Pan Tau: Proč muž s buřinkou nepotřeboval slova. Co možná nevíte o seriálu

Stačilo několikrát přejet rukou nad černou buřinkou, poklepat na ni a svět se přestal řídit běžnými pravidly. Pan Tau se mohl změnit v malou figurku, objevit se tam, kde ho dítě právě potřebovalo, a bez dlouhého vysvětlování zařídit něco, co dospělí považovali za nemožné.

Neměl kouzelnickou hůlku, nepotřeboval zaklínadla a většinou ani nemluvil. Přesto mu děti rozuměly dokonale.

Právě v tom spočívala mimořádnost postavy, kterou vytvořili scenárista Ota Hofman a režisér Jindřich Polák a které Otto Šimánek propůjčil tvář, pohyb i nezaměnitelně nesmělý úsměv. Z muže v pruhovaných kalhotách, fraku a buřince se postupně stal jeden z nejslavnějších hrdinů československé televizní tvorby pro děti.

A jeho historie je ještě pozoruhodnější než některá kouzla, která předváděl.

Kořeny Pana Tau sahají až do roku 1966, tedy několik let před vznik televizní série, kterou zná většina diváků.

Tehdy byl natočen první samostatný barevný příběh. Projekt měl mezinárodní ambice a jako koproducent se na něm podle České televize podílel dokonce Carlo Ponti, slavný italský filmový producent spojený například s filmem Doktor Živago a manžel Sophie Lorenové.

Jenže další plánovaná pokračování nevznikla. Vedení tehdejší Československé televize projekt odmítlo a hotový film upadl v zapomnění. Česká televize ve své archivní studii uvádí, že první Pan Tau byl zakázán a na obrazovku se vrátil až v srpnu 2015, tedy téměř po půl století.

A tenhle úplně první Pan Tau se od pozdějšího hrdiny v jednom překvapivém detailu lišil.

Byl sice už němý, měl charakteristický oděv a dokázal se měnit v malou figurku, ale ještě nepoužíval slavný krouživý pohyb ruky nad buřinkou a poklepání, kterým později spouštěl svá kouzla.

Navíc v původním filmu nemluvil vůbec nikdo. Ani děti, ani dospělí. Celý příběh byl vystavěn pouze na obrazu, herecké akci, hudbě a ruchové stopě.

Teprve pozdější seriál dal Panu Tau podobu, kterou si pamatují celé generace.

Obsazení Otto Šimánka nebylo náhodné.

Šimánek měl mimořádně blízko k pantomimě. V divadle ztvárnil mimo jiné slavného mima Jeana-Gasparda Deburaua v inscenaci Největší z pierotů a pantomimu později také vyučoval. Český rozhlas připomíná, že právě jeho pohybové herectví bylo jedním z důvodů, proč mu tvůrci postavu Pana Tau přizpůsobili.

Pro hrdinu, který prakticky nepotřeboval dialog, to byla zásadní vlastnost.

Pan Tau nikdy nemusel dítěti vysvětlovat, že mu rozumí. Stačil úsměv, pozvednuté obočí, drobný pohyb ruky nebo pohled. Zatímco dospělí často pochybovali, hledali logické vysvětlení a snažili se tajemného muže pochopit, děti většinou okamžitě přijaly, že prostě existuje.

A právě tady se skrývá jedna z nejkrásnějších myšlenek celého seriálu.

Dospělí potřebují důkazy. Dětem stačí fantazie.

Šimánek přitom nebyl pouze mužem jediné role. Objevil se například ve filmech Baron Prášil, Kdo chce zabít Jessii?, Pane, vy jste vdova!, Zítra vstanu a opařím se čajem nebo později v Chobotnicích z II. patra. Přesto všechny jeho ostatní postavy zastínil právě elegantní mlčenlivý muž s buřinkou.

Ani způsob, jakým se Pan Tau dostával k československým divákům, nebyl úplně obvyklý.

První série vznikala v letech 1969 až 1972 a obsahovala třináct zhruba půlhodinových příběhů. Mnohé z nich se nejprve objevovaly v kinech, často v dětských pásmech společně s dalšími krátkými filmy. Do Československé televize se seriál začal dostávat až později.

Filmový přehled uvádí, že v prosinci 1972 byl v televizi poprvé uveden první seriálový blok. Česká televize zároveň připomíná, že tehdejší vedení k projektu přistupovalo s nedůvěrou a o Vánocích roku 1972 odvysílalo pouze první čtyři části.

Na některé další díly čekali domácí diváci nečekaně dlouho.

Důvodem nebyla kvalita ani nezájem publika. Problém představovali někteří herci, kteří byli pro normalizační televizi nežádoucí. Týkalo se to například epizod s Janem Werichem nebo Pavlem Landovským. Některé z těchto příběhů se proto na československých obrazovkách objevily až po pádu komunistického režimu.

Pan Tau tak dokázal jednu zvláštní věc: stal se symbolem laskavého dětského světa, a přesto ani on úplně neunikl politickým poměrům své doby.

Úspěch však pokračoval. V letech 1973 až 1975 vzniklo dalších třináct epizod a třetí, sedmidílná série následovala v letech 1977 a 1978.

Celkem vzniklo 33 klasických seriálových příběhů.

A jak velký zájem vyvolávaly? Už v roce 1971 získaly epizody Pan Tau a neděle, Pan Tau naděluje a Pan Tau na horách na dětské filmové přehlídce v Gottwaldově Cenu dětských diváků.

Při dnešním pohledu na obsazení je až neuvěřitelné, kolik mimořádných osobností českého herectví se světem Pana Tau během let prošlo.

Objevili se v něm Jan Werich, Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová, František Filipovský, Jiří Sovák, Lubomír Lipský, Jana Hlaváčová, Josef Somr a řada dalších známých herců.

Ve třetí sérii se jednou z nejvýraznějších postav stal inspektor Málek v podání Vlastimila Brodského, který zoufale hledal racionální vysvětlení pro muže, jenž se klidně procházel po křídle letícího letadla.

Právě scéna Pana Tau na křídle ve výšce devíti tisíc metrů patří k nejslavnějším obrazům celé série. Zatímco dospělí v letadle propadají panice, dítě bere přítomnost kouzelného přítele jako něco naprosto samozřejmého.

V dalších příbězích dostalo důležitou roli dokonce slůně Bimbo, které se zmocní kouzelné buřinky a spustí sérii dalších katastrof.

Z posledních sedmi televizních epizod vznikly také dva celovečerní filmy – Poplach v oblacích a Od zítřka nečaruji.

Na vizuální podobě seriálu se navíc během jeho historie podíleli výrazní filmoví profesionálové. Česká televize mezi kostýmními výtvarníky uvádí například Theodora Pištěka, pozdějšího držitele Oscara za kostýmy k Formanovu Amadeovi. Hudbu spojovanou s Panem Tau vytvářeli Jiří Malásek, Jiří Bažant a Vlastimil Hála.

Seriál vznikal od začátku jako mezinárodní projekt. Na výrobě se vedle československých institucí podíleli především partneři ze západního Německa a Rakouska, mimo jiné Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem a Neue Thalia Film Wien.

A právě Pan Tau měl pro zahraniční publikum jednu obrovskou výhodu.

Hlavní hrdina téměř nemluvil.

Jeho humor, laskavost i kouzla proto nebyly závislé na dlouhých dialozích, slovních hříčkách nebo specificky českém prostředí. Dítě v Praze, Německu nebo Rakousku dokázalo pochopit jeho gesto úplně stejně.

Česká televize ve své archivní studii označuje mezinárodní popularitu Pana Tau za mimořádnou. I právě díky zahraničnímu zájmu bylo možné v dalších letech pokračovat ve velkoryse koncipované koprodukční tvorbě pro děti, k níž později patřily i další dnes legendární seriály.

Pan Tau se tak stal jedním z průkopníků fenoménu, který přinesl československé dětské tvorbě mimořádné projekty s mezinárodním dosahem.

Po závěru seriálu se zdálo, že příběh muže s buřinkou skončil.

Jenže o deset let později se Otto Šimánek k nejslavnější postavě svého života ještě jednou vrátil.

V roce 1988 vznikl celovečerní film Pan Tau. Nebyl už pouze další dětskou epizodou. Měl mnohem melancholičtější tón a pracoval dokonce s motivem stárnoucího herce, který se má vrátit ke své někdejší slavné roli.

Bylo to symbolické rozloučení.

Česká televize připomíná, že šlo o poslední film, v němž se Otto Šimánek objevil. Herec zemřel 8. května 1992.

Pan Tau však nezmizel.

Česká televize má dnes ve svém iVysílání kompletní seriál a dokonce i znovuobjevený původní příběh z roku 1966, který desítky let čekal v archivu na návrat k divákům.

A možná je právě Pan Tau krásným důkazem, že některé dětské seriály nepotřebují ani dokonalé digitální efekty, ani rychlý střih, ani nekonečné dialogy.

Stačí jeden laskavý člověk.

Jedna buřinka.

Jeden úsměv.

A dítě, které ještě dokáže uvěřit, že když na buřinku správně poklepete, může být svět alespoň na chvíli přesně takový, jaký byste si přáli.