Před 39 lety U2 vydali „Where the Streets Have No Name“. Dodnes zní jako útěk ke svobodě

Existují skladby, které začnou refrénem, výrazným riffem nebo hlasem zpěváka. „Where the Streets Have No Name“ dělá pravý opak. Nechá posluchače čekat.

Nejprve se otevře téměř prázdný prostor. Do něj pomalu vstoupí kytara The Edge, její tóny se prostřednictvím rytmického delaye začnou násobit a teprve poté se připojí Adam Clayton s Larrym Mullenem Jr. Když nakonec přijde Bono, píseň už nepůsobí jako obyčejná rocková skladba. Připomíná pohyb směrem k místu, které zatím není vidět.

Právě 31. srpna 1987 vydali U2 „Where the Streets Have No Name“ jako třetí singl z alba The Joshua Tree. Původně měl tuto roli získat „Red Hill Mining Town“, kapela však nakonec sáhla po skladbě, která se postupně stala jednou z jejích nejcharakterističtějších. Oficiální archiv U2 zároveň potvrzuje, že singlová verze dostala kratší úvod i závěr než verze na albu.

Po devětatřiceti letech je pozoruhodné především něco jiného: skladba stále nezní jako památka na rock roku 1987.

Název „Where the Streets Have No Name“ není jen romantickou představou bezejmenné krajiny.

Bono už v roce 1987 vysvětloval, že jej zaujala myšlenka spojená s Belfastem: podle ulice, v níž člověk bydlel, bylo možné usuzovat na jeho společenské postavení, příjem, a dokonce náboženské prostředí. Z tohoto obrazu vznikla představa místa, kde podobné společenské značky přestávají platit. Bono zároveň mluvil o klaustrofobii města a o touze uniknout tam, kde člověka hodnoty společnosti tolik nesvazují.

To je pro pochopení textu zásadní.

Píseň nemusíme číst jako popis konkrétního geografického bodu. Spíše jde o mentální a emocionální prostor, v němž člověk není předem definován svou adresou, společenskou skupinou nebo prostředím, ze kterého přichází.

Text proto používá motivy pohybu, zdí, prachu, větru, světla a otevřené krajiny. Uzavřený svět stojí proti širokému prostoru. Město proti poušti. Omezení proti možnosti někam vyběhnout.

A právě tady začíná být „Where the Streets Have No Name“ mimořádná: hudba nedoprovází tuto myšlenku pouze náladou. Ona ji sama vytváří.

Úvod skladby patří k nejlépe rozpoznatelným momentům kytarového rocku osmdesátých let.

Základem není virtuózní sólo ani komplikovaná řada tónů. The Edge používá relativně úsporný kytarový motiv a rytmicky nastavený delay. Opakování se za původně zahranými tóny skládají tak, že jednoduchý part začne působit mnohem mohutněji a složitěji.

Delay zde není ozdobným efektem přidaným na hotovou kytaru. Stává se součástí samotné kompozice.

Princip je podobný tomu, jako kdyby kytarista hrál spolu se svou vlastní přesně načasovanou ozvěnou. Nové tóny vstupují mezi předchozí a vytvářejí nepřetržitý proud. Právě tento způsob práce s rytmickým delayem se stal jedním z nejcharakterističtějších prvků Edgeova stylu. Odborné rozbory jeho partu popisují použití delaye v tečkované osminové hodnotě, díky němuž se jednotlivé údery rytmicky proplétají.

Výsledkem přitom není přehlídka techniky.

Výsledkem je horizont.

Kytara vytváří iluzi obrovského prostoru ještě předtím, než Bono začne zpívat o touze uniknout někam za hranice známého světa. Hudební forma tím předjímá význam textu.

U2 navíc nepospíchají.

Albová verze se rozvíjí dlouho před nástupem hlavního vokálu. Nejprve se objevuje atmosférická vrstva, následně kytara a až poté rytmická sekce.

Z dnešního pohledu je taková trpělivost téměř provokativní. Skladba z jednoho z největších rockových alb své doby si dovolí desítky sekund budovat napětí bez hlasu frontmana.

A právě tím získává sílu.

Larry Mullen Jr. nevstupuje do skladby proto, aby pouze držel tempo. Jeho nástup znamená okamžik, kdy se dosud beztížný prostor začne pohybovat dopředu. Adam Clayton zároveň drží harmonickou konstrukci při zemi. Zatímco Edgeovy ozvěny vytvářejí dojem téměř neomezeného prostoru, basa a bicí dávají posluchači pevný bod.

Vzniká typický princip nejlepších U2: jednotliví členové nesoutěží o to, kdo bude slyšet nejvíce.

Každý plní jinou funkci.

Když do skladby vstoupí Bono, nezačne předvádět technicky uhlazený vokál. Jeho hlas místy tlačí proti rytmu, protahuje fráze a postupně roste.

Právě zde funguje kontrast mezi kapelou a zpěvákem.

Rytmický základ působí neúprosně. Kytara se neustále opakuje. Basa s bicími žene píseň vpřed.

Bono však zpívá jako někdo, kdo se snaží z tohoto systému uniknout.

V refrénových částech se hlas otevírá a skladba získává téměř kolektivní charakter. To je jeden z důvodů, proč „Where the Streets Have No Name“ tak dobře funguje na velkém koncertním prostoru. Text vychází z osobní touhy, ale hudba jej proměňuje ve sdílený pocit.

Larry Mullen později připomínal, že skladba podle něj získala svou skutečnou velikost až při živém hraní; oficiální archiv U2 cituje jeho poznámku, že právě „Streets“ dokáže na koncertě opakovaně změnit atmosféru celé místnosti.

To není náhoda.

Její struktura je vytvořena pro narůstání energie.

Je přitom skoro ironické, že skladba působící tak přirozeně vznikala mimořádně obtížně.

Daniel Lanois později „Where the Streets Have No Name“ nazval „science project song“. Kompozice měla složité přechody a změny a Lanois vzpomínal, že používal velkou tabuli, na níž kapelu prováděl jednotlivými akordovými změnami.

Ještě slavnější je příběh Briana Ena.

Nahrávání postupovalo tak obtížně a kapela skladbu tak dlouho opravovala, že Eno dospěl k názoru, že by bylo lepší dosavadní práci zničit a začít znovu. Zvukař Flood později skutečně potvrdil, že Eno připravil pás k přemazání a technik Pat McCarthy mu v poslední chvíli zabránil plán uskutečnit.

Historka bývá vyprávěna jako veselá studiová legenda. Ve skutečnosti ale říká o skladbě něco podstatného.

„Where the Streets Have No Name“ je paradox.

Posluchač slyší několik minut zdánlivě samozřejmého vzestupu. Tvůrci však za touto samozřejmostí museli vystavět velmi přesnou konstrukci.

Producenty nahrávky byli Brian Eno a Daniel Lanois. Záznam měl na starosti Flood s Patem McCarthym a finální mix „Where the Streets Have No Name“ vytvořil Steve Lillywhite, s Markem Wallacem jako mix engineerem. Dobové credits jsou v tomto směru jednoznačné.

Tato kombinace lidí dobře odpovídá výsledku.

Enova estetika prostoru a atmosféry se potkává s Lanoisovým citem pro organickou kapelu, zatímco mix neztrácí potřebný rockový tah.

Zvuk přitom není přehuštěný.

Jedním z nejdůležitějších produkčních rozhodnutí je naopak schopnost nechat jednotlivé vrstvy přicházet postupně. Skladba se nezvětšuje tím, že by do ní byly okamžitě nacpány všechny dostupné nástroje. Zvětšuje se díky jejich načasování.

Atmosféra.

Kytara.

Rytmika.

Hlas.

Narůstající intenzita.

A nakonec návrat k prostoru, z něhož všechno vyšlo.

Na singlu z 31. srpna 1987 přitom posluchači nedostali přesně stejnou nahrávku jako na The Joshua Tree.

Oficiální U2 uvádějí kratší začátek a konec. Detailnější diskografické údaje U2Songs popisují singlovou variantu jako zkrácenou a lehce upravenou verzi s výraznějšími klávesami a doprovodným vokálem The Edge v refrénu. Zhruba pětiminutová singlová úprava je proto sevřenější než přibližně pět a půl minuty dlouhá albová verze.

Je to logický kompromis.

Pro rádio je singlová verze bezprostřednější. Z hlediska samotného uměleckého účinku ale zůstává silnější albová varianta.

Právě ono čekání je totiž součástí vyprávění.

Zkrátit „Streets“ znamená dostat se rychleji k písni. Delší verze umožňuje nejprve vstoupit do jejího světa.

Singl byl zajímavý také svými B-stranami, jejichž sestava se lišila podle formátu. Vedle titulní skladby se objevily „Silver and Gold“ a původní „Sweetest Thing“, rozšířené formáty přidávaly také „Race Against Time“.

„Silver and Gold“ představuje prudký kontrast k hlavní skladbě.

Bono píseň původně vytvořil v souvislosti s projektem Sun City, který vystupoval proti apartheidu v Jihoafrické republice. Samotné U2 dnes skladbu připomínají právě v kontextu své tehdejší angažovanosti proti jihoafrickému režimu.

Hudebně působí mnohem syrověji než majestátní „Streets“. Místo otevřené krajiny přichází bluesrocková tvrdost, místo touhy po překročení hranic přímější politický hněv.

Bono zde nezní jako člověk hledající prostor. Zní jako člověk, který se rozhodl pojmenovat problém.

A právě proto funguje „Silver and Gold“ na singlu překvapivě dobře: ukazuje druhou tvář stejné kapely. U2 dokázali být spirituální a abstraktní, ale zároveň velmi konkrétní.

Ještě výraznější změnu nálady přináší původní verze „Sweetest Thing“.

Bono ji napsal v souvislosti se svou ženou Ali jako omluvu za to, že kvůli práci ve studiu nebyl s ní v době jejích narozenin. The Edge později potvrdil, že skladbu během práce na The Joshua Tree měli rádi, ale do charakteru alba nezapadala. U2 ji v roce 1998 výrazně přepracovali a vydali jako samostatný singl.

Verze z B-strany „Streets“ je zajímavá právě svou menší uhlazeností.

Vedle monumentální hlavní skladby působí téměř intimně. Nesnaží se vytvářet mytologii ani velkou krajinu. Je to vztahová píseň, v níž je cítit směs něhy, provinilosti a lehké ironie.

S odstupem času navíc ukazuje, kolik kvalitního materiálu v období The Joshua Tree vznikalo mimo samotné album.

Na dvanáctipalcových, kazetových a CD variantách se objevila ještě „Race Against Time“.

Ta stojí ze všech skladeb nejdále od klasického singlového uvažování. Jde převážně o instrumentální experiment s několika vokálními prvky. Diskografické údaje uvádějí také neobvyklý detail: basový part zde zahrál The Edge, byť vycházel z dříve rozpracovaných basových nápadů Adama Claytona, zatímco Larry Mullenův bicí part vznikl v jediném záběru.

Skladba ukazuje experimentální stránku tehdejších U2.

Rytmus zde není jen oporou písně. Je tématem. Zvukové vrstvy vytvářejí napětí a celé číslo působí spíše jako studiová zvuková krajina než jako pokus o další hit.

Na B-straně je přesně tam, kde má být.

Není silnější než titulní skladba a ani se o to nesnaží. Rozšiřuje ale obraz období, během něhož U2 hledali hranici mezi tradiční rockovou kapelou a mnohem abstraktnější prací se zvukem.

Právě při pohledu na rozšířenou podobu singlu je vidět, jak mimořádně produktivní období kapela prožívala.

„Where the Streets Have No Name“ nabízí duchovní rozměr a touhu po překročení společenských hranic.

„Silver and Gold“ politický hněv.

„Sweetest Thing“ soukromou vztahovou polohu.

„Race Against Time“ experiment.

Nejde tedy pouze o hit doplněný náhodně vybranými odpadními skladbami.

Je to malý průřez tím, čím U2 kolem roku 1987 byli.

K mytologii skladby neoddělitelně patří také videoklip.

U2 jej natáčeli 27. března 1987 na střeše obchodu s alkoholem na rohu 7th Street a Main Street v centru Los Angeles. Režisérem byl Meiert Avis. Zpráva o vystoupení přilákala dav, doprava v okolí se zkomplikovala a do celé situace nakonec vstoupila policie.

Výsledkem není jen obraz kapely stojící na střeše.

Video dokonale pokračuje v tématu skladby.

Píseň sní o prostoru, v němž přestávají platit společenské hranice, zatímco U2 ji hrají nad ulicemi velkoměsta, které se kvůli nim na několik okamžiků přestanou chovat podle běžného řádu.

Klip nakonec získal v roce 1989 Grammy za Best Performance Music Video.

„Where the Streets Have No Name“ se v britském singlovém žebříčku dostala na čtvrté místo. Samotná čísla ale její pozdější význam nevystihují.

Existují komerčně úspěšnější skladby U2. Existují textově konkrétnější skladby U2. A existují nahrávky, na nichž jednotliví členové předvádějí nápadnější instrumentální výkony.

Jen málo písní však tak dokonale vysvětluje, jak U2 fungují jako kapela.

Larry Mullen vytváří pohyb.

Adam Clayton stabilitu.

The Edge prostor.

Bono směr a emocionální význam.

Eno s Lanoisem nechávají tyto prvky dýchat a produkčně je rozšiřují za hranice obyčejného rockového kvarteta.

A právě proto skladba po devětatřiceti letech stále funguje.

Zvuk osmdesátých let lze často identifikovat během několika sekund. Některé tehdejší produkční techniky dnes působí jako jasná časová značka.

„Where the Streets Have No Name“ je zvláštní případ.

Delay na Edgeově kytaře je samozřejmě jedním z ikonických zvuků éry, ale protože není použit jen jako módní efekt a je zabudován přímo do rytmu skladby, neztratil svou funkci.

Totéž platí pro atmosférický úvod.

Není tam proto, aby nahrávka zněla „velkolepě“. Vytváří prostor, do něhož text později vstoupí.

A rytmická sekce není mohutná proto, aby U2 působili jako stadionová kapela. Její úkol je mnohem jednodušší: rozhýbat krajinu vytvořenou kytarou.

To je rozdíl mezi produkčním trikem a skutečným aranžmá.

Trik stárne.

Dobrá konstrukce většinou ne.

„Where the Streets Have No Name“ není dokonalá proto, že patří k nejslavnějším skladbám U2. Je mimořádná tím, jak důsledně je všechno podřízeno jediné emocionální myšlence.

Text touží po místě bez předem přidělených společenských nálepek.

Kytara vytváří nekonečný prostor.

Bicí skladbu rozbíhají.

Basa ji drží při zemi.

Bono se snaží dostat za její horizont.

A produkce nechává posluchače čekat dostatečně dlouho, aby cesta k němu něco znamenala.

Pokud má skladba slabinu, pak snad právě to, co je zároveň její největší předností: pracuje s tak velkým gestem, že u posluchače, který nemá rád stadionovou emocionalitu U2, může působit až příliš vznešeně. Jenže hudební konstrukce za tímto gestem je natolik přesná, že jej nelze redukovat na prázdnou bombastičnost.

A v rámci singlu dostává titulní skladba navíc tři fascinující protipóly – politický, romantický a experimentální.

Devětatřicet let po vydání proto „Where the Streets Have No Name“ nepůsobí pouze jako připomínka nejslavnější éry U2.

Pořád zní jako otevřené dveře.

A jakmile se po dlouhém úvodu rozběhnou bicí, člověk má stále chuť jimi projít.

Hodnocení: 9,5/10