Pet Shop Boys před 13 lety proměnili rozchod v taneční teorii lásky

„Láska je buržoazní konstrukt.“ V rukou většiny popových interpretů by podobná věta mohla působit jako provokativní název skladby, který se snaží být chytřejší než samotná píseň. U Pet Shop Boys je tomu přesně naopak. Neil Tennant a Chris Lowe z akademicky znějící myšlenky vytvořili více než šest minut elektronického popu, který současně funguje jako taneční hymna, melancholický příběh o rozchodu, společenská satira i výsměch člověku, jenž si svou citovou porážku racionalizuje politickou teorií.

„Love Is a Bourgeois Construct“ patří k písním, v nichž se nejsilnější stránky Pet Shop Boys setkávají v jednom bodě: inteligentní text, suchý britský humor, melancholie skrytá za ironií, historická hudební inspirace a elektronická produkce, která místo intelektuální odtažitosti nabízí téměř čistou euforii. Právě 1. září 2013 vyšel singl digitálně v Británii a řadě dalších zemí. V Německu a části Evropy se objevil už o den dříve a ve Spojených státech následoval 3. září. Třináct let poté stojí za návrat k jedné z nejchytřejších skladeb pozdního období Pet Shop Boys.

Skladba pochází z alba Electric, které znamenalo v kariéře Neila Tennanta a Chrise Lowea důležitý restart. Po osmadvaceti letech opustili Parlophone a vstoupili do nové etapy s vlastní značkou x2 ve spolupráci s Kobalt Label Services. Producentem alba se stal Stuart Price, známý mimo jiné ze spolupráce s Madonnou, The Killers nebo Kylie Minogue, a nahrávka vznikala v Londýně, Berlíně a Los Angeles.

Electric bylo zároveň vědomou reakcí na předchozí desku Elysium. Zatímco tu Tennant a Lowe charakterizovali jako reflexivnější, nová nahrávka měla být mnohem přímočařejší, energičtější a výrazněji orientovaná na taneční parket. Výsledkem byla deska postavená na syntetických basách, elektronických rytmech, dlouhých klubových strukturách a produkci, která nezapírala současnost roku 2013, ale přitom stále zněla nezaměnitelně jako Pet Shop Boys. Britský albový žebříček tuto novou energii přijal velmi dobře a Electric se dostalo až na třetí místo.

Právě uprostřed této taneční desky se objevila skladba s jedním z nejnepravděpodobnějších názvů popového singlu roku: „Love Is a Bourgeois Construct“.

Pod intelektuálním názvem se ve skutečnosti ukrývá velmi prostý lidský příběh. Někoho opustil partner a on se snaží přesvědčit především sám sebe, že mu to vlastně vůbec nevadí.

Neil Tennant vysvětlil, že text inspiroval román Davida Lodge Nice Work. V něm univerzitní pedagožka během projektu sleduje muže řídícího průmyslový podnik. Ten se do ní zamiluje a dostane se mu odpovědi, která zpochybňuje samotnou představu romantické lásky jako společensky vytvořeného konstruktu. Tennant tuto intelektuální myšlenku přenesl do mnohem komičtější situace a vytvořil vypravěče, který po odchodu partnera začne odmítat svůj předchozí pohodlný život a přesvědčovat se, že právě prohlédl falešnost celé buržoazní společnosti.

Povaluje se, nestará se o běžný život, nechává zarůstat zahradu, připomíná si studentské čtení Karla Marxe a postupně si buduje teorii, podle níž romantická láska stejně nikdy nebyla ničím jiným než společenským podvodem. V textu se objevují bankéřské bonusy, Marx nebo britský levicový politik Tony Benn, takže na první poslech může skladba působit jako politická píseň. Jenže Tennant posluchači připravil past.

Nejdůležitější na celé skladbě je pochopení, že mužův nově objevený odpor vůči buržoazii není skutečným ideologickým procitnutím. Je to obranný mechanismus. Vypravěč si vytváří rozsáhlou intelektuální konstrukci proto, aby nemusel připustit mnohem jednodušší skutečnost: stále miluje člověka, který odešel.

Místo prostého „chybíš mi“ dostáváme Marxe, místo přiznání bolesti kritiku společnosti a místo smutku filozofickou teorii. Tennant přitom v závěru celé argumentaci elegantně podrazí nohy, protože vypravěčova rozhodnost platí pouze do chvíle, než se bývalý partner případně rozhodne vrátit. V tu chvíli se ukáže, že veškerá revoluční rétorika byla jen náhradním způsobem, jak zvládnout rozchod.

Právě tím se „Love Is a Bourgeois Construct“ stává typickou písní Pet Shop Boys. Je současně vtipná i smutná a svou postavu dokáže zesměšnit, aniž by její bolest zlehčovala.

Neil Tennant nikdy nepotřeboval k emocionálnímu účinku přehnané pěvecké drama. Jeho silnou stránkou je často naopak odstup, a právě ten zde funguje mimořádně dobře. Vokál je převážně konverzační, téměř vypravěčský, a Tennant sám připomínal, že charakter skladby leží v jiné poloze než například hlasově vypjatější „It's a Sin“.

Kdyby vypravěčovo trápení dramatizoval, část humoru by zmizela. Místo toho působí jako člověk, který nám velmi klidně a sofistikovaně vysvětluje svou dokonale propracovanou teorii o tom, proč už nevěří na lásku. Čím déle však mluví, tím zřetelnější je, že na ztracený vztah myslí téměř neustále. Právě tento rozpor mezi způsobem, jakým se snaží situaci racionalizovat, a skutečnou emocionální motivací vytváří jádro celé písně.

Ještě zajímavější je hudební původ skladby. Pet Shop Boys se zde neinspirovali pouze současnou elektronickou hudbou, ale vycházejí z kompozice Michaela Nymana „Chasing Sheep Is Best Left to Shepherds“. Ta vznikla pro film Petera Greenawaye The Draughtsman's Contract a sama čerpá z hudebního materiálu spojeného s King Arthur anglického barokního skladatele Henryho Purcella.

Vzniká tak neobvyklá historická linie: Henry Purcell, Michael Nyman a nakonec Pet Shop Boys. Hudební myšlenka stará několik století se přes minimalistickou filmovou hudbu dostává až do elektronické taneční skladby 21. století.

Pet Shop Boys se podobných spojení nikdy nebáli. Jejich hudební svět dlouhodobě přijímá disco, klasickou hudbu, muzikál, klubovou elektroniku, orchestrální pop i evropskou kulturní tradici bez potřeby vysvětlovat, proč by tyto světy měly být od sebe oddělené. „Love Is a Bourgeois Construct“ je jedním z nejpřesvědčivějších příkladů tohoto přístupu.

Producent Stuart Price neudělal z „Love Is a Bourgeois Construct“ komorní intelektuální experiment. Naopak ji vystavěl jako mohutnou taneční hymnu. V aranžmá pracuje s výraznou rytmickou pulsací, syntetickými vrstvami i smyčcově působícími motivy a postupně nechává píseň růst do podoby, která je téměř monumentální.

Právě zde vzniká jeden z nejlepších kontrastů celé nahrávky. Text vypráví o člověku, který se po rozchodu povaluje doma a přesvědčuje sám sebe, že láska neexistuje, zatímco hudba zní, jako kdyby právě vyhrál revoluci. Pod skladbou pulzuje pevný taneční rytmus, basová linka tlačí hudbu dopředu a nad ní se vrství syntetické plochy i další vokální vrstvy, které rozšiřují refrén téměř do kolektivního zpěvu.

Skladba je monumentální právě ve chvíli, kdy její hlavní postava působí nejbezradněji. A právě proto funguje.

Na „Love Is a Bourgeois Construct“ je mimořádně zajímavý vztah mezi textem a hudbou. Obě vrstvy spolu totiž téměř vedou spor. Vypravěč tvrdí, že na lásce nezáleží, zatímco hudba je plná emocí. Vypravěč se snaží znít rezignovaně, hudba je euforická. On se uzavírá doma, zatímco aranžmá otevírá obrovský taneční prostor. Tvrdí, že se osvobodil, ale hudba zní jako důkaz, že po něčem stále velmi intenzivně touží.

V tom spočívá skutečná sofistikovanost skladby. Kdyby Pet Shop Boys opatřili stejný text minimalistickým nebo depresivním aranžmá, vznikla by inteligentní ironická píseň o rozchodu. Stuart Price, Tennant a Lowe ale udělali něco zajímavějšího: vytvořili hudební protinázor k tomu, co jejich hlavní postava tvrdí.

Rytmus přitom není jen prostředkem, jak dostat skladbu do klubu. Je součástí samotného významu. Hlavní hrdina textu stagnuje, jeho život se po rozchodu zastavil a propadá se do pasivity. Hudba ale odmítá zůstat stát. Neustále pokračuje dopředu a pravidelný taneční puls funguje jako protiváha jeho nečinnosti.

Tento jednoduchý kontrast je jedním z nejlepších produkčních nápadů celé skladby. Člověk v textu leží, zatímco hudba běží. A čím vehementněji se snaží přesvědčit svět, že se od lásky osvobodil, tím větší a emotivnější hudební prostor kolem něj vzniká.

Neil Tennant dokáže do popového textu dostat výrazy, které by v rukou jiného autora mohly znít absurdně akademicky. Karl Marx, buržoazie, bankéřské bonusy, Tony Benn nebo německé slovo „schadenfreude“ však ve skladbě nepůsobí jako samoúčelné předvádění vzdělání.

Jsou součástí charakteru hlavního hrdiny. Pomáhají pochopit člověka, který své vzdělání a společenské názory používá jako ochrannou vrstvu proti emocím. Právě proto skladba nepůsobí jako zhudebněná seminární práce. Ve skutečnosti jde o velmi lidský příběh člověka, který vytvoří neuvěřitelně komplikovanou teorii jen proto, aby nemusel říct, že je mu po někom smutno.

V kontextu alba má „Love Is a Bourgeois Construct“ mimořádnou pozici. Electric je výrazněji orientované na klubovou energii než jeho předchůdce a úvodní skladby „Axis“ a „Bolshy“ posluchače rychle vtahují do nového tanečního světa desky. Poté ale přichází píseň, která ukazuje, že návrat Pet Shop Boys k taneční elektronice neznamená ústup od inteligentního songwritingového rukopisu.

Právě zde duo spojuje několik desetiletí vlastní estetiky. Je tu elektronický pop raných Pet Shop Boys, velká hymnická gesta známá například z „Go West“, historické hudební odkazy, typicky tennantovský text i současnější klubová produkce Stuarta Price. Díky tomu skladba nepůsobí jako pokus zkušené skupiny napodobit taneční hudbu roku 2013. Pořád zní především jako Pet Shop Boys.

Skladba získala velmi silné kritické přijetí. The Guardian ji při recenzi Electric zařadil mezi nejvýraznější momenty alba a na konci roku ji umístil na čtvrté místo mezi nejlepšími skladbami roku 2013. Slant Magazine ji zařadil mezi nejlepší singly stejného roku.

Tento odstup je důležitý. „Love Is a Bourgeois Construct“ totiž není jen kuriozitou v rozsáhlé diskografii Pet Shop Boys s efektním názvem a klasickou hudební citací. Funguje sama o sobě jako mimořádně dobře vystavěná popová skladba, v níž jednotlivé vrstvy nejsou samoúčelné, ale vzájemně se podporují.

Digitální vydání nebylo omezeno pouze na hlavní skladbu. První balíček obsahoval Nighttime Radio Edit, nové skladby „Entschuldigung!“ a „Get It Online“ a rádiovou úpravu remixu The Penelopes. Druhý digitální balíček se zaměřil výrazněji na remixy, na nichž se vedle The Penelopes podíleli například Claptone, Little Boots a Dave Audé. Později, 30. září 2013, následovalo také devítistopé CD vydání.

I tento přístup připomíná dlouhodobou tradici Pet Shop Boys. Singl pro ně nikdy nemusel znamenat pouze jednu skladbu. Remix mohl původní kompozici přestavět pro jiný typ klubu nebo posluchače a nové B-strany zároveň rozšiřovaly obraz konkrétního tvůrčího období.

Část elektronické produkce první poloviny minulé dekády dnes nese poměrně výrazné dobové stopy. „Love Is a Bourgeois Construct“ jim ale z velké části uniká. Ne proto, že by byla zvukově nadčasová v doslovném smyslu. Produkce Stuarta Price samozřejmě patří do určité fáze moderní taneční hudby. Hlavní síla skladby však neleží v jednom módním syntezátoru, efektu nebo rytmickém triku.

Stojí na kompozici, kontrastu, melodii a inteligentním textu. Především však funguje díky tomu, že hudba a slova společně vyprávějí komplikovanější příběh, než naznačuje samotný refrén.

Celou skladbu lze nakonec redukovat na překvapivě jednoduchou myšlenku. Vypravěč chce, aby se partner vrátil, jenže tuto větu není schopen vyslovit přímo. Proto potřebuje šest minut taneční hudby, Karla Marxe, buržoazii, bankéře, univerzitní vzpomínky, politickou historii a zanedbanou zahradu.

Pet Shop Boys přesně vědí, jak směšně to působí, ale zároveň svého hrdinu neponižují. Za veškerou intelektuální komikou zůstává něco velmi lidského. Rozchod bolí a člověk si někdy vytvoří neuvěřitelně komplikovaný systém argumentů jen proto, aby si nemusel připustit, že mu někdo chybí.

„Love Is a Bourgeois Construct“ představuje Pet Shop Boys v téměř ideální koncentraci. Neil Tennant píše inteligentní text, který dokáže současně pobavit i bolet, Chris Lowe a Stuart Price jej umisťují do prostředí, které s vypravěčovou rezignací záměrně nesouhlasí, a hudební stopa vedoucí přes Michaela Nymana až k Henrymu Purcellovi dodává skladbě další historickou vrstvu.

Ne všechno zde musí oslovit každého. Více než šestiminutová albová stopáž, monumentální aranžmá a záměrná intelektuálnost textu mohou na posluchače hledajícího jednoduchý popový singl působit přebujele. Právě přebytek je ale součástí celého vtipu. Hrdina písně komplikuje jednoduchý problém a hudba jeho přehnanou argumentaci proměňuje v přehnaně velkolepou hymnu.

Třináct let po vydání tak „Love Is a Bourgeois Construct“ stále připomíná, proč Pet Shop Boys zůstávají v elektronickém popu tak obtížně zaměnitelní. Dokážou spojit Henryho Purcella, Michaela Nymana, Karla Marxe, britskou politiku, zlomené srdce a taneční parket, aniž by výsledek působil jako přednáška.

Spíš jako velmi inteligentní způsob, jak si zatančit nad vlastním neštěstím.

Hodnocení: 9/10