The Great Commandment: Camouflage čekali rok. Pak přišel světový průlom

Některé debutové singly představí novou kapelu. Jiné jí prakticky přes noc změní život. The Great Commandment patří do druhé skupiny. Camouflage byli v polovině osmdesátých let tři mladí hudební nadšenci z Bietigheim-Bissingenu, kteří si pořizovali elektronické nástroje z brigád, nahrávali vlastní dema a dlouho marně rozesílali kazety vydavatelstvím. Pak přišla skladba, která se původně jmenovala Suddenly Went Away.

Z písně se po dlouhém studiovém vývoji stal první singl Camouflage, jejich charakteristický poznávací znak a současně skladba, od níž se kapela už nikdy úplně neodpoutala. Ne proto, že by později nedokázala napsat jiné silné věci – stačí připomenout Love Is a Shield, Stranger's Thoughts, That Smiling Face nebo o mnoho let mladší Me and You. Ale právě zde se poprvé podařilo spojit melodickou okamžitost, melancholii, strohou elektronickou estetiku a zvláštní pocit neklidu způsobem, který dokázal fungovat v evropském rádiu stejně jako v americkém klubu.

A téměř čtyřicet let poté je možná nejzajímavější, jak málo působí The Great Commandment jako pouhý artefakt roku 1987.

Historie skladby dobře ukazuje, jak zavádějící může být představa o „úspěchu přes noc“. Camouflage vznikli na začátku osmdesátých let a svoje první studio nazvané Boys Factoryvybudovali ve sklepě domu rodičů Heika Maileho. Kapela investovala prakticky všechny dostupné peníze do elektronických nástrojů a nahrávala vlastní dema. Průlom nepřinesla přímo The Great Commandment, ale skladba Fade in Memory, kterou zaznamenal Hessischer Rundfunk. Přes další kontakty se pak Camouflage dostali k malému labelu Westside.

Na první schůzku už přinesli nové demo Suddenly Went Away. Právě téhle skladbě věřili natolik, že ji podle pozdějších vzpomínek chtěli prosadit jako svou první skutečnou desku. Základní nápad podle Heika Maileho pocházel od Marcuse Meyna. První studiové nahrávání probíhalo na podzim 1986 s Axelem Henningerem v jeho Dynaton Studiu v Weiterstadtunedaleko Darmstadtu.

Spolupráce přitom zpočátku nebyla bez tření. Camouflage byli zvyklí dělat všechno sami a do studia přišli s velmi konkrétní představou. Henninger byl zkušenější studiový profesionál. Obě strany si na sebe musely zvyknout.

S odstupem let ale Heiko Maile formuloval Henningerův význam velmi jednoznačně: právě on měl na výsledném zvuku jejich budoucího klasického singlu zásadní podíl. To je důležitý detail, protože The Great Commandment nevznikl jako jednorázově zachycený geniální nápad. Byl výsledkem postupného hledání a přepracovávání.

Po prvních nahrávkách přišlo další čekání. O Camouflage se začala zajímat Karin Wirthmann, pozdější manažerka skupiny, která rozpoznala potenciál skladby a pomohla dostat kapelu k většímu vydavatelství Metronome.

Metronome však původní studiovou verzi nepovažovalo za definitivní a chtělo další úpravy. Kapela se proto s Henningerem ke skladbě vrátila. Proces se protahoval a Camouflage začínali pochybovat, zda jejich první singl vůbec někdy vyjde. Mezi první studiovou verzí a skutečným vydáním podle vzpomínek kapely uplynul téměř rok.

Dnes je na tom něco téměř absurdního. Skladba, bez níž si historii Camouflage lze představit jen těžko, byla v určité chvíli projektem, jehož tři mladí autoři nevěděli, zda se vůbec dostane na desku.

Oficiální historie Camouflage uvádí německé vydání v září 1987. Některé současné digitální katalogy přebírají datum 10. srpna 1987, proto není rozumné vydávat přesný den za nezpochybnitelný historický fakt. Jisté je, že už 16. srpna Camouflage představili skladbu v pořadu ARD Spruchreif a právě televizní vystoupení patřilo ke klíčovým momentům rozjezdu singlu.

Hudebně stojí The Great Commandment na mimořádně účinném paradoxu. Je taneční, ale nepůsobí bezstarostně. Je melodická, ale nikoli hřejivá. Je dokonale kompatibilní s popovým formátem a zároveň v sobě nese cosi strohého, odtažitého a téměř mechanického.

Základní sekvence okamžitě vytváří pohyb. Elektronické perkuse nejsou pouhou rytmickou oporou; dávají skladbě sevřenost a pocit neustálého postupu vpřed. Nad nimi se skládají syntetické vrstvy, které nejsou přeplněné. Aranžmá nechává jednotlivým motivům prostor a právě díky tomu může hlavní melodický háček fungovat tak přesvědčivě.

Katalogové údaje připisují Marcusovi Meynovi hlavní vokální roli, Heikovi Mailemu syntezátory a Oliveru Kreyssigovi elektronické perkuse; produkce je připisována skupině, s Axelem Henningerem jako zásadním studiovým spolupracovníkem a koproducentem.

Z dnešního pohledu je podstatné ještě něco: zvuk není postaven na množství efektů, které by posluchače ohromovaly samy o sobě. Síla spočívá v organizaci prostoru. Některé prvky jsou tvrdé a suché, jiné se rozšiřují do většího stereofonního prostoru. Neustálé střídání sevřenosti a otevřenosti zabraňuje tomu, aby repetitivní elektronický základ začal působit monotónně.

A pak je tu hlas Marcuse Meyna.

Meynův vokál je pro účinek skladby stejně podstatný jako její hlavní syntetická figura. Nepracuje s okázalou virtuozitou. Zpívá poměrně stroze, vážně a místy téměř deklarativně.

Právě tato zdrženlivost se výborně potkává s textem. Kdyby byla skladba zazpívaná příliš emotivně, mohla by sklouznout k melodramatu. Meyn zůstává spíše pozorovatelem světa, ve kterém se něco pokazilo. Emoce nevytváří křikem, ale odstupem.

Jeho barva hlasu navíc patří k důvodům, proč byli Camouflage prakticky od začátku srovnáváni s Depeche Mode. Kapela nikdy nepopírala, že britská elektronická scéna patřila k jejím důležitým inspiračním zdrojům. Heiko Maile po letech připustil, že neustálé srovnávání s Depeche Mode jim zpočátku lezlo na nervy, později se s ním ale smířili.

Podobnost je u The Great Commandment skutečně slyšitelná – v temnější elektronické estetice, práci s rytmem i vokální vážnosti. Redukovat však skladbu na německou imitaci Depeche Mode by bylo příliš jednoduché. Především refrén má vlastní melodickou logiku a Camouflage už zde ukazují charakteristickou schopnost spojovat melancholii s hudbou, která člověka nezatěžuje bezvýchodností.

Heiko Maile později popsal emocionální základ tvorby Camouflage jako něco, co se častěji přiklání k naději a optimismu než k dystopii či beznaději. Právě The Great Commandment je dobrým příkladem tohoto zvláštního napětí.

Text patří k nejzajímavějším a zároveň nejproblematičtějším částem skladby.

Camouflage v něm pracují s obrazy potlačování člověka, převýchovy, autorit, učených pravd a lidí přijímajících výroky někoho, kdo si osobuje právo určovat ostatním realitu. Není to klasický příběh se začátkem a koncem. Spíš série fragmentů světa, v němž je jednotlivec formován systémem a autorita se pokouší vydávat svůj výklad za jedinou možnou pravdu.

Nejsilnější interpretací je proto kritika manipulace, indoktrinace a bezmyšlenkovitého přijímání autority. Je však důležité dodat, že dostupné primární zdroje neposkytují jednoznačné autorské vysvětlení, podle něhož by šlo například o konkrétní politický režim, náboženství nebo historickou událost. Takové tvrzení by už překračovalo to, co lze doložit.

Samotný text je navíc napsán angličtinou, která místy působí nezvykle a pro rodilé mluvčí může být význam některých spojení nejasný. To je jedna z mála oblastí, kde skladba skutečně prozrazuje původ mladé německé kapely píšící v cizím jazyce.

Paradoxně jí to ale do jisté míry pomáhá. Text nepůsobí jako politický manifest. Je fragmentární, trochu tajemný a dovoluje posluchači dosazovat vlastní význam. Hudba přitom přesně vyjadřuje to, co jazyk ne vždy dokáže formulovat: svět pod kontrolou, opakování příkazů, tlak systému a člověka pokoušejícího se v něm zorientovat.

Právě zde je The Great Commandment nejpřesvědčivější.

Repetitivní elektronická struktura není pouze dobovým synthpopovým prostředkem. V kontextu textu vytváří dojem systému, který se stále opakuje. Rytmus jde vpřed s téměř administrativní neústupností. Syntetické plochy dodávají skladbě chlad a Meynův hlas do tohoto prostředí vstupuje jako lidský prvek, který je jeho součástí a současně se vůči němu vymezuje.

Pak přichází refrén – melodicky mnohem otevřenější a zapamatovatelnější.

To je klíčový kontrast. Skladba mluví o potlačování a manipulaci, ale nedusí posluchače těžkým aranžmá. Naopak mu nabízí jeden z nejchytlavějších refrénů německého synthpopu osmdesátých let.

Právě toto spojení je možná skutečným tajemstvím její životnosti. Temné sdělení samo o sobě by nestačilo. Taneční rytmus také ne. Fungují až společně.

U elektronické hudby osmdesátých let svádí podobný článek k vyjmenování syntezátorů. Jenže právě zde je dobré být opatrný.

Heiko Maile v pozdějším rozhovoru popsal rané vybavení Camouflage, do něhož patřily například Roland Juno-60, JX-3P, TB-303, Korg MS-20 a bicí automat Roland TR-808. Víme také, že při prvních profesionálních sessions přivezla kapela do Dynaton Studia prakticky svoji tehdejší elektronickou výbavu.

To však automaticky neznamená, že každý z těchto přístrojů slyšíme právě ve finální verzi The Great Commandment. Dostupné primární zdroje neposkytují dostatečně přesný track-by-track seznam použitých zařízení, a proto by bylo zavádějící tvrdit například, že konkrétní basu hraje určitý model Rolandu.

Mnohem zajímavější než katalog hardwaru je ostatně výsledná estetika. Camouflage vznikali v období přechodu od starších analogových nástrojů k digitální syntéze a samplingu. Maile později vzpomínal, že právě tato doba byla pro mladé elektronické muzikanty mimořádně zajímavá: nové technologie přicházely rychle a starší analogová zařízení současně zlevňovala.

The Great Commandment tak stojí na historickém rozhraní. Stále v něm cítíme fyzickou strohost ranějšího elektronického popu, ale současně už nabízí uhlazenější produkční přesnost druhé poloviny osmdesátých let.

Původní německý sedmipalcový singl vydaný Metronome obsahoval přibližně 3:10 dlouhou singlovou verzi The Great Commandment a na B straně Pompeji o délce zhruba 3:28.

Dvanáctipalcová verze nabídla Extended Dance Mixdlouhý 5:58, Extended Radio Mix 5:37 a delší, zhruba pětiminutovou podobu Pompeji. Později vznikla celá řada amerických remixů a dubů, mimo jiné s účastí Justina Strausse, Garyho Hellmana, Johna Luonga nebo Erica Kuppera.

A právě na delších verzích lze dobře pochopit, proč skladba tak přesvědčivě uspěla v amerických klubech. Její konstrukce snese natažení, protože groove není pouhým doprovodem melodie. Je jedním z hlavních nositelů skladby.

Krátká verze je přesná popová rána. Delší mixy dovolují rytmickým a syntetickým vrstvám dýchat.

Ani jedno pojetí přitom neznehodnocuje druhé.

Za zmínku stojí i B strana Pompeji. Jde o instrumentální kompozici, která později našla místo také mezi bonusovými skladbami Voices & Images. Ve srovnání s bezprostředností titulní skladby působí mnohem filmověji a atmosféričtěji; právě její téměř soundtrackový charakter bývá zmiňován i v retrospektivních hodnoceních debutového alba.

Pro první singl byla Pompeji chytrou volbou. Nepokoušela se dodat druhý hit stejného typu, ale ukazovala, že Camouflage přemýšlejí o elektronické hudbě také jako o prostoru pro atmosféru a obrazotvornost.

Z dnešního pohledu je zajímavá ještě z jednoho důvodu. Heiko Maile se později výrazně prosadil také jako autor filmové hudby. Není fér z jedné rané instrumentálky zpětně vytvářet proroctví, ale schopnost stavět hudbou prostor a obraz je v rané tvorbě Camouflage zřetelná.

Pokud je samotný text The Great Commandment otevřený několika výkladům, slavný černobílý videoklip jeho téma výrazně zaostřil.

Camouflage v něm vystupují v prostředí připomínajícím odlidštěnou továrnu či instituci. Skupina dětí čelí autoritativnímu řečníkovi, až se ukáže, že postava na pódiu je ve skutečnosti ovládaný mechanismus. Obraz autority se tak doslova rozpadne ve chvíli, kdy je odhalena technologie její moci.

Režisérem byl Rainer Thieding. Zajímavé je, že známý klip nebyl prvním pokusem o obrazové zpracování písně. Kapela později prozradila, že vzniklo několik variant a jedna z nich zůstala nevydaná. Finální koncepce vznikla zejména kvůli americkému trhu, kde Atlantic potřeboval video pro MTV. Thieding se inspiroval filmovou estetikou připomínající mimo jiné Brazil Terryho Gilliama.

Spojení obrazu a skladby funguje mimořádně dobře, protože video nedělá z textu jednoduchou politickou agitku. Místo toho staví proti sobě autoritu, masu, dítě a mechanismus kontroly.

Tím vlastně vizuálně říká totéž co hudba.

V Německu vystoupala The Great Commandment na 14. místo singlové hitparády. Pro debutující kapelu to byl zásadní výsledek a úspěch otevřel cestu k prvnímu albu Voices & Images.

Skutečně pozoruhodná kapitola však následovala v USA.

Skladbu začaly hrát menší a alternativně zaměřené rozhlasové stanice a americké obchody zaznamenávaly zájem o importované maxi singly. Atlantic následně podepsal s Camouflage smlouvu pro americký trh. Podle vzpomínek kapely pak MTV nasadila The Great Commandment do silné rotace.

V americkém tanečním žebříčku Billboard se skladba dostala až na první místo a na vrchol se během prosince 1988 vracela. Do hlavního Billboard Hot 100pronikla rovněž a dosáhla 59. příčky. Oficiální historie kapely připomíná, že právě americký úspěch byl z velké části poháněn malými rozhlasovými stanicemi.

Oficiální web Camouflage dnes uvádí, že singl pronikl do první desítky ve více než dvaceti zemích. V roce 2023 pak kapela při slavnostním předávání ocenění připomínala The Great Commandment jako jednu z nahrávek, na nichž stojí základy její dlouhé kariéry.

Ignorovat ho by nebylo poctivé.

The Great Commandment má se zvukovým světem tehdejších Depeche Mode zřetelné styčné body a dobová i pozdější kritika si podobnosti všímala. AllMusic dokonce postavil velkou část hodnocení debutu Voices & Images právě na tomto srovnání.

Jenže čas ukázal něco důležitého.

Napodobitel zpravidla zmizí spolu s obdobím, které napodoboval. The Great Commandment nezmizela.

Camouflage postupně rozšířili vlastní zvuk, pozdější alba se vydala různými směry a například Meanwhile, Bodega Bohemia, Spice Crackers, Sensor nebo Greyscaledokazují, že jejich hudební identitu nelze redukovat na jednu britskou inspiraci.

Dokonce samotná The Great Commandment postupem času přestává působit jako připomínka jiné kapely a stále více jako připomínka Camouflage samotných.

To je možná nejlepší zkouška originality, jakou může popová skladba po téměř čtyřech desetiletích absolvovat.

Jednoduchá odpověď by zněla: protože má skvělý refrén.

Jenže to by nestačilo.

The Great Commandment funguje proto, že prakticky všechny její části míří stejným směrem. Mechanický rytmus podporuje téma kontroly. Chladné syntezátory vytvářejí odstup. Meynův zdrženlivý vokál nepřehání emoce. Refrén přináší potřebné melodické uvolnění. Text nechává dostatek prostoru pro vlastní interpretaci a produkce je dostatečně výrazná, aby měla identitu, ale ne tak přehuštěná, aby po desetiletích působila nesnesitelně zastarale.

Slabinou zůstává anglický text. Některé formulace jsou významově obtížně uchopitelné a při detailním čtení je poznat, že autoři nebyli rodilí mluvčí. Také vliv tehdejší britské elektronické scény je příliš výrazný, než aby ho šlo přejít jednou větou.

Ani jedno však nepřebíjí základní kvalitu skladby.

Ve výsledku je The Great Commandment přesně tím typem debutu, který se kapele podaří možná jednou za život: nahrávkou, v níž se ve správném okamžiku potkají melodie, technologie, producent, hlas, doba, mediální příležitost a kus štěstí.

Heiko Maile po letech při úvahách o úspěchu písně připustil, že vedle rozpoznatelných kvalit hraje u podobných hitů velkou roli právě štěstí – správný čas, správní lidé a správný zvuk.

U The Great Commandment se skutečně potkalo téměř všechno.

A proto už dávno není jen prvním singlem Camouflage.

Je to okamžik, kdy se tři mladí hudebníci ze sklepa v Bietigheim-Bissingenu poprvé stali kapelou, kterou poslouchal svět.

Hodnocení: 9/10