Vlak dětství a naděje: Čtyři roky v trezoru, pak přišel úspěch

„Na tragickej život jsem já pes.“ Stačí několik slov a velká část diváků přesně ví, kdo je pronáší. Anna Urbanová v podání Heleny Růžičkové se stala jednou z těch televizních postav, které dávno přežily dobu svého vzniku. Je hlučná, praktická, někdy komická a neustále připravená postavit se světu, jenž její rodině rozhodně nic neusnadňuje.

Jenže Vlak dětství a naděje není komedie o rázné ženské. Za humorem se skrývá vyhnání z domova, okupace, strach, nacismus, kolaborace, smrt i dospívání dítěte uprostřed války. Karel Kachyňa přitom nepotřeboval velké bitevní scény ani generály sklánějící se nad mapami. Válka přichází do kuchyně, do školy, na poštu, do rodinných vztahů a nakonec i do způsobu, jakým malá holčička začíná chápat svět.

Šest přibližně hodinových dílů bylo vyrobeno v roce 1985. Kachyňa seriál režíroval, v oficiálních tvůrčích údajích České televize je jako scenárista uveden Dušan Hamšík, hudbu složil Luboš Fišer a za kamerou stáli Vladimír Smutný a Jan Čuřík. Malou Věrku hrála Žaneta Fuchsová, dospívající Věrku Tereza Brodská, jejího otce Josefa Pumplměho Stanislav Zindulka a Annu Urbanovou Helena Růžičková.

Seriál ale diváci v roce 1985 neviděli. Na televizní obrazovky se dostal až o čtyři roky později.

A právě jeho cesta k divákům je skoro stejně zajímavá jako příběh Věrky samotné.

Za televizním seriálem stojí spisovatelka Věra Sládková, jejíž jméno dnes není zdaleka tak známé jako jména Kachyni, Růžičkové nebo Zindulky. Přitom bez ní by Anna Urbanová, Josef Pumplmě ani Věrka vůbec neexistovali.

Sládková se ve své próze vracela k severomoravskému pohraničí, Brnu a válečným zkušenostem. Literárněvědná práce Masarykovy univerzity označuje její tvorbu za silně autobiografickou a odborná studie Univerzity Palackého připomíná, že právě vlastní zkušenost autorky z válečných let v pohraničí a v Brně byla hlavním materiálovým zdrojem jejího románového triptychu Malý muž a velká žena.

První část, Poslední vlak z Frývaldova, vyšla v roce 1974. Frývaldov je dnešní Jeseník a právě odsud začíná také cesta televizní rodiny, která po záboru pohraničí musí opustit domov a zamířit do Brna. Český rozhlas připomíná, že Sládková svůj příběh později převedla také do rozhlasové podoby a že rozhlasové zpracování se následně stalo jedním z východisek pro Kachyňův televizní seriál. Stanislav Zindulka přitom hrál Věrčina otce už v rozhlasové verzi.

Právě tady začíná jedna z největších předností seriálu. Věrka není dítě, které by chápalo Mnichovskou dohodu, velkou politiku nebo strategii nacistického Německa. Vnímá hlavně to, že se kolem ní dospělí začínají chovat jinak, že některá slova najednou znějí nebezpečně, že rodina musí opustit domov a že lidé, které znala, mohou během několika měsíců ukázat úplně jinou tvář.

Divák ví víc než ona. A právě díky tomu některé scény bolí dvojnásob.

Když se řekne Helena Růžičková, mnoho lidí si okamžitě vybaví komedie, temperamentní ženy, velká gesta a nezaměnitelný smích. Anna Urbanová má všechny předpoklady k tomu, aby podobnou postavou byla také. Kachyňa ji ale nechal balancovat mezi humorem, strachem a mimořádnou životní silou.

Anna vstupuje do života malé Věrky poté, co děvče přijde o matku. Z bývalé lázeňské kuchařky se stává partnerka drobného poštovního zřízence Josefa Pumplměho a žena, která Věrku přijme za vlastní. Česká televize ji charakterizuje jako praktickou osobnost, která si umí poradit i v nejtěžších chvílích.

Její humor přitom není přilepený k válečnému dramatu jen proto, aby si divák na chvíli odpočinul. Je to způsob přežití. Anna nedokáže zastavit Hitlera, okupaci ani tragédie, které přicházejí do rodiny. Dokáže ale zařídit, aby se jedlo, aby člověk ráno vstal a aby dítě nemělo pocit, že se svět definitivně zhroutil.

Vedle ní stojí Stanislav Zindulka jako Josef Pumplmě, fyzicky nenápadný muž, který má k televiznímu hrdinovi v tradičním slova smyslu velmi daleko. Nemá uniformu, zbraň ani moc. Právě jeho občanské postoje však podle historika Petra Bednaříka patřily k věcem, které mohly tehdejším schvalovatelům seriálu vadit: postava byla spojena s legionářskou a masarykovskou tradicí.

Kachyňa tak staví hrdinství úplně jinak. Neptá se jen, kdo bojoval se zbraní v ruce. Zajímá ho, kdo dokázal zůstat slušným člověkem, když se okolní svět začal slušnosti vysmívat.

A právě to dává Anně a Pumplměmu sílu, která ani po desetiletích nepůsobí staromódně.

Seriál začíná ještě před okupací. Nacismus se nejprve objevuje jako rostoucí napětí v pohraničí a postupně se promění v sílu, která rodinu vyžene z domova. Ve třetí epizodě už německá armáda vstupuje do Brna a okupace se stává každodenní skutečností. Ve čtvrté se Věrka znovu střetává se Seppem, jehož hraje Vladimír Javorský a který pro ni představuje velmi konkrétní podobu nacistické brutality.

Zatímco Žaneta Fuchsová hraje Věrku v dětském věku, s postupujícím časem ji přebírá Tereza Brodská. Věrka tak nedospívá pouze běžným způsobem. První lásky, zklamání a hledání vlastní identity probíhají současně s okupací, represemi a blížícím se koncem války. Pátý díl už sleduje starší Věrku v podání Brodské a zároveň svět, v němž nacistická moc začíná tušit vlastní porážku.

Právě kombinace tragického a obyčejného života je pro seriál typická. Věrka se může zamilovat ve stejné době, kdy kolem ní lidé umírají. Anna může pronést větu, která diváka rozesměje, a o několik minut později se rodina ocitne ve smrtelném nebezpečí. Kachyňa nepředstírá, že lidé během války každý den pouze plakali nebo hrdinsky bojovali. Museli také jíst, chodit do práce, hádat se, zamilovat se a občas se něčemu zasmát.

Možná právě proto je seriál tak lidský.

Dobové recenze po jeho odvysílání oceňovaly právě tuto nepatetickou perspektivu. Akademická práce věnovaná televizní tvorbě připomíná, že tehdejší kritici hodnotili seriál velmi příznivě, chválili jeho psychologii, práci s herci i dětskou perspektivu, která dokázala válečné období přiblížit bez obvyklého monumentálního patosu.

Tady přichází největší paradox celého příběhu.

Vlak dětství a naděje vznikl v roce 1985, tedy v roce čtyřicátého výročí konce druhé světové války. Podle historika Petra Bednaříka, citovaného v publikaci Film a dějiny: Perestrojka/přestavba, byl projekt původně připravován právě k výročí osvobození. Místo slavnostního uvedení však následovalo rozhodnutí seriál nevysílat.

Proč přesně?

Tady je důležité nepřepisovat historii jednoduchou legendou. Bednařík uvádí několik pravděpodobných důvodů, nikoli jeden zachovaný dokument s větou „seriál zakázat“. Vadit mohla postava Josefa Pumplměho jako bývalého legionáře a masarykovce, skutečnost, že příběh nijak výrazně nezdůrazňuje komunistický odboj, a také způsob, jakým je zachyceno osvobození Brna.

Bohemistka a spisovatelka Kateřina Tučková zase v textu věnovaném Věře Sládkové připomínala, že Kachyňu oslovil Poslední vlak z Frývaldova, seriál dokončil v roce 1985, ale výsledné dílo skončilo až do roku 1989 v trezoru. Sládková samotná už v té době měla za sebou zkušenost s omezenými možnostmi publikování po vydání své knihy Klec.

Je proto bezpečně doložitelné říci, že seriál byl hotový v roce 1985, schvalovacím procesem neprošel k vysílání a diváci jej viděli až o čtyři roky později. Označení „trezor“ používají i pozdější historické a publicistické zdroje, ale konkrétní důvody je přesnější uvádět jako vysvětlení historiků než jako stoprocentně doložený jediný zákaz shora.

A v tom spočívá zvláštní absurdita pozdní normalizace. Protiválečný příběh české rodiny pronásledované nacismem mohl být pro režim problematický nikoli proto, že by nacismus zobrazoval příliš mírně, ale protože jeho hrdinství nebylo uspořádáno podle politicky žádoucího scénáře.

Když se Vlak dětství a naděje konečně na jaře 1989 dostal k publiku, vznikl zvláštní časový paradox. Seriál už byl čtyři roky starý, ale Československo, které jej sledovalo, samo stálo jen několik měsíců před zásadní politickou změnou.

Doboví recenzenti jej přijali velmi dobře. Dochované analýzy připomínají chválu hereckých výkonů, Kachyňovy práce s dětským pohledem i skutečnosti, že se tvůrci rozhodli pro pouhých šest hodinových dílů místo tehdy běžnějšího dlouhého seriálového formátu. Kritika dokonce upozorňovala, že nasazení do podvečerního času určeného rodinným pořadům kvalitě díla příliš neodpovídalo.

Po uvedení seriálu se navíc znovu zvýšil zájem o literární předlohu. Podle textu věnovaného Věře Sládkové se reedice knihy po televizním vysílání rychle vyprodala. Autorka, která byla po léta ve stínu vlastních postav, tak alespoň na chvíli získala pozornost, kterou jí televizní úspěch přinesl.

A Vlak dětství a naděje nezmizel ani s koncem Československa. Česká televize jej opakovaně vrací do vysílání a letos se všech šest epizod objevilo na ČT1 znovu: první 28. června a závěrečný díl 2. srpna 2026. V současnosti je navíc všech šest částí přehratelných v iVysílání.

To je možná nejlepší odpověď na otázku, proč seriál stále funguje.

Ne proto, že by nám připomínal, „jak se kdysi točily seriály“. Ani pouze kvůli Heleně Růžičkové, jejíž Anna Urbanová patří k mimořádným hereckým výkonům její kariéry. Funguje hlavně proto, že válku nepředstavuje jako sled letopočtů a vojenských operací, ale jako okamžik, kdy se historie vlomí lidem do bytu a začne rozhodovat o věcech, které ještě včera považovali za samozřejmé.

O tom, kde budou bydlet. Koho mohou milovat. Komu mohou věřit. Jestli se jejich dítě bezpečně vrátí domů. A jestli dokážou zůstat sami sebou v době, která je nutí stát se někým jiným.

Když se rodina na konci války vrací směrem k místu, odkud musela odejít, nikdo ještě neví, co přinese nový život. Všichni jen doufají, že bude svobodnější než ten předchozí.

A právě slovo naděje v názvu nakonec není žádnou sentimentální ozdobou.

Je to možná jediná věc, kterou těmto lidem nedokázala válka úplně vzít.