Přátelé Zeleného údolí: Dětství v přírodě, které dnes působí jako jiný svět

Městský kluk si jede za město pro vodu do akvária. U lesní studánky narazí na obrovského chlapa, který jej nejprve podezírá, že přišel krást raky. Z nedorozumění se ale postupně narodí přátelství, které je vlastně základem celého seriálu. Pavel Koutný začne díky hajnému Horynovi poznávat svět, který je od jeho života mezi paneláky vzdálený jen několik kilometrů, a přesto působí skoro jako jiná planeta.

Přátelé Zeleného údolí vznikali v letech 1979 a 1980 v ostravském televizním studiu. Dvanáct přibližně půlhodinových příběhů napsal Jaroslav Müller, režie se ujali František Mudra a Vojtěch Skopal a hudbu složil Vadim Petrov. Horynu hrál slovenský herec Vlado Müller, malého Pavla ostravský školák Martin Čížek. První díl se na obrazovkách Československé televize objevil 14. března 1981. Česká televize dnes seriál označuje za jednu ze svých seriálových klasik, i když momentálně nemá práva k jeho internetovému přehrávání.

Na první pohled by se přitom mohlo zdát, že jde jen o dvanáct dětských dobrodružství mezi stromy, zvířaty a horskými chalupami. Při návratu po více než čtyřiceti letech je ale na seriálu zajímavé něco jiného. Dítě tu není pouze návštěvníkem přírody. Musí se ji naučit pozorovat, pochopit její pravidla a přijmout, že člověk není jejím automatickým pánem.

Najít místo, které by mohlo představovat bájné Zelené údolí, nebylo jednoduché. Nakonec padla volba na údolí Velkého Lipového v Beskydech nedaleko Morávky. Bývalá hájovna se stala filmovým domovem Horyny a zároveň na dlouhé měsíce základnou štábu. Její majitel ji podle historické publikace ostravského studia pronajal filmařům na celý rok.

Další záběry vznikaly na různých místech severní Moravy a Slezska. Filmové lokace dodnes identifikují například Kopřivnici, Štramberk a tamní jeskyni Šipku, zatímco jádrem přírodních scén zůstávaly Beskydy. Seriál tak nepředstíral přírodu někde mezi kulisami. Kamera Iva Popka ji skutečně sledovala v terénu a příběhy se musely přizpůsobovat počasí, ročním obdobím i chování zvířat.

A právě zvířata připravovala tvůrcům některé z největších problémů. Tehdejší asistent režie Vojtěch Skopal později vzpomínal na čápa, srnče nebo tříkilového pstruha. Straka Káča ignorovala scénář a štáb ji musel dostávat ze stromu, plaché muflony se filmaři pokoušeli zachytit několik dní a pro epizodu s daňkem bylo potřeba najít zvíře právě v krátkém období shozu paroží. Nakonec pomohla zoologická zahrada v Olomouci.

Ani seriálová fenka Haluška se ve skutečnosti Haluška nejmenovala. Byla to Rita z Opavy a několik měsíců jí trvalo, než si zvykla na nové jméno i filmové partnery. Martin Čížek zase při natáčení poprvé v životě potkal zblízka kozu a následně se ji musel naučit také podojit.

Tohle všechno je na výsledném seriálu možná podvědomě znát. Zvíře není digitální efekt a les není studiová dekorace. Když je v obraze bláto, déšť nebo zvíře, které se nechová úplně podle představ režiséra, je v tom kus skutečného světa.

Také vznik jedné z nejslavnějších postav nebyl samozřejmý. Jaroslav Müller s Františkem Mudrou původně uvažovali o slovenském herci Gustavu Valachovi. Ten však dostal nabídku na jiný projekt s podobným motivem vztahu lesáka a dítěte a roli odmítl.

Tvůrci si potom vzpomněli na Vlada Müllera, kterého znali jako velkého milovníka přírody. Herec scénáře přijal, ale stanovil poměrně náročnou podmínku: chtěl být na natáčení uvolněn z bratislavské Nové scény na celý kalendářní rok, aby nemusel neustále cestovat mezi divadlem a Ostravou. Překvapivě dostali filmaři souhlas a Horyna mohl vzniknout v podobě, kterou si diváci pamatují dodnes.

Vedle něj bylo třeba najít dítě, které zvládne dlouhé natáčení v přírodě. Konkurs vyhrál žák základní školy Martin Čížek z Ostravy. Výběr se ukázal jako mimořádně šťastný především kvůli chemii mezi oběma hlavními představiteli. Čížek po letech vzpomínal, že pro něj byl Vlado Müller nejen hereckým partnerem, ale také důležitým dětským vzorem a člověkem, který mu v životě pomohl.

Právě tenhle vztah seriál drží pohromadě. Horyna není televizní učitel, který by Pavlovi každých pět minut vysvětloval poučku o správném chování v lese. Spíš jej nechává dívat se, zkoušet, dělat chyby a postupně pochopit věci, ke kterým městský kluk dříve neměl přístup.

Je v tom vztah dospělého a dítěte, který dnes působí téměř staromódně. Ne proto, že by byl přísnější nebo laskavější než současné vztahy, ale protože má čas. Horyna nemusí Pavlovi během třiceti sekund sdělit nějaké poselství. Může s ním prostě jít lesem.

Na Přátelích Zeleného údolí je dnes nápadné, jak silně pracují s tématy, která bychom současným jazykem označili za ekologická.

Pavel s Horynou řeší otrávené pstruhy, opuštěné srnče, pytláky, lesní požár nebo zbloudilého daňka. Nad celým seriálem navíc postupně visí mnohem větší hrozba: údolím má vést dálnice. Česká televize tento motiv připomíná přímo v charakteristice DVD vydání seriálu a klade otázku, zda se podaří krajinu s tak bohatým životem zachránit.

To je překvapivě moderní konflikt. Na jedné straně je infrastruktura a rozvoj, na druhé konkrétní krajina, která má vlastní hodnotu a není pouze prázdným prostorem na mapě. Seriál přitom nenabízí abstraktní debatu o životním prostředí. Nejdřív nechá dítě Zelené údolí poznat a teprve potom ukáže, co by mohlo zmizet.

Díky tomu ochrana přírody nepůsobí jako školní příkaz. Pavel nechce údolí zachránit proto, že mu někdo řekl, že ochrana životního prostředí je správná. Chce jej zachránit proto, že v něm má Horynu, Halušku, zvířata a místa, ke kterým si vytvořil vztah.

Možná právě v tom byl seriál chytřejší, než by se na první pohled zdálo. Člověk totiž zpravidla nechce chránit něco jen proto, že o tom četl poučku. Chrání hlavně to, co zná a co by mu chybělo.

Když se dnes řekne Přátelé Zeleného údolí, spoustě lidí se kromě lesů a Vlada Müllera okamžitě vybaví také titulní píseň. Hudbu napsal Vadim Petrov, text Jaroslav Wykrent a zpívali ji přímo Vlado Müller s Martinem Čížkem. Česká televize ji dodnes uchovává ve svém hudebním archivu.

Její popularita byla ve své době mimořádná. Historie ostravského televizního studia uvádí, že seriál sledovaly statisíce diváků a píseň nezůstávala jen u televizních obrazovek, ale lidé si ji sami zpívali. Po odvysílání navíc chodily hlavním představitelům takové množství dopisů, že na ně Čížek s Müllerem podle pozdější vzpomínky nestačili odpovídat. Následovaly besedy a další televizní vystoupení.

Pro Martina Čížka ale Pavlík nebyl začátkem celoživotní herecké kariéry. Později se ještě objevoval před kamerou, mimo jiné ve Studiu Kamarád, ale herectví se jeho profesí nestalo. V rozhovoru pro iDNES říkal, že jej to příliš nemrzelo a že měl řadu jiných zájmů, včetně fotbalu a stolního tenisu. Přesto se mu i po desetiletích stávalo, že jej lidé podle Pavlíka poznali.

Možná je i to součástí zvláštního kouzla starých dětských seriálů. Postava zůstane na obrazovce navždy stejně stará, zatímco její představitel žije úplně jiný život.

Když se na Přátele Zeleného údolí díváme dnešníma očima, bylo by snadné sklouznout k jednoduché nostalgii. Děti dříve běhaly po lese, dnes sedí u mobilů. Dříve znaly zvířata, dnes znají aplikace. Tak jednoduché to samozřejmě není.

Ani Pavel nemá bezstarostný svět. Dostává se do nebezpečí, dělá špatná rozhodnutí a Zelené údolí má své pytláky, požáry, znečištění i spory o budoucnost krajiny. Seriál rozhodně netvrdí, že příroda je bezpečný dětský park, v němž se nemůže nic stát.

To, co dnes působí nezvykle, je spíš množství času a prostoru, které mají dítě i samotný příběh k dispozici. Pavel může vyrazit k lesní studánce jen proto, že potřebuje vodu do akvária, a z náhodného setkání se může stát událost, která mu promění celé dětství. Nemusí mít předem naplánovaný program ani vědět, co přesně jej za zatáčkou čeká.

A stejně pomalu vypráví i seriál. Kamera může chvíli sledovat les, zvíře nebo člověka kráčejícího krajinou, aniž by každých deset sekund přišel nový zvrat. Pro současného diváka je to možná nezvyklé, ale právě díky tomu Zelené údolí není jen pozadím, před kterým herci pronášejí dialogy. Postupně získává vlastní charakter.

První díl se vysílal před 45 lety. Česká televize seriál stále eviduje ve svém archivu, momentálně však jeho epizody kvůli internetovým právům nelze v iVysílání přehrát.

Přesto stačí pár fotografií, melodie Vadima Petrova nebo vzpomínka na vysokého hajného s malým zrzavým klukem a generace tehdejších dětí přesně ví, kam se vrací.

Do světa, kde dobrodružství nemuselo začínat otevřením aplikace ani vstupem do virtuální reality.

Někdy stačilo jen sejít z městské silnice na cestu, která vedla do lesa.