Před 42 lety U2 vydali „Pride“. Z pocty Kingovi vznikla hymna

Některé písně zestárnou společně s dobou, ve které vznikly. Jiné se od ní postupně odpoutají natolik, že jejich původní kontext přestane být pro posluchače podstatný. „Pride (In the Name of Love)“ patří někam mezi tyto dva světy. Je pevně spojená s rokem 1984, s proměnou U2 i s osobností Martina Luthera Kinga Jr., současně se ale během desetiletí proměnila v univerzální koncertní hymnu o oběti, nenásilném odporu a důstojnosti, kterou člověku nemůže vzít ani násilí.

U2 vydali skladbu 3. září 1984 jako první singl z připravovaného alba The Unforgettable Fire. Oficiální archiv skupiny uvádí, že hudební zárodek vznikal už při zvukové zkoušce před koncertem v Honolulu 16. listopadu 1983. Producenty singlu byli Brian Eno a Daniel Lanois, kteří právě v této etapě vstupovali do historie U2 poprvé.

Právě „Pride“ se stala skladbou, na níž je slyšet fascinující paradox tohoto období: U2 se snažili uniknout přímočarému rockovému zvuku předchozího alba War, ale zároveň vytvořili jednu z nejbezprostřednějších a největších rockových hymen své kariéry.

Album War z roku 1983 bylo tvrdé, úderné a často konfrontační. „Sunday Bloody Sunday“ nebo „New Year's Day“ pracovaly s naléhavostí kapely, která dokázala postavit skladbu na výrazném rytmu, ostré kytaře a Bonově téměř kazatelském projevu. Pro další desku ale U2 nechtěli pouze zopakovat to, co už fungovalo.

Proto přišli Brian Eno a Daniel Lanois. The Unforgettable Fire, nahrávané ve Slane Castle a ve Windmill Lane Studios v Dublinu, bylo jejich první studiovou spoluprací s U2. Larry Mullen Jr. později vzpomínal, že chtěl, aby album změnilo pohled veřejnosti na skupinu: mělo přinést více světla, stínu, experimentování a rizika. Bono zase jeho výslednou atmosféru přirovnal k rozostřenému impresionistickému obrazu.

„Pride“ se od většiny této desky trochu odlišuje. Je přímočařejší, melodicky čitelnější a okamžitěji zapamatovatelná. Sám Bono ji později označoval za jednu z nejúspěšnějších popových písní, které do té doby napsali, přičemž „pop“ chápal jako hudbu, kterou člověk dokáže instinktivně pochopit téměř okamžitě.

Jenže pod jednoduchou konstrukcí se skrývá mnohem zajímavější skladba.

„Pride“ je poctou Martinu Lutheru Kingovi Jr., jednomu z nejvýznamnějších představitelů amerického hnutí za občanská práva. U2 však nenapsali životopisnou píseň, která by chronologicky vyprávěla Kingův příběh. Text je mnohem útržkovitější a pracuje se sérií obrazů odporu, oběti, zrady a člověka, který je připraven něco riskovat ve jménu lásky.

Právě proto má píseň širší význam. King se stává hlavní historickou postavou skladby, ale její první části lze číst jako obecnější obrazy lidí, kteří něco obětovali kvůli přesvědčení. Objevuje se zde například výrazný biblický obraz zrady polibkem, zatímco další motivy připomínají násilí, odpor a cenu, kterou někdo zaplatí za své jednání. Text proto není přesným politickým manifestem. Spíše vytváří myšlenkovou cestu směrem ke Kingovi a k principu nenásilného odporu.

The Edge později připomínal, že právě pro lidi vyrůstající v prostředí konfliktu v Irsku byla myšlenka nenásilného boje mimořádně inspirativní. Když mu Bono poprvé řekl, že chce napsat píseň o Kingovi, nebyl si Edge jistý, zda takové téma U2 vůbec přísluší. Jakmile ale Bono začal skladbu zpívat, podle Edge všechno začalo fungovat.

To je důležité i pro dnešní poslech. U2 nepoužívají Kinga pouze jako americký historický symbol. Jeho myšlenku převádějí do vlastní evropské zkušenosti s násilím, sektářstvím a politickým konfliktem.

Nejslavnější faktická chyba v historii skladby se nachází právě v pasáži přímo věnované Kingově smrti. Bono zpívá o časném ránu 4. dubna, kdy má v Memphisu zaznít výstřel.

King byl skutečně zastřelen 4. dubna 1968 v Memphisu, nikoliv však ráno. Martin Luther King, Jr. Research and Education Institute při Stanfordově univerzitě uvádí, že byl postřelen přibližně v 18.05 hodin. National Park Service uvádí, že byl následně v nemocnici v 19.05 prohlášen za mrtvého.

Bono chybu později uznal a v některých novějších interpretacích formulaci měnil; při novém nahrání skladby pro projekt (RED) v roce 2012 použil variantu odpovídající večernímu času.

Je to chyba, kterou není důvod omlouvat. Současně ale ukazuje zajímavou vlastnost celé skladby. „Pride“ nikdy nebyla dokumentárním převyprávěním Kingovy smrti. Bono pracuje s velkými, téměř symbolickými obrazy a historickou postavu převádí do rockové poezie. Právě tato obecnost pomohla skladbě získat univerzálnost, i když za cenu nižší historické přesnosti.

Kdyby bylo nutné vybrat jediný hudební prvek, bez něhož by „Pride“ nebyla sama sebou, byla by to kytara The Edge.

Jeho part je skvělým příkladem toho, proč při poslechu U2 není příliš užitečné hodnotit kytaristu podle počtu zahraných tónů nebo technické virtuozity v tradičním slova smyslu. Edge vytváří především rytmus a prostor.

V dobovém rozhovoru pro Guitar Player sám vysvětlil, že u „Pride“ chtěl dosáhnout velmi perkusivního charakteru, protože rytmus celé skladby je na kytarovém partu výrazně závislý. Hraje rychlé šestnáctinové tóny a zásadní součást výsledného efektu vytváří echo, které mezi hrané tóny doplňuje další rytmické opakování.

To je podstata Edgeova stylu: efekt není přidaným kosmetickým prvkem k hotovému partu. Je součástí samotné hry.

Posluchač má proto pocit, že slyší mnohem větší množství tónů, než kolik jich kytarista skutečně zahraje. Jednotlivé údery se propojují s opakováním a vytvářejí téměř mechanický proud, který skladbu neustále pohání dopředu.

Edge v témže rozhovoru popsal harmonický základ jako sled B–E–A–F#, ale zároveň upozorňoval, že sám často omezuje klasické akordy na několik základních tónů a vyhýbá se jejich plnému znění. Výsledek proto nepůsobí jako běžné doprovodné akordy. Kytara je zároveň harmonií, rytmem i zvukovou texturou.

Kytarový part by ale bez rytmické sekce neměl stejnou sílu. Adam Clayton a Larry Mullen Jr. dávají „Pride“ jednoduchost, kterou skladba potřebuje.

Claytonův přístup je typický pro nejlepší U2. Basa se nesnaží soupeřit s Edgeovou rytmickou komplexností, ale poskytuje pevný harmonický základ. Právě tento kontrast umožňuje kytaře vytvářet zdánlivě mnohem složitější strukturu. Když jeden člen kapely zaplňuje prostor rychlými opakujícími se tóny, druhý musí vědět, kdy ustoupit.

Larry Mullen naproti tomu dodává písni téměř pochodovou rozhodnost, ale oproti tvrdšímu zvuku War už nepůsobí tak vojensky. Bicí ženou skladbu vpřed a současně vytvářejí dostatek prostoru pro Bonoův hlas.

Výsledkem je něco, co U2 dokázali v nejlepších obdobích své kariéry mimořádně dobře: čtyři členové kapely nehrají totéž a nesoutěží o pozornost. Každý vytváří jinou vrstvu výsledného účinku.

Bonův vokál je v „Pride“ stejně důležitý jako Edgeova kytara. Ve slokách pracuje s relativně omezenými frázemi, ale při přechodu do refrénu se hlas otevírá a postupně získává charakter veřejného prohlášení.

Právě refrén způsobuje, že skladba funguje tak dokonale před velkým publikem. Není textově složitý a jeho opakování vytváří prostor, do něhož může vstoupit celý stadion. Osobní zpěv frontmana se mění v kolektivní hlas.

Bono zde zároveň používá jednu ze svých charakteristických schopností osmdesátých let: dokáže znít, jako kdyby každá věta byla otázkou života a smrti, aniž by musel zpívat technicky komplikovanou melodii. V jiných skladbách může tento styl působit přehnaně. V „Pride“ ale velké gesto odpovídá tématu.

Právě proto hudba nepůsobí jako historická vzpomínka na člověka, který zemřel v roce 1968. Zní jako něco, co se odehrává právě teď.

Producenti Brian Eno a Daniel Lanois představovali pro U2 zásadní změnu. Jejich význam nespočíval pouze v tom, že použili jiné studiové postupy než Steve Lillywhite. Především začali kapelu učit přemýšlet o zvuku jako o prostoru.

Na The Unforgettable Fire vznikají ambientnější plochy, méně tradiční kytarové textury a větší práce s atmosférou. „Pride“ je v tomto kontextu nejpopovější skladbou alba, ale nová produkční filozofie je slyšet i zde. Kytara má dostatek prostoru, rytmická sekce zůstává čitelná a jednotlivé prvky se neslévají v jeden masivní rockový blok.

Album bylo nahráváno ve Slane Castle v hrabství Meath a ve Windmill Lane Studios v Dublinu. Eno a Lanois jsou oficiálně uvedeni jako producenti a zvukoví inženýři, další engineering měl na starosti Kevin Killen.

U2 tím definitivně ukázali, že jejich budoucnost nebude spočívat jen ve zdokonalování zvuku War. Přijetí Ena a Lanoise otevřelo cestu nejen k The Unforgettable Fire, ale později také k zásadnímu The Joshua Tree.

Ve skladbě se objevuje také slavný host, jehož jméno však původní credits dokázaly částečně skrýt.

Doprovodné vokály nazpívala Chrissie Hynde z The Pretenders. V poznámkách byla uvedena jako „Mrs. Christine Kerr“, protože v té době byla manželkou Jima Kerra ze Simple Minds. Tuto identitu potvrzuje přímo oficiální archiv U2.

Její přítomnost nepřebírá kontrolu nad skladbou. Naopak. Doprovodné vokály rozšiřují zvuk a pomáhají refrénu získat větší šířku, aniž by se z hostování stal reklamní moment.

Právě podobné detaily ukazují, jak promyšlená je nahrávka pod zdánlivě jednoduchým povrchem.

Původní singl není zajímavý pouze titulní skladbou. Britský sedmipalcový vinyl měl na B-straně „Boomerang II“, zatímco některé dvanáctipalcové varianty přidávaly také instrumentální „Boomerang I“ a „4th of July“. Samotný oficiální archiv U2 uvádí „Pride“, „Boomerang“ a „Boomerang II“ jako základní materiál singlu; podrobné diskografické údaje dokládají rozdíly mezi jednotlivými formáty.

„Boomerang I“ je instrumentální a poslechově představuje téměř opačnou tvář tehdejších U2 než „Pride“. Místo jasné hymnické konstrukce působí jako studiový experiment založený více na atmosféře, rytmu a hledání zvuku. „Boomerang II“ stejný svět rozšiřuje o Bonovy fragmentární vokály a místo klasické sloka–refrénové písně vytváří volnější, téměř snovou strukturu. Obě verze produkovali Brian Eno a Daniel Lanois.

A právě tady singl výborně zachycuje tehdejší U2. Na jedné straně kapela dokáže napsat „Pride“, jednu ze svých nejpřístupnějších písní. Na druhé straně se stejná skupina ve studiu pouští do materiálu, který záměrně odmítá klasický hitový tvar.

„Pride“ se v Británii dostala až na třetí místo singlového žebříčku a v první desítce vydržela pět týdnů. Ve Spojených státech dosáhla podle oficiálního archivu U2 na 33. příčku Billboardu.

Pro kapelu to byl důležitý moment. The Unforgettable Firevyšlo až 1. října 1984, takže „Pride“ posluchačům představila nový zvuk skupiny téměř měsíc před albem. Samotná deska se následně dostala na první místo britského albového žebříčku a v USA na dvanácté.

Píseň tím začala přerůstat svůj původní singlový život velmi rychle. Z novinky propagující připravované album se stala jedna ze skladeb, bez nichž si koncertní repertoár U2 po dlouhá desetiletí prakticky nešlo představit.

K historii skladby patří i jedna krásná ironie. „Pride“ byla plánována pro vystoupení U2 na Live Aid ve Wembley 13. července 1985. Jenže Bono během „Bad“ opustil pódium, dostal se mezi publikum a skladba se protáhla přibližně na čtrnáct minut.

Na „Pride“ už nezbyl čas.

Oficiální historie U2 potvrzuje, že původní plán počítal s „Sunday Bloody Sunday“, „Bad“ a „Pride“, ale poslední skladbu musela kapela kvůli časovému limitu vypustit.

Paradoxně právě toto neplánované vystoupení pomohlo U2 na Live Aid udělat obrovský dojem. „Pride“ tedy o svůj historický okamžik přišla – a kapela na tom ve výsledku vydělala.

Jeden z nejsymboličtějších okamžiků pozdější historie „Pride“ přišel v lednu 2009. U2 skladbu zahráli při inauguračním koncertu Baracka Obamy před Lincoln Memorial ve Washingtonu, tedy na místě úzce spojeném s Kingovým slavným projevem „I Have a Dream“.

Před publikem čítajícím podle U2 přibližně 400 tisíc lidí Bono připomněl, že sen, o kterém King na stejném místě mluvil téměř o půl století dříve, právě získává nový historický význam při nástupu prvního černošského prezidenta Spojených států.

V takovém okamžiku je dobře vidět, co se se skladbou během desetiletí stalo.

U2 ji napsali jako poctu konkrétnímu člověku. Časem se ale stala hudebním symbolem, který lze znovu zasadit do okamžiků spojených s občanskými právy, svobodou nebo odporem proti násilí.

Z čistě textového hlediska není „Pride“ nejsložitější ani nejpřesnější Bonovou skladbou. Historická chyba s časem Kingovy smrti je zřejmá a několik obrazů zůstává natolik abstraktních, že jejich skutečný význam je otevřený interpretaci.

Jenže právě zde se ukazuje rozdíl mezi básnickou přesností a účinkem písně.

„Pride“ stojí na mimořádně jednoduché emocionální konstrukci. Rytmická kytara se neustále pohybuje, Larry Mullen drží skladbu v napětí, Adam Clayton vytváří stabilní základ a Bono postupně převádí text z útržkovitých obrazů do refrénu, který může zpívat několik desítek tisíc lidí.

Hudební forma přitom podporuje samotné téma. Kingův nenásilný odpor nebyl pasivní rezignací. Byl aktivním pohybem směrem ke změně. A „Pride“ také nikdy nestojí na místě. Celá skladba je založena na dopředném pohybu.

Právě proto nezestárla jako dobová politická píseň z osmdesátých let.

„Pride (In the Name of Love)“ není bezchybná skladba. Bonův text je místy spíše načrtnutý než skutečně rozvinutý a slavná chyba o „časném ránu“ zůstává připomínkou toho, že historická inspirace potřebuje také faktickou přesnost.

To ale nemění sílu hudební konstrukce.

The Edge zde vytvořil jeden z definičních kytarových partů svého stylu, v němž není echo dekorací, ale spoluhráčem. Larry Mullen Jr. a Adam Clayton dokázali dát složitějšímu kytarovému rytmu jednoduchý pevný základ. Brian Eno a Daniel Lanois pomohli U2 otevřít prostor kolem jednotlivých nástrojů a Bono dokázal z několika obrazů o oběti vytvořit refrén, který během následujících desetiletí přestal patřit pouze jemu.

A právě v tom spočívá největší síla „Pride“.

Je to píseň o Martinu Lutheru Kingovi Jr., ale nezůstala uvězněná v roce 1968. Je to píseň U2 z roku 1984, ale nezůstala uvězněná ani v osmdesátých letech.

Po dvaačtyřiceti letech stále funguje jako připomínka jednoduché myšlenky: člověku lze vzít život, ale nikoliv automaticky význam toho, za čím stál.

A jakmile se do toho opře Edgeova kytara, tahle myšlenka stále nezní jako historie.

Hodnocení: 9,5/10