Třetí patro: Učňák, vojna a mládí jedné generace

Je mu něco přes dvacet, právě svlékl vojenskou uniformu a měl by začít normální dospělý život. Doma na něj čeká přítelkyně Hanka, která si představuje, že po vojně přijde svatba, zatímco Martin Brázda má poněkud jiné plány. Nastoupí jako mistr odborného výcviku na pražské učiliště, kterým sám před několika lety prošel. Místo klidných prváků však dostane na starost třeťáky – partu kluků, kteří nejsou o mnoho mladší než on a novou autoritu rozhodně nehodlají přijmout bez odporu.

Tahle jednoduchá výchozí situace stačila Karlu Smyczkovi a scenáristovi Ivu Pelantovi k vytvoření seriálu, který dnes působí jako pozoruhodná fotografie jedné generace. Třetí patro bylo natočeno v roce 1985 a Československá televize začala šestidílnou sérii vysílat 3. října 1986. Jednotlivé díly měly kolem hodiny a poslední, nazvaný Mistr, se objevil na obrazovce 19. října.

Učňovské školství, povinná vojna, internát, SSM nebo tehdejší pracovní prostředí už patří k jiné epoše. Přesto se pod nimi skrývá něco mnohem méně zastaralého: mladý člověk, který poprvé dostane odpovědnost za druhé, a kluci stojící několik měsíců před okamžikem, kdy už jim nikdo nebude tolerovat všechno jen proto, že jsou ještě studenti.

Martin Brázda není klasický seriálový učitel. Nestojí před třídou s křídou v ruce a ani věkově nepůsobí jako člověk z jiného světa. Právě v tom je jeho problém. Učni velmi rychle vycítí, že nový mistr není o mnoho starší než oni, a začnou zkoušet, kde jsou jeho hranice.

Hlavní roli dostal Lukáš Vaculík, kterému bylo v době vzniku seriálu něco přes dvacet let. Jeho Martin nepřichází do učiliště jako hotový pedagogický profesionál. Udělá chybu, nechá se přesvědčit, někdy někomu věří příliš a jindy reaguje tvrději, než by musel. Zároveň odmítá přijmout jednoduché pravidlo, že autoritu získá automaticky společně s funkcí.

Hned na začátku dá šanci Mikymu Kadlecovi, přirozenému vůdci party v podání Jana Antonína Duchoslava. Miky jeho důvěru zneužije a nový mistr se velmi rychle ocitne v situaci, kdy musí rozhodnout, jestli bude kluky dál brát jako skoro rovnocenné mladé chlapy, nebo začne používat moc, kterou mu škola dala. Právě střet respektu a formální autority se potom táhne velkou částí seriálu.

Dnes může působit zvláštně už samotná Martinova životní situace. Základní vojenská služba rozdělila mladému člověku život na období „před vojnou“ a „po vojně“, přičemž okolí očekávalo, že po návratu přijde zaměstnání, svatba a usazení. Martin se ale nechce pouze nechat převézt po předem připravené koleji. A podobně jsou na tom jeho svěřenci. Učiliště jim má dát profesi, jenže oni zároveň řeší peníze, rodiče, alkohol, vztahy, vlastní ego a otázku, jaký život vlastně chtějí.

Česká televize dnes Třetí patro stručně charakterizuje jako seriál „z dob, kdy se chodilo na učňák a na vojnu“. Je to přesné, ale jen napůl. Pod dobovými kulisami je totiž hlavně seriálem o okamžiku, kdy člověk ještě není úplně dospělý, ale okolí už po něm dospělost začíná požadovat.

Právě parta učňů je dnes jedním z největších lákadel seriálu. Při pohledu na titulky totiž člověk postupně nachází jména, která později český film a televizi provázela desítky let.

Mikyho Kadlece hrál Jan Antonín Duchoslav, Jakuba Slámu neboli Slamáka Jiří Langmajer a Vojtu Krále Jan Potměšil. Objevil se také mladý Michal Suchánek, Michal Dlouhý, David Novotný, Daniel Landa, Filip Renč nebo Lucie Zedníčková. V dospělých rolích stáli proti této mladé generaci František Němec jako ředitel učiliště, Josef Somr, Blanka Bohdanová, Evelyna Steimarová, František Husák či Oldřich Vlach.

Právě autenticita mladé sestavy nebyla úplnou náhodou. Alice Chrtková, která hrála učnici Olinu, v rozhovoru v roce 2025 vzpomínala, že Karel Smyczek nechal na casting pozvat celý první ročník Pražské konzervatoře. Z jejího ročníku se do seriálu dostali mimo jiné Michal Dlouhý, David Novotný a Daniel Landa. Sama Chrtková tehdy před kamerou začínala. Natáčení podle její vzpomínky trvalo přibližně dva roky.

Zajímavé je, že část mladých představitelů nebyla od svých seriálových postav věkově příliš vzdálená. Výsledkem proto není skupina třicátníků, kteří se snaží přesvědčit diváka, že jim je sedmnáct. Jejich držení těla, mluva i určitá neuhlazenost působí přirozeněji právě proto, že sami stáli poměrně blízko věku postav.

Jan Antonín Duchoslav po letech označil Třetí patroza jedno ze svých nejlepších hereckých období a vzpomínal, že natáčení probíhalo v poměrně divoké etapě jeho života. Když byl seriál později uveden v televizi, sám už absolvoval skutečnou základní vojenskou službu.

Televizní kluci mezitím zůstali na obrazovce navždy před prahem dospělosti.

Třetí patro přitom při dnešním sledování není zajímavé jen kvůli starým účesům, oblečení a prostředí odborného učiliště. Některé konflikty jsou podstatně vážnější.

Když Miky poruší pravidla, ředitel Beran se pokouší celou věc uklidit ze stolu také kvůli jeho rodinným vazbám. Martin tak velmi rychle poznává, že oficiální pravidla neplatí vždy stejně pro každého. V další části se situace vyhrotí natolik, že proti němu učnice Olina po odmítnutí jeho citů vznese obvinění z nevhodných návrhů. Seriál řeší rovněž šikanu mladších učňů, komplikované rodinné vztahy, melouchy, alkohol nebo střet mezi tím, co od mladého člověka očekává instituce, a tím, jak se chová ve skutečnosti.

Právě v těchto okamžicích se pod dobovou ideologickou vrstvou objevuje seriál, který je překvapivě málo uhlazený. Škola není představena jako dokonale fungující instituce. Ředitel může dělat kompromisy, mistři se mohou mýlit a studenti nejsou ani vzornou socialistickou mládeží, ani jednoduchými rebely.

Je přitom fér připomenout také okolnosti vzniku. Alice Chrtková v již zmíněném rozhovoru tvrdila, že Třetí patrovznikalo jako projekt „na objednávku komunistické strany“ a právě kvůli jeho postavení si Smyczek mohl prosadit studenty konzervatoře, které chtěl obsadit. Jde o její osobní vzpomínku na natáčení, nikoli o nezávisle doloženou produkční dokumentaci.

Je na tom ale zajímavý paradox. I kdyby měl projekt splňovat určitou společenskou či výchovnou funkci, výsledný seriál často funguje nejlépe právě tam, kde žádné jednoduché poučení nenabízí. Místo vzorných mladých pracovníků ukazuje kluky, kteří obcházejí pravidla, nevědí si rady sami se sebou a k autoritám mají někdy velmi daleko.

Podobně jako u My všichni školou povinní je dnes součástí zážitku také prosté sledování tváří. V jediném seriálu se potkala generace zavedených herců s lidmi, kteří byli teprve na začátku.

Lukáš Vaculík už měl herecké zkušenosti, ale Třetí patro mu nabídlo velkou televizní hlavní roli. Jiří Langmajer, Michal Dlouhý, Michal Suchánek, Jan Potměšil nebo David Novotný měli velkou část kariéry teprve před sebou. V drobných rolích se objevují i lidé, které si dnes automaticky spojujeme s úplně jinými profesemi a projekty. Kompletní seznam České televize působí skoro jako katalog několika budoucích generací českého filmu.

Alice Chrtková po letech ocenila právě Smyczkův cit pro obsazování. Vzpomínala, že Jan Antonín Duchoslav i Lukáš Vaculík byli podle ní povahově svým seriálovým rolím poměrně blízko a že režisér dokázal typy mladých lidí trefit velmi přesně. Sama se k Třetímu patru i po desetiletích vracela s emocemi.

Seriál tím získal jednu výhodu, kterou jeho tvůrci nemohli naplánovat. Když se na něj člověk podívá po čtyřiceti letech, nesleduje pouze fiktivní třídu učňů. Vidí také okamžik, kdy byla řada později důvěrně známých herců ještě na samém začátku.

Je to trochu jako otevřít staré školní tablo a zjistit, co všechno čekalo lidi na fotografii poté, co fotograf zmáčkl spoušť.

Od premiéry prvního dílu uplyne letos v říjnu čtyřicet let. Učňovské školství se změnilo, povinná základní vojenská služba zmizela a politické organizace, které byly běžnou součástí života mladých lidí osmdesátých let, patří historii. Z pohledu současného teenagera může být část prostředí Třetího patra téměř stejně vzdálená jako černobílý film.

Méně vzdálené jsou ale samotné postavy.

Miky chce před ostatními působit silněji, než ve skutečnosti je. Jakub se dostává do konfliktu se svým otcem a snaží se postavit na vlastní nohy. Vojta chce peníze a zkušenosti, na které ještě možná není připravený. Olina prožívá neopětovaný cit způsobem, který způsobí vážný problém. Martin se zase učí, že převzít odpovědnost za druhé znamená nést následky i za rozhodnutí učiněná v dobré víře.

Změnil se jazyk, oblečení, hudba, škola i možnosti, které mladý člověk po jejím dokončení má. Potřeba uznání od party, konflikty s rodiči, první velké vztahy a touha konečně rozhodovat sám za sebe však příliš nové nejsou.

Možná právě proto Třetí patro nepůsobí jen jako kuriozita z dob, „kdy se chodilo na učňák a na vojnu“. Je v něm zachycen krátký úsek života, který se v různých podobách opakuje v každé generaci: člověk už nechce být dítětem, ale ještě vůbec netuší, jak těžké bude stát se dospělým.

A když Martin Brázda na konci jedné životní etapy dostává další nový ročník, je v tom něco, co platí i po čtyřiceti letech. Studenti se vymění, svět kolem školy se promění a každá generace je přesvědčená, že právě její mládí bylo úplně jiné. Jen cesta z poslední lavice do skutečného života zůstává překvapivě podobná.