Pet Shop Boys: Actually roztančilo svět, kterému přestávalo věřit

Na Actually se téměř pořád něco směňuje. Peníze za bezpečí, pozornost za náklonnost, poslušnost za příslib přijetí. A když přestanou fungovat všechny dohody, zbývá ještě hudba: několik minut, během nichž se dá vlastní život alespoň přehlušit. Pet Shop Boys tenhle svět zachycují s elegancí, která jeho trhliny zpočátku skoro zakrývá. Refrény se pamatují snadno. Otázky, které po nich zůstávají, už tak pohodlné nejsou.

Druhé řadové album Neila Tennanta a Chrise Lowea vyšlo 7. září 1987 u Parlophone. Tato recenze se věnuje jeho původním deseti skladbám a albovým verzím, bez dodatečných bonusů. Always on My Mind, jakkoli neoddělitelně patří k tehdejšímu úspěchu dvojice, součástí původního Actually není.

Po debutu Please měli Pet Shop Boys rozeznatelný rukopis. Actually jej rozšířilo: vedle úsporného elektronického popu nabídlo velká dramatická gesta, výrazný ženský hlas a baladu s filmovým rozmachem. Nahrávalo se v londýnských studiích Sarm West a Advision. Hlavními produkčními osobnostmi byli Julian Mendelsohn a Stephen Hague; mezi producenty figurují také samotní Pet Shop Boys, Shep Pettibone, Andy Richards a David Jacob. Výsledný zvuk je společným dílem, nikoli podpisem jediného studiového kouzelníka.

Actually lze číst jako album o podmínkách, které si lidé kladou, aby mohli být spolu nebo vůbec obstát. Není nutné mu připisovat předem sestavený příběh. Spojitost vzniká mezi jednotlivými situacemi: partner platí nájem, obchodníci prodávají společnou minulost, náboženská výchova účtuje za touhu a velkoměsto nabízí budoucnost bez záruky.

Hudba přitom tyto vztahy nekomentuje z bezpečné vzdálenosti. Sama je přitažlivým popovým zbožím. Má pevný taneční puls, výrazné melodické motivy a pečlivě vystavěné refrény. Její synthpop stojí na elektronické base a klávesových barvách, zatímco disco se projevuje pravidelným rytmem a smyčcovými gesty. Klubová repetice dovoluje prodlévat v jediné emoci déle, než bývá v rádiovém popu běžné.

Tennantův hlas do tohoto prostředí vnáší zvláštní napětí. Je lehký, místy nosově zabarvený, přesný v souhláskách a zdrženlivý v projevu. Často zpívá, jako by ještě zvažoval, kolik ze sebe prozradit. Právě proto záleží na drobném naléhání, prodlouženém slově nebo přechodu od téměř mluvené fráze k melodii. Velká produkce kolem něj nezvětšuje jen píseň. Zvýrazňuje také křehkost člověka uvnitř.

Úvodní One More Chance vrhá posluchače do nočního města, kde se osamělost mísí s pocitem křivdy. Vypravěč žádá další příležitost, ale zároveň slibuje, že druhého vyhledá. V jeho řeči se střídá bezmoc s výhrůžným odhodláním. Text tak lze číst jako okamžik, kdy touha po návratu vztahu začíná přerůstat v potřebu získat nad situací kontrolu.

Tomu odpovídá neúnavně se vracející rytmický základ. Elektronická basa tlačí kupředu, ostré akcenty nedovolují úplné uvolnění a rozšířená albová stavba ponechává dost místa samotnému pohybu. Opakování prosby postupně mění její váhu: co napoprvé působí jako žádost, začne znít jako myšlenka, ze které není úniku. Tennantův přednes si přitom zachovává sevřenost. Naléhavost vytváří opakováním, nemusí ji vykřičet.

Skladba, na jejímž autorství se vedle dvojice podílí Bobby Orlando, dobře nastavuje perspektivu celé desky. Do Actually vstupujeme s někým, kdo něco potřebuje a nemá jistotu, že to dostane.

Duet s Dusty Springfield propojuje vztahovou deziluzi s úplně praktickou starostí, jak dál žít. Práce, peníze a láska se v textu zamotají do jediného problému. Rozchod sice přinese svobodu, ale ta člověku nepomůže, pokud neví, co si s ní počít. Opakovaná titulní otázka může znít jako oprávněná stížnost i jako sebeobhajoba člověka, který svůj podíl na neštěstí raději přehlíží.

Rozhodující je rozdíl mezi hlasy. Tennant podává své věty úsečně, téměř jako výčet důkazů. Springfield je měkčí, zastřenější a melodii rozvíjí s přirozenou pružností. Její vstup umožní cítit bolest tam, kde mužský hlas zatím hlavně argumentoval. Píseň díky tomu získává dvě rovnocenná emocionální těžiště.

Pevné bicí a krátké klávesové figury drží jednotlivé melodické části pohromadě. Kompozice má několik zapamatovatelných nápadů, které se nepřetlačují; každý ukazuje jinou fázi rozčarování. Spoluautorka Allee Willis je třetím jménem vedle Tennanta a Lowea. Zdejší propojení výrazných hlasů a neobvykle členité popové formy patří k největším úspěchům alba.

Shopping mění měřítko. Po soukromém vztahu přichází obchod se společností. Neil Tennant v rozhovoru pro The Quietus výslovně potvrdil, že skladba pojednává o privatizaci státních podniků. Text mluví z pozice těch, kteří mají informace, kontakty a možnost přizpůsobovat pravidla svému prospěchu.

Hláskovaný refrén připomíná snadno zapamatovatelnou reklamní značku. Mechanicky stylizovaný hlas, strohé bicí a přesně opakované elektronické figury dávají obchodování samozřejmý, téměř bezstarostný rytmus. Právě tahle lehkost je znepokojivá. Rozhodnutí s dopadem na tisíce lidí se dají vyslovit stejně svižně jako slogan před výprodejem.

Skladba nevykládá ekonomii; předvádí jazyk vítězů. Její omezená melodická proměnlivost může mimo kontext působit jednotvárně, uvnitř alba však plní konkrétní funkci. Lidský hlas se na chvíli přiblíží mechanismu, který už nepotřebuje pochybovat.

Rent vrací peníze do ložnice. Mluvčí přijímá dary, péči i finanční zajištění a současně mluví o lásce. Bylo by snadné označit tento vztah za obchod a tím výklad uzavřít. Jenže text zahrnuje také blízkost, v níž peníze ztrácejí význam. Otázka zní, zda náklonnost a závislost vůbec dokáže oddělit někdo, kdo je skutečně prožívá.

Titulní spojení vyznání s placením nájmu zůstává bez jednoznačného vysvětlení. Může obsahovat vděčnost, sebeironii i tiché vědomí ceny, kterou člověk za pohodlí platí. Tennant nedává hlasu posměšný přízvuk. Jeho klid dovoluje, aby se všechny možnosti udržely současně.

Plynulá basová linka, jemnější rytmické akcenty a táhlé klávesové vrstvy vytvářejí prostor, který působí bezpečně i uzavřeně. Melodie má smutek, ale nepropadá beznaději. Delší albová verze umožňuje v této nejednoznačnosti setrvat. Rent je jedním z vrcholů Actually právě proto, že odmítá postavu soudit rychleji, než jí stačí porozumět.

Hit Music zpočátku nabízí známý příslib: po práci přijde tanec a oblíbená písnička pomůže zapomenout. Text ovšem postupně přidává vyčerpání, předstírání a potřebu někoho, kdo zůstane nablízku. Pop tu může být skutečnou oporou, zároveň však nedokáže vyřešit život, před kterým se člověk na večer schoval.

Rytmicky ostrý motiv a důrazné bicí dávají první části až úpornou energii. Zpěv titulní heslo opakuje s naléhavostí, kterou lze slyšet jako nadšení i jako snahu nadšení udržet. Melodicky patří Hit Music k méně odstíněným položkám desky: po jemnostech Rent její přímočarost snadno vyzní hruběji.

Podstatná je však zvolněná závěrečná pasáž. Taneční sebejistota povolí a do popředí vystoupí zranitelnost. Tenhle obrat dává skladbě důvod přesahující její hlavní motiv. Na původním vinylu uzavírá první stranu; po otočení desky čeká It Couldn’t Happen Here a mnohem hlubší ztráta jistoty.

Za šestou skladbou stojí zkušenost s AIDS v Tennantově blízkém okolí. Retrospektiva australské ABC připomíná jeho přítele, u něhož byla nemoc diagnostikována. Tento kontext dává názvu bolestivou konkrétnost: přesvědčení, že se určitá katastrofa našeho světa netýká, se ukáže jako neudržitelné.

Samotný text pracuje s útržky vzpomínek, někdejší odvahou a poraněnou důstojností. Události přesně nedovysvětluje. Působí jako rozhovor lidí, kteří společnou minulost znají a nepotřebují si ji celou připomínat. V refrénu je o to silnější rozpor mezi tím, co kdysi považovali za možné, a tím, čemu nyní čelí.

Mezi spoluautory patří Ennio Morricone, aranžmá vytvořil Angelo Badalamenti. Široké smyčcové vrstvy a pomalé harmonické rozvíjení posouvají píseň k filmové elegii. Tennant zůstává hlasově drobný vůči jejímu rozsahu; tento nepoměr lze vnímat jako člověka obklopeného událostí, kterou nemůže ovládnout. Místy už aranžmá sahá k výraznému patosu, jeho smyslem však není lacině vynutit slzy. Dává soukromému otřesu prostor, který mu předchozí taneční skladby odpíraly.

Po baladě přichází nejprudší nástup alba. Dramatické údery, sborové barvy a neústupný rytmus dávají It’s a Sin téměř obřadní autoritu. Téma přitom vyrůstá z osobní zkušenosti s katolickou výchovou, jak Tennant opakovaně vysvětloval.

Text zachycuje vinu, která se rozšířila na celé lidské jednání. Touha už nemusí vést k žádnému činu, aby byla podezřelá. Zvlášť silné je střetnutí žádosti o odpuštění s přiznáním, že vypravěč předávané učení nepřijal. Rozum může autoritu odmítnout, její emocionální důsledky však přetrvávají.

Hudba tuto sevřenost proměňuje v pohyb. Rychlý puls a naléhavé harmonické návraty vytvářejí pocit, že rozsudek přichází znovu a znovu. Současně je v jejich energii vzdor: na obvinění se dá odpovědět i tím, že člověk obsadí taneční parket. Tennant nepoužívá mohutný rockový hlas, přesto v refrénu získává rozhodnost, jakou v Rent záměrně zadržoval. It’s a Sin je nejspektakulárnějším bodem desky a její okázalost má přesný obsah. Proti všudypřítomnému soudu staví stejně všudypřítomný zvuk.

Osmá skladba převádí velké drama zpátky do každodennosti. Člověk stojí u kuchyňského dřezu, poslouchá rádio a cizí písně náhle pojmenují jeho vlastní neštěstí. Odkazy na Tainted Love a Love Is Strange ukazují, jak důvěrně může pop vstoupit do života právě ve chvíli, kdy o něj člověk nestojí. Síť neopětovaných citů navíc nemá jednoduché řešení: někdo touží po někom, kdo miluje zase jiného.

Nejlepší nápad přichází ve významovém posunu závěru. Přání probudit se z citového trápení se změní v přání probouzet se po boku vytouženého člověka. Únik ze závislosti se tedy nekoná; touha si pouze upraví formulaci.

Pravidelná taneční konstrukce, opakující se klávesové figury a měkce naléhající vokál dávají tomuto kruhu odpovídající podobu. Vedle It’s a Sin však skladba nabízí méně kontrastů a její delší rozsah ne vždy přináší úměrný vývoj. Mírné zkrácení by jí prospělo. Textový obrat a návrat do obyčejného interiéru jí přesto zajišťují podstatné místo: zoufalství nemusí mít pokaždé velikost katedrály.

Heart dovolí desce na okamžik vydechnout. Místo účtování a rozebírání motivů přichází bezprostřední tělesná reakce na milovaného člověka. Text stále obsahuje drobnou nejistotu, zda druhý cítí totéž, jeho základní vyznání však není třeba obracet naruby.

Stříhané vokální slabiky, pružná basa a výrazné smyčcové akcenty skládají zvuk, který sám působí jako vzrušené tělo. Pevný taneční tep poskytuje oporu hlasu zpívajícímu o srdci, jež pravidelnost naopak ztrácí. Tennantova zdrženlivost se zde mění v roztomilou nesmělost. Skladba nemusí být textově složitá, aby byla přesná.

Také dvojice ji na svém webu charakterizuje jako upřímnou diskotékovou píseň založenou na vztahu srdečního a hudebního tepu. Pozdější singl, vydaný 21. března 1988, používal odlišný mix a dosáhl britského prvního místa. Na Actually posuzujeme původní albovou podobu. Její lehkost má navíc důležitý dramaturgický důsledek: o to citelnější bude vystřízlivění v závěru.

Poslední skladba vrací album do města. Tentokrát však v centru nestojí jeden odmítnutý milenec, nýbrž člověk vystavený nejistotě a společenskému tlaku. Obrazy front, zranění a ztracenosti kolem nádraží dovolují číst King’s Cross jako výpověď o odvrácené straně slibované prosperity. Čekání na zítřek se opakuje, skutečná změna stále nepřichází.

Tlumený rytmus ponechává místo hlasu a pozvolna se rozvíjejícím klávesovým vrstvám. Melodie dovede na chvíli nabídnout vzestup, aniž by celou skladbu proměnila ve vítězné finále. Tennant zpívá věcně; při opakování závěrečného refrénu působí jeho hlas stále osaměleji právě proto, že se nepokouší situaci přehlušit.

King’s Cross je nejpřesvědčivějším závěrem, jaký mohlo Actually dostat. Po Heart odmítá představu, že osobní štěstí vyřešilo také svět kolem. Zároveň zpětně proměňuje první skladbu: noční osamělost, s níž album začalo, teď vypadá jako součást širšího uspořádání. Tuto vazbu není nutné vydávat za doložený plán autorů. Jako posluchačský výklad však drží mimořádně pevně.

Actually stojí na rozlišení mezi pevným rytmickým základem a proměnlivým děním nad ním. Basa a bicí zajišťují orientaci, zatímco klávesové protimelodie, hlasy a krátké akcenty mění emocionální teplotu. Široce rozložené plochy obklopují soustředěný hlavní vokál. Hudba díky tomu může být bohatá, aniž by se z ní ztrácela slova.

Konkrétní pohled do práce nabízí Mendelsohnův rozhovor pro Sound On Sound z prosince 2010. U It’s a Sin popisuje postup od basy a bicích k dalším klávesám, výrazné využití Fairlightu a zařízení Roland. Pracovní vokál nahrával mikrofonem Neumann U87. Studio Sarm West 2 mělo pult SSL řady E a digitální dvaatřicetistopý rekordér Mitsubishi X850. Tato fakta dokládají prostředí nahrávání; sama o sobě nevysvětlují účinek písně. Ten vzniká až volbou a uspořádáním vrstev.

Zásadní byl také mix. It’s a Sin produkoval Mendelsohn, výsledný mix však vytvořil Hague. Podle Mendelsohna mimo jiné vypustil půl taktu uvnitř slok, čímž narušil jejich pravidelný tok. Drobný střih tak pomohl udržet napětí v nahrávce, která už měla zvukové mohutnosti dost. U What Have I Done to Deserve This? se role obrátily: Hague produkoval a Mendelsohn mixoval.

Fairlight je zde důležitý jako digitální systém umožňující práci se vzorky zvuku, jejich hraní a uspořádání. Orchestrální dojem proto automaticky neznamená přítomnost živého orchestru. U It Couldn’t Happen Here bylo Badalamentiho aranžmá realizováno prostřednictvím Fairlightu. Právě spojení filmového způsobu myšlení s elektronickým provedením dobře vystihuje estetiku desky.

Z dnešního pohledu jsou některé smyčcové barvy a důrazné údery bicích zřetelně dobové. Jejich stylizace však k Actually patří: hladký povrch vytváří prostředí, v němž zvlášť ostře vystupují lidské rozpaky. Nelze přitom směšovat původní produkci s masteringem pozdějších vydání. Bez přímého porovnání konkrétních nosičů by soudy o jejich kompresi nebo dynamickém rozsahu byly spekulací. Hodnocení zvuku zde proto vychází z aranžérských vztahů a doložené studiové práce.

Actually má výborně vystavěné kontrasty. Shopping a Rent ukazují obchod jednou zvenčí, podruhé zevnitř vztahu. Hit Music nabídne zapomnění, It Couldn’t Happen Here ukáže jeho hranici. It’s a Sin vztáhne drama k autoritě a I Want to Wake Up je vrátí do kuchyně. Heart poskytne skutečnou radost, kterou King’s Cross zasadí zpět do nejistého světa.

Ne všechny přechody jsou stejně plynulé. Přesun od robotické strohosti k filmovému patosu může někomu připadat prudký a středně dlouhé klubové formy místy zpomalují tah alba. Nejvíce je to znát v I Want to Wake Up; Hit Music zase nedosahuje melodické jemnosti okolních skladeb. Výhrady se ale týkají míry a proporcí. Deska nemá pasáž, která by byla tematicky úplně cizí.

Jejími nejhlubšími momenty jsou Rent a King’s Cross. První ponechává otevřený vztah mezi láskou a závislostí, druhá dokáže ukončit popové album pocitem nezajištěnosti. It’s a Sin a duet se Springfield pak ukazují schopnost převést složitou emoci do okamžitě účinné písně. Tyto čtyři vrcholy se navzájem doplňují; každý využívá jiný druh síly.

Actually dosáhlo druhého místa britského albového žebříčku a strávilo patnáct týdnů v první desítce. Komerční zásah tedy nebyl jen krátkou reakcí na jeden singl.

Ani dobová kritika nemusela za atraktivním povrchem přehlížet obsah. Robert Christgau udělil albu A− a ve své recenzi ocenil, že jeho popová přitažlivost nevylučuje skutečné sdělení. Jde o konkrétní významný kritický hlas, nikoli důkaz všeobecné shody. S odstupem například ABC vyzdvihla, jak Actually rozšířilo tematický záběr mainstreamového popu.

V diskografii lze Actually vnímat jako místo, kde se ustálila mimořádně pružná forma: taneční píseň unese společenskou poznámku, osobní nejistotu i divadelní gesto, aniž by musela obětovat melodii. Pozdější tvorba tyto možnosti rozvíjela různými směry. Tady ještě zůstávají těsně vedle sebe a jejich střetávání dodává albu zvláštní energii.

Po devětatřiceti letech není nejzajímavější tvrdit, že Actually zní jako nová deska. Nezní. Jeho síla spočívá v přesnosti vztahů, které zachycuje: potřeba bezpečí může člověka připoutat, společenský úspěch nemusí znamenat spravedlnost a hudba může ulevit, i když nic nevyřeší.

Pet Shop Boys těmto rozporům dali písně, k nimž se dá vracet pro radost i pro porozumění. A poslední slovo ponechali nejistotě. Právě tím si Actually zaslouží důvěru: po všech nádherných refrénech stále ví, že posluchač bude muset vyjít ven a pokračovat ve vlastním životě.

Hodnocení: 9/10