Robert Ritter von Greim: Hitlerův poslední maršál, který převzal Luftwaffe těsně před porážkou

Večer 26. dubna 1945 přistál v centru Berlína lehký německý letoun Fieseler Storch. Jeho pilot, generál Robert Ritter von Greim, byl při průletu nad městem zasažen palbou ze země a utrpěl vážné zranění pravé nohy. Řízení musela převzít jeho společnice, zkušená zkušební pilotka Hanna Reitschová. Oběma se podařilo dostat do Hitlerova bunkru, kde na Greima čekalo překvapivé rozhodnutí. Měl nahradit Hermanna Göringa v čele německého letectva a současně získat nejvyšší vojenskou hodnost generála polního maršála.

Německo už přitom stálo před úplnou porážkou. Rudá armáda bojovala v ulicích Berlína, spojenecká vojska postupovala ze západu a Luftwaffe ztratila rozhodující část své někdejší síly. Hitler přesto pokračoval ve vydávání rozkazů a personálních rozhodnutích, jako by stále existovala možnost zvrátit průběh války. Greim, který zasvětil vojenskému létání více než třicet let, se tak stal posledním vrchním velitelem letectva nacistického Německa.

Jeho cesta k této funkci však začala dávno před Hitlerovým nástupem k moci. A právě pohled na předchozí desetiletí vysvětluje, proč si Hitler v posledních dnech svého života vybral právě jeho.

Robert Greim se narodil 22. června 1892 v bavorském Bayreuthu. Pocházel z rodiny policejního důstojníka a vojenskou dráhu zahájil ještě před vypuknutím první světové války. Nejprve sloužil u dělostřelectva, ale brzy ho přitáhlo vojenské letectví, které tehdy představovalo poměrně novou součást ozbrojených sil.

V roce 1915 absolvoval výcvik leteckého pozorovatele, později se naučil pilotovat a od roku 1917 působil jako vojenský pilot. Postupně převzal velení 34. stíhací letky a následně také stíhací skupiny. Během války dosáhl 28 uznaných vzdušných vítězství a zařadil se mezi úspěšné německé stíhače.

Za své výsledky obdržel významná vojenská vyznamenání, včetně pruského řádu Pour le Mérite a bavorského Vojenského řádu Maxe Josefa. Právě bavorský řád mu přinesl osobní šlechtický titul Ritter von, tedy rytíř. Od té doby používal jméno Robert Ritter von Greim.

Po německé porážce v listopadu 1918 se jeho život neomezil pouze na vzpomínky na válečné úspěchy. Společně s dalším známým letcem Ernstem Udetem se věnoval leteckým exhibicím. Ty měly značný divácký ohlas. Například v Norimberku v říjnu 1919 sledovalo jejich inscenované vzdušné souboje přibližně 15 tisíc lidí.

Vedle létání Greim studoval práva na mnichovské univerzitě a několik let pracoval také v bankovnictví. Právě v Mnichově se seznámil s Adolfem Hitlerem. Jejich vztah se v dalších desetiletích stal důležitým faktorem Greimovy vojenské kariéry.

V roce 1924 odešel do Číny, kde až do roku 1927 pomáhal organizovat vojenské letectvo nacionalistických sil v oblasti Kantonu. Po návratu do Německa se věnoval leteckému výcviku a působil ve Würzburgu. Tamní letecká škola se později podílela také na skryté přípravě vojenských pilotů, přestože Versailleská smlouva Německu zakazovala budovat vlastní vojenské letectvo.

Když nacisté převzali moc, Greim už měl zkušenosti, které německé ozbrojené síly při obnově letectva potřebovaly.

V lednu 1934 se Greim vrátil do vojenské služby a postupně získával důležité funkce v nově budovaném letectvu. Po veřejném oznámení existence Luftwaffe v březnu 1935 působil jako inspektor stíhacího a střemhlavého bombardovacího letectva. Později se stal vedoucím personálního úřadu říšského ministerstva letectví.

Jeho kariérní postup byl mimořádně rychlý. V roce 1938 dosáhl hodnosti generálmajora, následující rok převzal velení letecké divize a následně V. leteckého sboru. Jeho jednotky se zapojily do německého tažení proti Francii a později také do války proti Sovětskému svazu.

Na východní frontě zastával Greim další velitelské funkce. Od roku 1943 stál v čele 6. letecké armády, označované jako Luftflotte 6, jejíž jednotky podporovaly německé pozemní síly na středním úseku fronty. Podílely se mimo jiné na bojích v období bitvy u Kurska a následných sovětských ofenziv.

Greim patřil k mužům, kteří pomáhali vybudovat nacistickou Luftwaffe a následně ji vedli v útočné válce. Jeho vojenské schopnosti a dlouholeté zkušenosti proto nelze posuzovat odděleně od režimu, jemuž sloužil.

S pokračující válkou však začalo narůstat napětí mezi ním a vrchním velitelem Luftwaffe Hermannem Göringem. Greim se těšil Hitlerově osobní důvěře, zatímco Göringovo postavení sláblo. V září 1944 Hitler dokonce Greimovi nabídl funkci zástupce vrchního velitele letectva. Takové jmenování by výrazně omezilo Göringovy pravomoci.

Když se oba důstojníci počátkem října kvůli této nabídce setkali, jejich jednání přerostlo v ostrý konflikt. Hitler nakonec svůj návrh stáhl.

Ještě pozoruhodnější událost následovala 13. ledna 1945. Na Greima se obrátili významní letečtí velitelé Günther Lützow, Adolf Galland a Johannes Steinhoff. Nespokojeni s Göringovým vedením chtěli dosáhnout jeho odvolání a očekávali, že se za jejich požadavek Greim postaví.

Ten však odmítl.

Podle Steinhoffových pozdějších vzpomínek považoval takový postup za zradu člověka, kterému dlouhé roky sloužil. Odmítal se postavit proti Göringovi, přestože s ním měl vážné rozpory, a nadále věřil Hitlerovi.

V době, kdy německé letectvo ztrácelo letouny, piloty, letiště i zásoby paliva, tak Greim odmítl podpořit změnu ve vrchním velení. Jeho postoj ukazoval, jak významnou roli v jeho rozhodování hrála osobní a vojenská loajalita.

O několik měsíců později měl přitom Göringovo místo převzít sám.

Dne 23. dubna 1945 odeslal Hermann Göring z jižního Německa do Hitlerova bunkru telegram. Připomínal v něm své postavení určeného nástupce a žádal vyjasnění, zda má v případě Hitlerovy neschopnosti vykonávat funkci převzít vedení Říše. Hitler jeho krok vyhodnotil jako pokus o zradu a zbavil ho pravomocí.

Následujícího dne povolal Greima do Berlína.

Cesta do obleženého města byla mimořádně riskantní. Greim s Hannou Reitschovou se nejprve dostali na letiště Gatow ve stroji Focke-Wulf Fw 190. Odtud pokračovali menším letounem Fieseler Fi 156 Storch směrem k centru Berlína.

Právě během této poslední části letu utrpěl Greim zranění nohy. Reitschová převzala řízení a podařilo se jí přistát na improvizované ploše v prostoru berlínského Tiergartenu. Odtud byli oba dopraveni do podzemního komplexu říšského kancléřství.

Hitler přivítal Greima jako nového vrchního velitele Luftwaffe a povýšil ho do hodnosti generála polního maršála. Stal se posledním důstojníkem, kterému Hitler tuto hodnost udělil.

Vojenská skutečnost však byla zcela odlišná od významu slavnostního povýšení. Luftwaffe už neměla síly potřebné k zásadní změně situace na frontách. Spojenci ovládali vzdušný prostor nad převážnou částí Německa, mnoho zkušených pilotů padlo a zbývající jednotky trpěly nedostatkem paliva.

Greim přesto podle pozdějších vzpomínek náčelníka generálního štábu Luftwaffe Karla Kollera po setkání s Hitlerem vyjadřoval přesvědčení, že válka ještě nemusí skončit úplnou katastrofou. Osobní kontakt s vůdcem v něm znovu posílil naději, která už neměla reálný vojenský základ.

Právě tento okamžik patří k nejvýmluvnějším epizodám jeho životopisu. Důstojník s dlouholetými bojovými a velitelskými zkušenostmi převzal nejvyšší funkci ve chvíli, kdy samotná organizace, jíž měl velet, prakticky přestávala být účinnou vojenskou silou.

Greim s Reitschovou zůstali v Berlíně ještě několik dní. Sovětské jednotky postupovaly stále blíže k říšskému kancléřství a Hitlerovo okolí se připravovalo na možnost, že bunkr bude obsazen.

Podle poválečné výpovědi Hanny Reitschové předal Hitler pilotce dvě jedové kapsle, jednu pro ni a druhou pro Greima. Oba tak měli možnost ukončit život v případě bezprostředního zajetí.

Situaci změnily zprávy o tom, že říšský vůdce SS Heinrich Himmler navázal bez Hitlerova vědomí kontakty se západními Spojenci. Hitler to považoval za další zradu. Greim dostal rozkaz opustit Berlín, podílet se na opatřeních proti Himmlerovi a zajistit dostupné letecké síly pro podporu německých jednotek, od nichž Hitler stále očekával pokus o záchranu hlavního města.

Na samém konci dubna se Greimovi a Reitschové podařilo z Berlína odletět ve cvičném letounu Arado Ar 96. K dispozici měli pouze krátký úsek relativně nepoškozené silnice, který posloužil jako provizorní vzletová dráha.

Po opuštění Berlína pokračovali na sever Německa, kde se Greim dostal do kontaktu s velkoadmirálem Karlem Dönitzem. Ten po Hitlerově sebevraždě 30. dubna převzal vedení zbytku německého státu.

Dönitz ve svých poválečných vzpomínkách popsal setkání s Greimem z 2. května jako mimořádně skličující. Greim podle něj hovořil o katastrofě, do níž Německo dospělo, a dával najevo, že už nechce pokračovat ve vlastním životě.

V té době už nemohlo být pochyb o blížícím se konci války. Dne 2. května kapitulovala berlínská posádka a 8. května skončila válka v Evropě německou kapitulací.

Greim, který ještě krátce předtím přijímal nejvyšší vojenskou hodnost z Hitlerových rukou, se ocitl v americkém zajetí.

Kvůli zranění nohy potřeboval Greim lékařskou péči. Po skončení války pobýval v Rakousku, odkud byl následně převezen do Salcburku.

Dne 24. května 1945 tam spáchal sebevraždu požitím kyanidu. Bylo mu 52 let.

Podle amerického výslechového záznamu Hanny Reitschové použil právě jedovou kapsli, kterou mu prostřednictvím pilotky předal Hitler během jejich pobytu v berlínském bunkru.

Některá historická líčení dávají jeho rozhodnutí do souvislosti také s obavou z možného předání sovětským úřadům. Přesné osobní pohnutky však nelze z dochovaných svědectví bezpečně určit. Greim zemřel pouhých šestnáct dní po německé kapitulaci a necelý měsíc po svém posledním povýšení.

Pohřben byl na městském hřbitově v Salcburku.

Život Roberta Rittera von Greima zahrnoval téměř celou první polovinu dějin vojenského letectví. Za první světové války patřil k úspěšným stíhacím pilotům, v meziválečném období působil jako letecký instruktor a později se podílel na budování ozbrojené moci nacistického Německa. Jeho schopnosti mu umožnily dosáhnout mimořádně vysokého postavení, ale osobní věrnost Hitlerovi ho provázela až do posledních dnů války.

Když v dubnu 1945 získal maršálskou hodnost, představovalo to formální vrchol jeho kariéry. Ve skutečnosti už neměl k dispozici letectvo schopné splnit úkoly, které od něj Hitler požadoval. Jeho poslední jmenování proto nevypovídá pouze o jednom důstojníkovi, ale také o způsobu, jakým nacistické vedení reagovalo na vlastní porážku.

Greimova kariéra skončila ve chvíli, kdy se z někdejší vzdušné velmoci staly rozptýlené zbytky jednotek. Nejvyšší vojenskou hodnost, po níž mohli jiní důstojníci usilovat celý život, nosil pouhé čtyři týdny.

Použité zdroje: