Jak patálie s časem nepřekazily výlet do Marrákeše

Člověk by mohl říci, že jde o pouhý „detail“ a nepodstatnou věc, kdyby tento detail neměl dopad na miliony lidí, kterým znepříjemní život tím, že jim ujede vlak, uletí letadlo nebo jen nestihnou domluvenou schůzku.

Obdivuji inženýry z NASA, kteří před 45 lety dokázali spočítat pozici modulu Apollo na odvrácené straně Měsíce, když ještě dnes činí problém spočítat vzájemnou polohu mnohem větších těles (planety Země a jejího Měsíce). V muslimské zemi, kde na výpočet konce ramadánu je vázána i změna ze zimního na letní čas, to může být nemalý problém. Že plánované 3 dny volna (v Maroku) nebudou v terminu 21.-23.4. (pá-ne), ale až 22.-24.4. (so-po), mohlo být potvrzeno až po západu Slunce ve čtvrtek 20.4.2023.

V sobotu jsem se nezastavil. Od rána jsem řešil stojící radar v Indii. Zařízení je už 1,5 roku po záruce, protože však na jeho funkci záleží lidské životy, nemám svědomí říci zákazníkům, ať volají do firmy v pracovních dnech. Tak business v airspace naštěstí nefunguje. Za 8 let jsem nic takového nezažil. Závada byla v patici jednoho relé. Technici díl vyměnili a po hodinách společného úsilí se nám podařilo radar znovu rozjet.

Večer píši SMS kolegovi, zda byl na výletě v Marrakéši? Odpovídá, že nebyl. Že se dívá na vlaky, a že pojede nejspíš ráno. Ptám se, zda se mohu přidat a on odpovídá, že mohu. První vlak jede 6:26, další v 9:44. Cesta trvá 2,5 hodiny. Volíme 2. spoj. Zpět bude optimální vracet se vlakem v 19:00 z Marrákeše. Lístky koupíme až na nádraží.

Čtu zprávu od řidiče: „After Ramadan, sixty minutes will be added to the legal time at two o’clock in the morning on Sunday, April 23, 2023.“ Věděl, že máme volný den, proto nás na to upozornil. Nemusel. Na recepci hotelu změnu času potvrzují. Na zastávku přicházíme půl hodiny předem. Jdeme hned k okénku, teprve až za námi se utvořila fronta. Za zpáteční lístek 1. třídou z Casablanca do Marrákeše platíme každý cca 700 Kč. Jízdenka do 2. třídy by zřejmě byla levnější. Cesta trvá 2,5 hodiny a jsme zde jednou za život. To si z peněz ušetřených z diet dovolit můžeme.

Všiml jsem si, že na lístku je čas 10:44. Vracím se k okénku, ukazuji lístek a říkám, že chceme jet spojem 9:44. Prodavač mne ujišťuje, že lístek je na vlak, který přijede. Zda to bylo proto, že měli chybu v systému nebo proto, že se s námi už nechtěl zdržovat, netuším.

Vagón i sedadla jsme našli snadno. Průvodčí nám však oznamuje, že máme lístky na pozdější vlak, že na příští stanici musíme vystoupit. Mluví francouzsky a dělá, že anglicky nerozumí. Zaplatili jsme za lístek a nyní máme čekat hodinu, kdesi v poušti? To se mi nechce. Průvodčí nevypadal, že se chce dohodnout. Jak se zachová, až nás zde uvidí při dalším průchodu, neumím odhadnout. Osobně mám pocit, že jediné, co mu vadí je, že jsem „bílí“. Kolega to řeší tím, že se jde postavit ke dveřím do chodbičky. „Lístek máme. Odstojím si své 2 hodiny a prokážu dobrou vůli. Zde nemohu nikomu vadit. Nikomu na místě nesedím.“ Dva místní stojí u dveří též, tak by to mělo být možné. Chvíli přemýšlím, zda je lépe, abychom stáli s kolegou spolu nebo abychom každý byl jinde. Když bude chtít prudit, vyhodí nás oba jedním šmahem. Nenačetla se mi aplikace a nemohu ověřit, že příští spoj jede. Vřou ve mně emoce, nakonec se zvedám a jdu se postavit ke kolegovi. Jít do konfliktu s průvodčím se mi nechce.

Při dalším průchodu asi za hodinu si nás už nevšímá. Až do Marrákeše po nás už nikdo lístek vidět nechce. Z okna vidím dálkový autobus a jsem rád, že jedeme vlakem. Když to vlak sviští 2,5 hodiny, cesta busem může trvat tak čtyři. I když stojím v uličce u dveří, je to stále příjemnější než se péct v přeplněném buse.

Před konečnou personál vlaku kličkou odemyká dveře a my pomáháme starší paní se dvěma velikými kufry. Paní mluví nádhernou britskou angličtinou. Je to dáma v letech, odhadem 75-80 let. Vrací se za manželem do Marrákeše. Pán se šel prý podívat na lokomotivu, protože si myslel, že mají ještě hodinu čas. Vlak mu ujel. Zůstal bez mobilu, bez peněz i bez dokladů. Paní na další stanici vystoupila a nyní se vrací zpět. Evidentně nejsme jediní, kdo dnes řeší patálie s časem. Na nástupišti se setkávají. Jsme svědky toho, jak se oba objímají. Mají důvod. Jeden z nejhezčích momentů, který jsem dnes zažil.

Před nádražím vidím poutač na restauraci McDonald’s. Je neděle a už se těším, že si tam večer koupím zmrzlinu. To je pro mne během služebních cest téměř tradice. Člověk je sám bez rodiny. Zmrzlina je to, čím si o nedělích snažím udělat dobře.

Koňská spřežení pro turisty. Nebylo jich ve městě vidět málo. Asi není problém použít je k projížďce městem místo taxíku.

Na internetu jsem našel, že cca 1 km od nádraží je katolický kostel a tam ve 12:30 mají být v neděli mše v angličtině. Nestáhl jsem si off-line mapy a na telefonu mi od rána nejdou data. Naštěstí mne kolega nenechá ve štychu a kostel nacházíme. Hodina by na kolegu byla dlouhá, tak se sejdeme později.

Kostel je zasvěcen křesťanským mučedníkům a spravují ho maročtí františkáni. Sv. František (zakladatel řádu františkánů) měl blízko k přírodě. Snad to je důvod, proč během mše je slyšet štěbetání ptáků, kteří zřejmě mají hnízda za okny na střeše. Několik jsem jich pak viděl proletět otevřenými okny. Přišlo mi to jako milá a živá dekorace.

Socha Panny Marie s arabskými prvky (tvary).

Po mši si dobíjím datový kredit, stahuji off-line mapy a šlapu za kolegou k Bahia Palace.

Cestou jdu kolem jedné z mešit, u které je hřbitov – místo posledního odpočinku zdejších obyvatel. Snad nemají s cizinci dobrou zkušenost, snad je to součástí arabské tradice, na hřbitovech nedovolují fotit. Krátce nahlížím. Prosté hroby bez zdobení a vnějších ornamentů. Podobné hrobům Židů na svahu Olivové hory v Izraeli. Místo piety a úcty.

Během teplého slunečního dne (odpoledne) je klid i na prostranství před mešitou. Návštěva Bahia Palace je v době horka příjemná volba.

Něco z historie.

V nádvořích je mnoho pěkných míst. Svoji kytičku a svůj záběr si zde může najít každý.

Hra světel i nástěnné mozaiky a malby. Během slunečního dne je kouzel uvnitř paláce nespočet.

Jako u nás rostou jabloně či třešně, v Marrákeši zrají pomeranče.

Palmy nejrůznějších tvarů a druhů.

Příprava tradičních koření.

Výběr nejrůznějších vůní a chutí.

Květy různých barev.

Uličky starého města.

Vracíme se stejným vlakem, vagónem a se stejným průvodčím. Dveře, o které jsem se ráno opíral, a které personál odemkl až těsně před konečnou, tentokráte uzamčeny nejsou. Evidentně jsou porouchané a jejich hydraulika nefunguje. Svištíme rychlostí 100 km/h s otevřenými dveřmi. Asi třikrát jsem je ručně zavřel já, po jedné ze stanic někdo z personálu vlaku. Dobrodružstvím a vjemy naplněný den, který se nám více, než vydařil. Nepřekazily ho ranní patálie s časem, ani nic jiného. Navečer jsme stihli ve starém městě dát si sendvič i kafe a před odjezdem na nádraží došlo i na moji oblíbenou zmrzlinu.

Byl to pěkný den.