Článek
Ten mu visí u pasu jako zbraň hromadného rušení. A z reproduktoru se line hudba tak hlasitá, že i nedaleké kontejnery si z toho zacpávají víka.
Ano, mluvím o trvalé epidemii veřejného prostoru – teenagerech, kteří se rozhodli, že nejlepší způsob, jak světu sdělit svou existenci, je pustit to nejhorší z českého rapu na maximální hlasitost při cestě na zastávku.
Je to fascinující fenomén. Tito mladí revolucionáři zřejmě věří, že jejich playlist je dar společnosti. Že to, co dělají, je forma umění, veřejné služby nebo snad akt hrdinství. Jenže ve skutečnosti jsou to spíš chodící reklamní panely na to, proč bychom měli všichni nosit špunty do uší a přemýšlet nad zákazem veřejného šíření trapnosti.
A nejde jen o samotnou hudbu. Jde i o ten postoj. Ten výraz ve tváři, že právě oni jsou kulturní elita národa, a my ostatní jsme jen nepochopení stárnoucí ztroskotanci, kteří nepoznají „banger“, ani kdyby jim bouchl vedle hlavy.
Ale víš co? Ne, kámo. Nejsi pouliční umělec. Nejsi DJ, nejsi ani soundtrack k našemu dni. Jsi jen kluk s přehnaným sebevědomím, baterií na 12 % a chutí rušit cizí lidi v tramvaji.
Chtělo by to zákon. Nebo aspoň veřejnou kampaň. „Reproduktor neznamená osobnost.“ „Tvůj beat není náš vibe.“ „Nebuď hlukový terorista.“ Věřím, že plakáty s těmito hesly by mohly viset vedle dopravních značek. A možná by pomohly i repráky s automatickým vypínáním, pokud zjistí, že se pohybují v okruhu 5 metrů od jiných lidí.
Protože na rozdíl od tvého playlistu má klid taky své fanoušky. A věř mi, je nás víc.
