Píseň, která proměnila stadion v moře rukou. Never Let Me Down Again slaví 39 let

Stačí několik prvních sekund a většina fanoušků Depeche Mode okamžitě ví. Monumentální kytarový motiv, mohutný rytmus a potom Dave Gahan se slovy o jízdě se svým nejlepším přítelem. „Never Let Me Down Again“ dnes působí jako skladba, která byla od první chvíle předurčena k tomu, aby jednou rozevírala nad hlavami desetitisíců lidí obrovské moře rukou.

Jenže její příběh je zajímavější. Když singl 24. srpna 1987 vyšel, jeho výsledky rozhodně nepřipomínaly budoucí status téměř nedotknutelné koncertní klasiky. Ve Velké Británii dosáhl pouze 22. místa a ve Spojených státech 63. příčky. Naproti tomu v tehdejším západním Německu, kde měli Depeche Mode mimořádně silné publikum, vystoupal až na druhé místo. Oficiální archiv skupiny dnes přesto skladbu označuje za jeden z vrcholů koncertů Depeche Mode.

Čísla z roku 1987 tak možná vyprávějí méně důležitý příběh než to, co následovalo. „Never Let Me Down Again“ postupně přerostla hranice obyčejného singlu a stala se jednou ze skladeb, podle kterých lze definovat samotný koncertní zážitek Depeche Mode.

Začněme jedním z nejzajímavějších detailů. Charakteristický úvodní kytarový riff zahrál Martin Gore. Nebyl však jednoduše ponechán jako běžná kytara. Hudebníci jej zpracovali pomocí efektů, nasamplovali do tehdy mimořádně vyspělého systému Synclavier a následně jej používali jako další stavební materiál skladby.

A právě tady zasáhla náhoda.

Koproducent a zvukový inženýr Dave Bascombe po letech vzpomínal, že skladba měla původně začít jinak. Kvůli způsobu, jakým tehdejší sekvencery a Synclavier pracovaly, se však nasamplovaný kytarový motiv spustil hned na začátku. Ve studiu všichni zpozorněli – a zjistili, že chyba zní lépe než původní plán.

Alan Wilder popsal stejnou situaci ještě podrobněji. Při spouštění samplu bylo nutné Synclavier ve správnou chvíli ručně aktivovat, jenže Wilder zapomněl, že zařízení může při startu skladby vzorek spustit samo. Kytara zazněla nečekaně, kapela se na sebe podívala a okamžitě pochopila, že právě tak má píseň začínat.

Jedno z nejslavnějších intr v historii Depeche Mode tedy nevzniklo jako pečlivě naplánovaný efekt, ale jako technologická nehoda, kterou měli tvůrci dostatek citu nerozbít dalšími opravami.

Pod povrchem ale byla práce velmi promyšlená. Wilder později vysvětloval, že základní demo bylo výrazně přeorganizováno, aby více vynikl refrén a skladba lépe plynula. Velká část programování vznikala u něj doma a „Never Let Me Down Again“ představovala také důležitý krok ve způsobu, jakým Depeche Mode používali sampling. Do té doby pracovali často s jednotlivými nasamplovanými tóny, zatímco zde začali výrazněji manipulovat s celými úseky skutečného hraní. Právě Goreův kytarový riff je nejznámějším příkladem.

Zvuk skladby tím získal zvláštní kombinaci. Je elektronický a přesný, současně však působí tělesně, téměř rockově. Monumentální bicí, syntezátory, orchestrálně znějící vrstvy a deformovaná kytara nevytvářejí klasický synthpopový singl, ale něco mnohem většího a temnějšího.

Text „Never Let Me Down Again“ patří mezi typické příklady Goreovy schopnosti napsat několik řádků, které mohou dva lidé pochopit úplně odlišně. Úvodní obraz jízdy s „nejlepším přítelem“, pocit bezpečí, odevzdání kontroly a následné „létání vysoko“ vedly prakticky od počátku k interpretacím spojeným s drogami, závislostí, sexualitou, mocí nebo komplikovaným vztahem mezi dvěma lidmi.

Sám Martin Gore v dobovém rozhovoru odmítl jednoduché vysvětlení, že by šlo o klasický partnerský příběh. Popsal skladbu jako píseň o úniku z reality a následném nepříjemném probuzení, přičemž jako možné formy takového úniku uvedl například drogy či alkohol.

Současně však později vyprávěl velmi charakteristickou historku. Po jednom koncertu za ním přišli dva lidé a oba mu řekli, jak silně na ně píseň působí. Jeden ji chápal jako gay hymnu, druhý jako skladbu o drogách. Goreovi podle jeho slov vůbec nevadilo, že si každý odnesl něco jiného.

Právě tato nejednoznačnost patří k velkým přednostem Goreových textů. Posluchače nenutí přijmout jeden jediný příběh a v „Never Let Me Down Again“ funguje obzvlášť dobře. Hudba zní současně euforicky i hrozivě. Jízda může být osvobozením, ale také cestou, na které už kontrolu převzal někdo nebo něco jiného.

Pak přišel 18. červen 1988 a obrovský koncert na stadionu Rose Bowl v Pasadeně, který se později stal vyvrcholením filmu a živého alba 101. Právě s tímto koncertem spojuje oficiální archiv Depeche Mode vznik jednoho z nejslavnějších rituálů v historii kapely.

Dave Gahan během závěrečné části „Never Let Me Down Again“ začal pohybovat pažemi ze strany na stranu a publikum jej následovalo. Desetitisíce rukou se začaly kývat současně a zrodilo se něco, co fanoušci později začali označovat jako „waving wheat“, tedy obraz pole obilí pohybujícího se ve větru.

Od té chvíle už píseň nebyla stejná.

Rituál přežil jednotlivá turné, změny aranží i několik generací publika. Člověk, který přijde na koncert Depeche Mode poprvé, přitom nemusí dostat žádný návod. Jakmile Gahan zvedne ruce, hala nebo stadion obvykle ví, co má dělat. Oficiální Depeche Mode Archives připomíná právě Rose Bowl 1988 jako okamžik, od něhož fanoušci toto gesto na koncertech opakují.

A tady se ukazuje zvláštní síla skladby. „Never Let Me Down Again“ nebyla v Británii ani Top 20 hitem, přesto se z ní stala píseň, kterou by bylo těžké z koncertní historie Depeche Mode odstranit. Andy Fletcher to kdysi vystihl jednoduše: nebyl to obrovský hit, ale stal se z něj legendární song Depeche Mode.

Historie skladby obsahuje také jednu nádhernou kuriozitu pro hudební fanatiky.

Americká hiphopová skupina 3rd Bass použila v roce 1989 charakteristický kytarový motiv „Never Let Me Down Again“ ve skladbě „Wordz of Wisdom, Pt. 2“. Tím ale příběh nekončí. Depeche Mode se tato práce s jejich vlastním riffem líbila natolik, že si následně nasamplovali zpět část skladby 3rd Bass a použili ji při živém provedení „Never Let Me Down Again“ během World Violation Tour.

Jinými slovy: Depeche Mode vytvořili riff, někdo jej nasamploval a kapela potom nasamplovala jeho verzi svého vlastního samplu zpět.

Alan Wilder později tento rapový track zmiňoval s uznáním a část těchto zvukových vazeb se podle specializovaného archivu objevila dokonce i v jeho pozdější koncertní práci s projektem Recoil.

Pro kapelu, která v osmdesátých letech pomáhala měnit pohled na sampling jako na regulérní tvůrčí nástroj, je to skoro dokonale symbolický příběh.

Pro sběratele představuje „Never Let Me Down Again“ zajímavý titul také množstvím dobových verzí. Základní britský sedmipalcový singl s katalogovým číslem BONG 14 měl na B-straně „Pleasure, Little Treasure“. Na dvanáctipalcových vydáních se objevily mimo jiné Split Mix, Aggro Mix a výrazně odlišný Tsangarides Mix.

Limitované britské dvanáctipalcové vydání přidalo také „To Have And To Hold (Spanish Taster)“. Především dlouhý Split Mix ukázal, jak pružně Depeche Mode v této době přistupovali k formátu singlu: nešlo pouze o prodloužení skladby několika opakovanými takty, ale o další možnost přestavět její atmosféru a dynamiku.

K vizuální identitě skladby přispěl Anton Corbijn, který režíroval černobílý videoklip. Jeho spolupráce s kapelou se právě v této části osmdesátých let stávala stále důležitější a postupně pomohla vytvořit obraz Depeche Mode, který dnes považujeme téměř za samozřejmý. Oficiální archiv kapely uvádí Corbijna jako režiséra videa k singlové verzi skladby.

Příběh „Never Let Me Down Again“ by přitom mohl klidně skončit jako příběh velké klasiky osmdesátých let. Jenže skladba dostala v roce 2023 nový život díky seriálu HBO The Last of Us.

Zazněla v závěru první epizody a v logice seriálu měla zvláštní význam: hudba z osmdesátých let byla používána jako kód signalizující nebezpečí. Pro miliony mladších diváků se právě temný nástup Depeche Mode stal jedním z nejsilnějších hudebních momentů pilotního dílu.

Efekt byl okamžitý. Americké streamy „Never Let Me Down Again“ se po odvysílání epizody zvýšily přibližně o 220 procent; podle zveřejněných údajů vzrostl počet amerických přehrání z přibližně 26 tisíc na 83 tisíc během jediného dne. Jen na Spotify měl nárůst dosáhnout 377 procent.

Dave Gahan později přiznal, že kapela takovou reakci nečekala. A zároveň doufal, že lidé, kteří Depeche Mode objevili prostřednictvím jediné skladby v televizním seriálu, budou pokračovat dál do jejich katalogu.

Je na tom něco pozoruhodného. Píseň vydaná v roce 1987 dokázala o šestatřicet let později fungovat pro publikum, které se v době jejího vzniku ještě ani nenarodilo, aniž by potřebovala moderní remix nebo přepsanou produkci.

Když se dnes člověk podívá pouze do britské hitparády, najde vedle názvu „Never Let Me Down Again“ číslo 22. Podle obvyklé logiky popové hudby by tedy nešlo o jeden z úplně největších singlů Depeche Mode.

Jenže některé písně mají život, který žádná tabulka v týdnu vydání nedokáže předpovědět.

„Never Let Me Down Again“ přežila dobu svého vzniku, přerostla vlastní studiovou verzi a na koncertech získala téměř rituální rozměr. Její ikonický úvod vznikl částečně díky technické náhodě, její text si fanoušci dodnes vykládají několika způsoby a gesto, které Dave Gahan rozpoutal na Rose Bowl v roce 1988, se opakuje o desítky let později na druhém konci světa.

A možná právě proto je po 39 letech jednou z nejlepších odpovědí na otázku, v čem spočívá zvláštní síla Depeche Mode.

Některé jejich skladby totiž neposloucháte jen vy.

V určité chvíli je poslouchá celý stadion s vámi.