Synové a dcery Jakuba skláře: Dietl do seriálu vepsal vlastní rodinu

Když mladý Jakub Cirkl na konci 19. století přijde do albrechtické sklárny, nemá velký majetek ani postavení. Má něco, co v jeho světě znamená skoro všechno: mimořádnou schopnost pracovat se sklem. U pece rychle ukáže, že není obyčejným dělníkem. Dokáže vyfouknout výrobky, které ostatní neumějí, a je přesvědčený, že tajemství svého řemesla jednou předá vlastním synům.

Jenže život mu velmi rychle ukáže, že děti nejsou pokračováním rodičovských plánů.

Právě na tomto jednoduchém konfliktu stojí velká část třináctidílného seriálu Synové a dcery Jakuba skláře. Před divákem postupně uběhne období od roku 1899 do roku 1957, dvě světové války, vznik Československa, hospodářská krize, okupace, poválečná obnova i první desetiletí komunistického režimu. Uprostřed toho všeho však zůstává jedna rodina, sedm dětí a stárnoucí otec, který postupně zjišťuje, že vlastní pokračovatele si člověk nemůže vyrobit stejně jako dokonale tvarovanou sklenici.

Seriál napsal Jaroslav Dietl, režíroval Jaroslav Dudek a hlavního Jakuba ztvárnil Luděk Munzar. Natáčení probíhalo od září 1984 do konce dubna 1985, první díl však Československá televize odvysílala až 9. února 1986. Dietl se premiéry nedožil – zemřel 29. června 1985. Šlo tak o poslední jeho seriál, který se skutečně natáčel ještě za jeho života.

A právě u Jakuba skláře šel Dietl podle vlastních slov ke svým kořenům hlouběji než kdy předtím.

Samotný začátek projektu zněl mnohem méně poeticky, než jak nakonec seriál působí. Československá televize po Dietlovi chtěla dělnický seriál. Takové zadání v tehdejší televizní výrobě nebylo ničím výjimečným. Dramaturgické plány procházely politickým schvalováním a hraná tvorba často vznikala také jako příspěvek k určitému výročí nebo společenské události.

Dietl později vzpomínal, že ho neurčité zadání zpočátku vyděsilo. Pak si uvědomil, že by mohl uskutečnit starší plán na generační seriál. Pokud má být jeho hrdinou dělnický rod, musí jej spojovat nějaké řemeslo. Společně s Jaroslavem Dudkem uvažovali o několika možnostech, až rozhodlo sklářství. Dudek měl chalupu poblíž Nového Boru a Dietla seznámil s místními skláři. Scenárista potom asi týden objížděl hutě a seznamoval se s jejich prací. Sklářství jej zaujalo nejen jako profese, ale i vizuálně: oheň, roztavená hmota a křehký konečný výrobek nabízely televiznímu obrazu něco, co běžné tovární prostředí nemělo.

Ještě důležitější ale bylo, co do tohoto prostředí vložil ze sebe.

Dietl si už dříve zapisoval konkrétní lidské charaktery a osudy, které znal z vlastního dětství a mládí, ale nikdy pro ně nenašel vhodný příběh. Když je jednou spočítal, bylo jich sedm. Teprve potom jej napadlo udělat z nich sedm dětí Jakuba Cirkla. Sám o seriálu říkal, že právě tady se ze své tvorby nejvíce vrátil k rodině, předkům, šťastným i bolestným vzpomínkám a nenaplněným snům.

Tím se z politicky zadaného „dělnického seriálu“ stal mnohem osobnější příběh.

Nejosobnější stopa se ukrývá ve vztahu Jakuba Cirkla k jeho nejstaršímu synovi, kterého v dospělosti hraje Petr Kostka.

Starý Jakub automaticky předpokládá, že syn zdědí jeho řemeslo a jednoho dne bude pokračovat tam, kde on skončí. Jenže mladší Jakub k práci u pece skutečný vztah nemá. Otec se s tím dlouho odmítá smířit, pokouší se mu najít alespoň jiné místo ve sklárně, ale ani to nefunguje. Syn nakonec odejde úplně a stane se poštovním doručovatelem.

Dietl tento konflikt dobře znal z vlastního života. Jeho otec byl zinkograf a mistr barvoleptář a očekával, že syn převezme stejné povolání. Jenže Jaroslavovi výtvarná práce nešla a postupně jej začalo přitahovat psaní. Mezi otcem a synem vznikla hluboká roztržka a podle historika Petra Bednaříka jejich odcizení trvalo až do Dietlových přibližně pětatřiceti let. Smíření přišlo teprve ve chvíli, kdy otec zjistil, že synova divadelní hra pronikla na významnou pražskou scénu.

Stejné zklamání Dietl napsal do příběhu ještě jednou. Ani druhý syn Pepa nechce být sklářem. Nejprve se motá kolem hospody, později odjede do Ameriky a po návratu se z něj stane schopný hostinský a hoteliér. Teprve nejmladší syn Vojta, kterého hraje Jaromír Hanzlík, nakonec skutečně zdědí otcův talent a respekt sklářů.

Právě proto funguje Jakubův příběh i bez znalosti dobové politiky. Je v něm zkušenost, kterou zná řada rodin dodnes: rodič vybuduje něco, na co je hrdý, a automaticky předpokládá, že dítě bude pokračovat. Jenže dítě si vybere vlastní život.

Rozsah příběhu vytvořil tvůrcům problém, který dnešní divák nepřehlédne. Jak vtěsnat téměř šest desítek let rodinného života do pouhých třinácti dílů?

Dietl zvolil velké časové skoky. Po roku 1899 následuje rok 1914, potom 1918, 1924, 1931 a 1938. Druhá polovina série přechází přes roky 1942, 1945, 1947, 1949, 1952, 1954 až k závěrečnému roku 1957. Zatímco některé letopočty představují zásadní historické zlomy, jiné byly vybrány podle toho, kam se právě dostal příběh rodiny.

S tím souvisela jedna dnes skoro úsměvná věc. Luděk Munzar měl v úvodním díle představovat devatenáctiletého Jakuba Cirkla, přestože už oslavil padesátiny. Ještě nápadnější situace nastala později. Petr Kostka a Jiří Krampol měli v epizodě odehrávající se roku 1924 hrát Jakubovy syny ve věku přibližně 24 a 21 let, ačkoli se oběma hercům ve skutečnosti rovněž blížila padesátka.

Dobová kritika si toho všimla a rozhodně nebyla nekritická. Recenzenti upozorňovali nejen na věkový rozdíl mezi herci a postavami, ale také na velké množství postav a rychlé skoky v první části seriálu. Divák se někdy musel velmi soustředit, aby poznal, které dítě mezitím dospělo a kdo jej právě hraje.

Z dnešního pohledu ale právě to vytváří zvláštní kouzlo seriálu. Luděk Munzar nemusí být v prvním díle dokonale věrohodným devatenáctiletým mladíkem, aby následně dokázal udržet Jakuba jako jednu postavu až do stáří. Právě jeho herecký výkon doboví recenzenti hodnotili mimořádně vysoko.

V jediné rodině se navíc postupně sešla mimořádná sestava: Petr Kostka jako Jakub mladší, Jana Preissová jako Terezka, Jiří Krampol jako Pepa, Daniela Kolářová coby Vilma, Svatopluk Skopal jako Toník, Marta Vančurová jako Nanynka a Jaromír Hanzlík jako nejmladší Vojta.

Pokud má seriál jednu kulisu, která vůbec nezestárla, je to sklářská huť. Fiktivní Albrechtice vznikaly především v Tasicích u Ledče nad Sázavou, kde stojí historická sklárna založená už v roce 1796. Když sem filmaři v roce 1984 přijeli, nebyla to mrtvá technická památka. Sklárna normálně vyráběla.

A produkce se běžnému provozu přizpůsobila.

Skuteční skláři učili herce používat náčiní a pracovat se sklem, zároveň se sami objevovali jako kompars. Při natáčení tak vedle Luďka Munzara nebo Jaromíra Hanzlíka skutečně pracovali lidé, kteří řemeslo ovládali každý den. Historik Petr Bednařík připomíná, že ještě před televizní premiérou přijel štáb s herci do Tasic a některé hotové části promítl místním sklářům. Ti byli podle jeho informací se způsobem zobrazení své práce spokojeni a Munzar za nimi později opakovaně zajížděl.

Samotné natáčení bylo na televizní poměry mimořádně náročné. Od 3. září 1984 do 30. dubna 1985 se před kamerou vystřídalo kolem dvou set herců. Dva měsíce se pracovalo přímo v tasické sklárně, následovaly interiéry na Kavčích horách a další exteriéry. Podle historické studie šlo o jeden z produkčně nejnáročnějších seriálů tehdejší Československé televize a poprvé při přípravě seriálu pracovaly současně dva štáby – zatímco jeden natáčel, druhý připravoval další dekorace a kostýmy.

Sklárna tím získala něco, co jí zůstalo dodnes. Dnes nese jméno Huť Jakub právě podle seriálu a funguje jako sklářský skanzen a národní kulturní památka. Česká televize se k místu v roce 2026 znovu vrátila také v pořadu Gejzír.

Televizní Albrechtice tedy byly fiktivní. Huť, kterou vidíme za Jakubovými zády, ale byla skutečná.

K Synům a dcerám Jakuba skláře patří také dobová ideologie a nemá smysl ji z dnešního vyprávění odstraňovat. Seriál vznikal jako společensky objednaný „dělnický“ projekt a Československá televize jej původně spojovala se čtyřicátým výročím osvobození Československa. Premiéru plánovala už na podzim 1985, termín se však nepodařilo dodržet a první díl přišel na obrazovky až následujícího února.

Příběhem samozřejmě procházejí sociální demokracie, komunistické hnutí, hospodářská krize, nacismus i poválečná politika. Jak ale upozorňuje Česká televize ve svém historickém archivu, seriál nepůsobí jednoduše jako bezduchá politická agitka. Samotný Jakub Cirkl zůstává politicky poměrně zdrženlivý a do komunistické strany ani přes přesvědčování okolí nevstoupí. Komunistickým aktivistou se stává jeho syn Toník.

Ještě zajímavější je osud Pepy Cirkla. Z neúspěšného sklářského učně se postupně vypracuje na úspěšného hostinského a hoteliéra. Seriál velmi zřetelně ukáže jeho bolest ve chvíli, kdy v roce 1952 musí podnik odevzdat do správy místního národního výboru. Dietl navíc nechá po jeho odchodu úroveň služeb viditelně klesnout. Historik Petr Bednařík tento motiv označuje za pozoruhodnou rehabilitaci českého živnostníka, který si majetek vybudoval vlastní prací.

Ani to však neznamená, že bychom dnes měli ze seriálu dělat skrytou protirežimní výpověď. Doboví kritici se sami rozcházeli v názoru, nakolik odvážně Dietl historické události zachytil, a odborná analýza upozorňuje rovněž na řadu zjednodušení či schematických postav. Právě tento rozpor je ale zajímavější než jednoduchá nálepka.

Seriál vznikl uvnitř normalizační televize, nese její stopy, ale současně obsahuje lidské situace, které se do jednoduchého politického schématu nevejdou.

Jaroslav Dietl byl televizní autor, který sledovanost vůbec nepovažoval za něco nepatřičného. Naopak. Podle dobové vzpomínky měl dokonce vlastní měřítko: pokud jeho seriál sledovalo méně než osm milionů lidí, považoval to za neúspěch, nad osm milionů za dobrý výsledek a teprve více než devět milionů za výborný. V Československu se dvěma televizními programy šlo samozřejmě o úplně jiné mediální prostředí než dnes, ale dobře to ukazuje, pro koho Dietl psal. Chtěl vyprávět příběhy pro opravdu široké publikum.

Jakub sklář měl být jedním z jeho velkých projektů. Režisér Jaroslav Dudek později označil scénář za Dietlovo mistrovské dílo a oceňoval právě pokus promítnout téměř šedesát let historie do osudu jedné obyčejné rodiny. Dietl ale hotový seriál v televizi nikdy neviděl.

První epizoda byla odvysílána 9. února 1986, poslední 3. května. Třináct večerů tak diváci sledovali, jak se z mladého skláře stává otec, dědeček a nakonec starý muž, zatímco jeho děti postupně opouštějí představu, že rodina musí zůstat přesně taková, jak si ji její zakladatel kdysi vysnil.

Letos od této premiéry uplynulo 40 let. Česká televize seriál v roce 2026 znovu připomněla prostřednictvím historika Petra Bednaříka i reportáže z míst spojených s natáčením. Huť v Tasicích stále stojí a dodnes nese Jakubovo jméno.

A možná právě tady leží důvod, proč Synové a dcery Jakuba skláře přežili mnohem déle než společenská objednávka, z níž původně vznikli.

Dějiny kolem Jakuba se neustále mění. Přijde císařství, republika, válka, okupace i nový režim. Jenže on většinu života řeší mnohem obyčejnější otázky: zda je jeho práce dost dobrá, jestli uživí rodinu, co udělal špatně jako otec a proč děti nechtějí žít život, který jim připravil.

A právě to známe i bez sklářské pece.

Rodiče mohou dětem předat jméno, zkušenost i řemeslo. Nemohou jim ale předat hotový život. Ten si nakonec musí každá generace vyfouknout sama.