, kariéra, vyčerpání i vědomí, že rozhodnutí jednoho člověka může zásadně změnit život druhého.

A proto možná vůbec není nejzajímavější otázka, zda by dnes Štrosmajer používal stejné léčebné postupy.

Mnohem zajímavější je, že Štrosmajery, Sovy, Blažeje i Cvachy kolem sebe dokážeme poznat pořád.