Pozdrav z Maroka: neděle během ramadánu

Beru si volný den a vyrážím do centra Casablanky, největšího města Marockého království na severu Afriky.

Maroko není první muslimskou zemí, kterou jsem navštívil. Před šesti lety jsem strávil čtyři týdny během postního měsíce ramadánu v hlavním městě Pákistánu. Brzké ranní zpěvy jsem však zažil už na zájezdu v izraelském Betlémě, kde stojí mešita hned u chrámu narození Krista.

Pochopil jsem, že v Casablance je několik křesťanských kostelů. Já se vypravil do baziliky Notre Dame De Lourdes (Panny Marie Lurdské), cca šest minut pěšky od zastávky tramvaje.

Mariánský motiv (zjevení v Lurdech) připomíná mozaika prosvícená Sluncem nedělního dopoledne.

Bazilika v Lurdech (ve Francie) je zobrazena hned vedle.

Na protější straně chrámu mne zaujal motiv anděla. Výzdoba na sloupu kostela mi přijde moderní a živá. Spíše, než blížící se Velikonoce vidím v tom motiv Vánoc. Čím jsem byl mile překvapen, byla hudba. Tak živé zpěvy a rytmy jsem už nezažil léta. Africká muzika, jak ji známe, včetně bubnů a domorodých nástrojů. Velmi profesionálně připravená a secvičená. U některých zpěvů lidé v kostele i tancovali.

Pro muslimy doba postu (ramadán), pro křesťany pátá neděle postní.

Z francouzštiny mnoho neumím. Po mši jsem hledal někoho, kdo mluví anglicky a našel. Pochopil jsem, že výjimečně byla mše v 10 hodin z důvodu zakončení příprav na synodu, která se koná na podzim v Římě. Zjistil jsem, že šlo o poslední setkání přípravných skupin. Po mši se utvořili skupinky lidí a společně se sdíleli. Skupiny mluvili francouzsky, pouze jedna byla anglická. Rád jsem využil pozvání a cca 45 minut dlouhého setkání jsem se zúčastnil. Jak se dalo čekat, jedním z místních témat je soužití křesťanů s muslimy. Zjistil jsem, že to zdaleka není tak neřešitelné a nemožné, jak se téma „jiné víry“ nejednou zneužívá a „nafukuje“. Minulý český prezident i bývalý pražský arcibiskup pro islám, resp. pro věřící muslimy mnoho pochopení neměli. Přitom to jsou lidé jako my, lidé „z masa a kostí“.

Příliš nepřekvapí, že i v Casablance působí sestry Matky Terezy. Jejich zakladatelka v Indii pomáhala všem. Neřešila, kdo je hinduista, muslim, a kdo křesťan. Neřešila, zda Ježíš přišel pro všechny nebo pouze „pro mnohé“. Tématem pro církev na severu Afriky je též migrace. Pochopil jsem, že hodně lidí zemí pouze prochází. Pobudou prý v zemi rok-dva a pokračují dál. Je to téma, se kterým si dnes neví rady nikdo. Při pohledu do historie, migrace není nová. Židovský národ se kdysi zachránil migrací do Egypta a sám Ježíš Kristus, coby dítě, byl též „migrant“.

V roce 1955 zavedla církev svátek sv. Josefa, dělníka. V našich krajích se tato tradice příliš neujala. Myšlenka dát lidem práci, však není špatná. Konec konců v Čechách už i před současnou válkou pracovalo nemálo Ukrajinců. K ideální společnosti je asi daleko všude. Umožnit pracovat těm, kdo pracovat mohou a chtějí, zřejmě dobré je. Před 2000 lety sv. Josef též zajištoval obživu rodině.

Po dopoledni kostele vyrážím do města nasát něco z atmosféry místního života. Je slunečný nedělní den.

Typický arabský oděv. Tradiční a staletími prověřené a zažité hodnoty. Toto je Maroko.

Park nedaleko centra, resp. nedaleko staré arabské čtvrti, je opravdu příjemný.

Cestou k největší z marockých mešit procházím uličkami starého města. Být to někde v Severních Čechách a jít zde v noci, asi bych se bál.

Konečně přicházím k největší ze zdejších mešit. Pochopil jsem, že do jiných mešit cizince zpravidla nepouští, tato však je návštěvníkům otevřená. Jde opravdu o stavbu velkolepou, na které je rozhodně co obdivovat.

I místní se koupou v moři přímo před hlavní dominantou města.

Sleduji zvířata. Tolik volně žijících koček jsem nepotkal už dlouho. Jsou bezprostřední a milé. Objevují se čas od času i na místech, kde by je nikdo nečekal. Nikomu nevadí.

Boční vchod do mešity. Nevím, jak velikost stavby vnímají věřící muslimové. Já si v porovnání s tak velikou stavbou připadám malý až nicotný. Jde o vjem, který sám o sobě vede člověk k pokoře.

Místní tramvaje. V Casablance mají pouze dvě linky. Provezou vás celým městem. Kam nejedou, lze pokračovat pěšky. Případně si vzít taxíka nebo popojet busem. V době ramadánu tramvaje nejezdily v době večerní modlitby a následného „přerušení postu“ od půl šesté do cca 20 hodin. V té době byly zavřené i všechny obchody.

Muslimský svět funguje podle Slunce a částečně podle Měsíce. Celý řád denních modliteb je východům a západům Slunce i poloze Slunce během dne podřízen. Pro nás je to „jiný svět“. Nebylo možné si nevšimnout, jak přesně se muslimové tímto slunečním časem řídí. Jsou v tom přesní na minuty. Pro mne to zde byla nová zkušenost.

Na květnou neděli (poslední neděle před Velikonoci) bohoslužba začínala venku a pokračovala průvodem do baziliky.

Bohoslužba byla francouzsky. Ze čtení a z promluvy jsem opět nic neměl. Znovu se mi však líbila hudba. Po pracovním týdnu opět příjemná změna.

…

Centrum města jsem prošel minule. Tentokrát jsem nasedl na tramvaj a dojel na konečnou. Nedalekou byl kopeček a na něm obilné pole, kde se páslo stádo oveček.

Všude, kde byly ovečky, se mi líbilo. Ať už to bylo před dvaceti lety ve Skotsku, před šestnácti lety na Novém Zélandu i kdekoliv jinde. Nyní mi mohly dělat společnost během nedělního odpoledne na severu Afriky na okraji největšího města Maroka. Vděčná zvířata. Pohled na ně je uklidňující stejně, jako na mořské vlny. Čirá příroda.

Fotím stádo ovcí a všímám si, že nejsou samy. Dohlíží na ně pastevec a s ním i ovčácký pes. Asi bychom si řekli více, ale limituje nás jazyková bariéra. Kromě „Bon jour“ a „Merci“ francouzsky neumím nic a on zase nemluví anglicky. Zdravíme se podáním ruky. Proti focení stáda nic nenamítá. Takový normální život, příjemná a pěkná neděle.

Dokončuji školení první skupiny a na Velký pátek odlétám s Air France na svátky.

Hned po Velikonocích se vracím zpět a začínám školení druhé skupiny techniků. V neděli si znovu dělám volný den a vyrážím do města. V ČR na horách bude ještě sníh. Na severu Afriky je nádherných 30 °C.

V bazilice již je odkaz na vzkříšení Krista. Pro muslimy stále běží postní měsíc, i oni se však již blíží konci ramadánu. Postní měsíc měl končit v pátek 21. dubna, jak jsem však pochopil, Měsíc 15 minut po západu Slunce ve čtvrtek 20. 4. nebyl požadovaných 5° nad horizontem, proto konec půstu byl stanoven až na sobotu 22. 4. Ještě ve čtvrtek odpoledne jsem nevěděl, zda v pátek technici na školení přijdou. To jsem se měl dozvědět z SMS až večer po osmé hodině. V kontraktu je stanoven počet dní školení. Bude-li svátek, technici nepřijedou. Zpáteční letenky jsou objednané, pokud by nám to nevyšlo, musely by se přeložit. Nakonec vše do sebe zapadá jako kamínky do mozaiky. Přichází SMS. Mohu školit i v pátek.

„Zachovej řád a řád zachová tebe.“ V tom jsme všichni tak trochu v Boží ruce. Nemusel jsem se stresovat. Mohl a měl jsem to čekat.