Personal Jesus slaví 37 let. Hit, který začal inzerátem

Dne 29. srpna 1989 se v britských obchodech objevil singl, který naznačil, že příští kapitola Depeche Mode bude v mnoha ohledech jiná. Personal Jesus byl první ochutnávkou připravovaného alba Violator a přišel jen něco přes rok po monumentálním koncertu skupiny na stadionu Rose Bowl. Kapela už měla za sebou cestu od mladého synth-popu k temnější elektronice, tentokrát však do jejího zvuku vstoupilo něco, co na první poslech mohlo působit téměř nepatřičně: výrazný bluesový kytarový riff.

Výsledek se stal jednou z nejznámějších skladeb Depeche Mode. Oficiální archiv kapely řadí Personal Jesus mezi nejprodávanější singly v její historii. V britské hitparádě dosáhl 13. místa a strávil v žebříčku devět týdnů. Jeho význam ale mnohonásobně překonal čísla z několika podzimních týdnů roku 1989.

Název může na první pohled působit jako náboženská provokace, což by ostatně u autora textu Martina Gorea nebylo úplně překvapivé. Inspirace ale tentokrát přišla odjinud.

Gore vycházel z knihy Elvis and Me, ve které Priscilla Presleyová popsala svůj život s Elvisem Presleym. Fascinoval ho vztah, v němž se jeden člověk pro druhého stává téměř božskou autoritou, rádcem a někým, do koho vkládá veškerou důvěru. Gore později vysvětloval, že právě Elvis byl pro Priscillu současně partnerem i mentorem a že podobné zbožštění druhého člověka není ve vztazích neobvyklé – ani příliš zdravé.

Právě proto není „osobní Ježíš“ v textu nutně náboženskou postavou. Je to člověk, kterému lze zavolat, svěřit se, od něhož očekáváme odpuštění, útěchu či odpovědi. Martin Gore tak spojil náboženskou slovní zásobu s velmi lidskou potřebou mít někoho, kdo nás zachrání před samotou.

A jako u nejlepších textů Depeche Mode zůstává význam otevřený. Posluchač může slyšet skladbu o lásce, závislosti, manipulaci, slepé důvěře nebo potřebě víry.

Stejně fascinující jako text je způsob, jakým Personal Jesus zní.

Nahrávání probíhalo v roce 1989 v Logic Studios v Miláně a právě tato skladba byla prvním kusem, na kterém Depeche Mode s producentem Floodem při přípravě Violatoru pracovali. Martinovo původní demo bylo poměrně jednoduché a stálo na akustické kytaře a rytmu. Ve studiu se z něj ale začala rodit mnohem mohutnější konstrukce.

Alan Wilder později prozradil jednu z nejlepších studiových zajímavostí celé skladby. Charakteristický dupavý základ nevznikl pouze na bicím automatu. Dva nebo tři lidé byli nahráni při skákání na transportních bednách používaných pro hudební techniku. Wilder spojoval tento zvuk s Goreovým kytarovým riffem, který připomínal blues Johna Lee Hookera, a s přesnými elektronickými prvky ve stylu Kraftwerku.

Bylo to typické pro nejsilnější období Depeche Mode s Alanem Wilderem: elektronika nepředstavovala omezený svět syntezátorových presetů. Hudebním nástrojem mohlo být prakticky cokoliv.

Flood navíc vzpomínal, že už první den práce nahrával s Andym Fletcherem kopání do kusu kovu. Následovala další vrstva experimentů, při nichž se skutečné zvuky míchaly s elektronikou a kytarami.

Ještě podivuhodnější je vznik jednoho z charakteristických zvuků slide kytary.

Flood měl pocit, že kytarový part na Goreově demu připomíná lidský hlas. Ostatním členům skupiny zpočátku nebylo příliš jasné, co tím myslí. Dave Gahan nakonec předvedl hlasový zvuk, který Flood okamžitě nechal nasamplovat. Tento hlas se pak spojil s kytarou.

Část zvuku, kterou tedy posluchač vnímá jako zvláštně deformovaný kytarový efekt, má podle Floodovy vzpomínky svůj základ také v Daveově hlasu.

Podobnou náhodou vzniklo charakteristické dýchání. Tvůrci původně experimentovali s harmonikou pro basovou linku, ale více je zaujal samotný zvuk dechu. Nahráli proto několik nádechů a výdechů, mimo jiné od Martina Gorea a pravděpodobně i Alana Wildera, a vytvořili z nich další rytmickou vrstvu.

Na první poslech přímočará skladba je tedy ve skutečnosti složená z pozoruhodného množství detailů.

Marketing singlu byl na konec osmdesátých let mimořádně chytrý.

Ještě předtím, než posluchači přesně věděli, co Depeche Mode chystají, se v osobních rubrikách britských regionálních novin začaly objevovat inzeráty s heslem „Your own personal Jesus“. Později k nim přibylo telefonní číslo. Člověk, který zavolal, si mohl poslechnout ukázku nové skladby.

Hranice mezi skutečným osobním inzerátem a hudební reklamou se tím na okamžik dokonale rozmazala. Celá kampaň navíc navazovala přímo na motiv textu – osamělý člověk, telefon a někdo na druhém konci linky, kdo slibuje, že ho vyslechne.

Dnes bychom podobné uvedení označili za virální marketing. V roce 1989 k němu stačily noviny a telefon.

Další mimořádná propagační strategie proběhla ve Spojených státech.

Oficiální archiv Depeche Mode uvádí, že akustickou verzi Personal Jesus dostaly některé americké rozhlasové stanice na promo dvanáctipalcovém vinylu ještě před samotným vydáním. Na strohé bílé etiketě ale nebylo uvedeno jméno interpreta. Bylo tam pouze katalogové číslo a délka nahrávky.

Je to výborná drobnost i proto, že Depeche Mode byli stále velmi silně spojováni s elektronikou. Akustická, bluesově založená skladba bez jména kapely mohla být posuzována bez očekávání, jak mají Depeche Mode údajně znít.

A právě Personal Jesus ukazoval, že toto očekávání přestává stačit.

Hudební proměnu doprovázela stejně výrazná proměna vizuální.

Videoklip režíroval Anton Corbijn a natáčel se na ranči v pouštní krajině španělské Almeríe. Místo typického futuristického světa elektronické kapely zde byli Depeche Mode v westernovém prostředí, obklopeni vyprahlou krajinou, koňmi a téměř filmovou atmosférou.

Právě tato kombinace pomohla skladbě vytvořit vlastní vizuální svět: elektronická hudba potkává blues, náboženská symbolika sexualitu a britská kapela americkou westernovou ikonografii.

Americká MTV dokonce používala upravenou verzi videa. Z oficiálních údajů Depeche Mode Archives vyplývá, že některé záběry Martina Gorea byly vystřiženy kvůli jejich sugestivnosti.

Corbijnův vliv na identitu skupiny bude následně ještě sílit a právě éra Violatoru je jedním z období, kdy se hudební a vizuální podoba Depeche Mode začaly spojovat téměř neoddělitelně.

Sílu skladby možná nejlépe dokládá seznam lidí, kteří ji dokázali přetvořit podle sebe. Personal Jesus později nahráli například Marilyn Manson nebo Johnny Cash. Právě Cashova verze z alba American IV: The Man Comes Around ukázala, jak odlišně lze Goreův text chápat.

Cash skladbu označil za velmi silnou evangelickou či gospelovou píseň. V jeho podání se z elektronicko-bluesového hitu Depeche Mode stala téměř duchovní zpověď o člověku, u kterého hledáme útěchu a oporu.

Dave Gahan později vzpomínal, že kapelu Cashova coververze ohromila. Martinovi podle něj dokonce říkal, že je to skoro jako kdyby jednu z jeho písní zpíval Elvis.

A právě to je možná jeden z nejlepších testů mimořádné skladby. Pokud funguje jako elektronický hit Depeche Mode, tvrdá rocková coververze i syrová píseň Johnnyho Cashe, její základ musí být velmi silný.

Dnes je snadné vnímat Personal Jesus jako samozřejmou součást katalogu Depeche Mode. V srpnu 1989 ale posluchači ještě nevěděli, co přijde.

Album Violator vyšlo až následující rok. Po Personal Jesus následovalo Enjoy the Silence a období, které Depeche Mode definitivně přivedlo mezi největší světové kapely.

Právě první singl však vyslal důležitý signál. Skupina už nepotřebovala dokazovat, že elektronická hudba může být temná nebo vážná. Začala bez zábran spojovat syntezátory s blues, kytarami, skutečnými ruchy, lidským dechem a čímkoliv dalším, co ve studiu fungovalo. Martin Gore přinesl zdánlivě jednoduchý riff a provokativní myšlenku, Alan Wilder pomáhal skládat zvuk z nejmenších detailů, Flood podporoval experimentování a Dave Gahan dostal píseň, která mu na pódiu dokonale sedla.

Po 37 letech proto Personal Jesus nepůsobí jako historická kuriozita.

Pořád má ten riff. Pořád má ten dupavý rytmus. A stačí několik sekund, aby člověk poznal, co právě začalo hrát.

To je možná největší jubileum, jakého může popová skladba dosáhnout.