Úcta k učitelům i malý hrdina. Čína se po třech letech otevřela světu

Na čínské poměry jde o velmi malé město, o kterém neslyšela většina obyvatel Číny. Pohoří se táhne od Urumchi na východ a Qitai leží severně od pásma hor.

Klima je ovlivněno pouští. Během mého pobytu bylo přes den 35 °C. Před mým odjezdem v první polovině června vystoupily teploty na 40 °C. V nadmořské výšce cca 900 m n. m. překvapivé. Pohled na zasněžené vrcholky hor byl doslova dechberoucí.

V celé zemi je jednotný čas. Na severozápadě Číny proto den začíná i končí v později. Na radar jezdím v 9 hodin ráno. Studenti přijíždí na desátou a na oběd jezdí kolem půl druhé. Během prvního týdne školení jsme bývali v některých dnech na stanovišti až do půl sedmé.

„China is challenging.“ Na každé z instalací nás něco překvapí. V roce 2019 mne zarazily hromosvody. Ve směru hromosvodů dochází k rozptylu elektromagnetických vln a radar z těchto směrů vykazuje zvýšený výskyt falešných detekcí. Tehdy zákazník naši teorii nevěřil. Proto jsme ho přesvědčili, aby pomocí jeřábu 3 ze 4 hromosvodů sundal. Následné výsledky „hypotézu“ potvrdily. Letošního kurzu se shodou okolností účastnil také člověk, který tehdy test s hromosvody organizoval.

Letošní instalace vykazovala velké množství reflektorů, tj. míst, kde systém předpokládá, že dochází k odrazům radarového signálu, resp. signálu z odpovídačů letadel. Na sever je dálnice a kolem ní mnoho reklamních ploch. Toho jsem si všiml hned, když jsem vylezl na ochoz věže. Jiné vysvětlení pro odrazná místa severně od radaru jsem nenašel.

V sobotu navečer připravil zákazník pohoštění jak pro školitele, tak pro komisi provádějící (během víkendu) testy zařízení. Setkání více než milé. Jsme přibližně stejně staří a známe se už z doby, kdy jsem v Pardubicích školil první skupinu čínských odborníků na provoz českých radarů.

V neděli mám volný den, využívám nabídky a jedeme na výlet do hor. Stačilo pouze říci, že bych se rád do hor podíval a zrodil se plán. Nechávám výběr trasy na místních. Nebude to do placeného resortu pro turisty na vrcholky hor, ale cesta k vodopádu do údolí, kde žijí místní lidé. V neděli dopoledne přijíždí kolega před hotel a nabírá mne a můj doprovod do malého hrdiny, tj. do elektromobilu, který na plné nabití ukazuje dojezd 160 km. Trochu mne to překvapilo, čekal jsem spíše off-road.

Jedeme na jih, do hor. Zasněžené vrcholky jsou vidět blíž a blíž.

Nejsme jediní, kdo k horám dnes míří. Potkáváme i několik místních aut.

U osady čekáme na druhé auto s dalšími dvěma kolegy.

Cestou vidím jurty. Pochopil jsem, že jde o letní obydlí pro pastevce.

Na mostě přes horskou říčku fotím ptáky. Můj Canon mi je „přizoomuje“.

Říčka téměř, jak Úpa v Peci pod Sněžkou.

Dojíždíme na konec cesty. Dál to již nejde. Najeli jsme cca 50 km. Z původních 160 km ukazuje auto dojezd 54 km. Trochu adrenalin. Stoupali jsme do kopce. Cestou z kopce se však baterie bude dobíjet.

Místní 3 technici a s nimi já (fotí můj doprovod).

V horách prý žijí medvědi i vlci. Toto foto není příliš povzbudivé. Na skupinu 5 lidí si divoká zvířata zaútočit nedovolí. I tak vypadá lebka u cesty lehce strašidelně.

Horské sruby pro pastevce ovcí. Cestou jsme jich potkali několik.

Zde je nás pět. Včetně mého doprovodu. Za námi na horách již leží sníh.

Pokračujeme na jihozápad. Po cca hodině se dostáváme na hřeben, odkud jsem předpokládal výhled na zasněžené vrcholky hor. Počasí se rychle mění a začíná pršet, resp. chvílemi jde o zmrzlý déšť se sněhem. To jsou hory. Přesně takové, jaké mají být. Pravidla „hry“ zde určuje příroda, ne člověk. „Nechtějí nás zde.“ komentuje situaci překladatel. Dokonce v nitru hor dvakrát zahřmělo. Náš vůdce a jeden z místních kolegů obrací zpět. Já se vydýchávám a sleduji mraky. Mohla to být pouze „přeháňka“. Po chvíli mám štěstí a směrem na jih se objevuje malá „ochutnávka“.

S ohledem na nejisté počasí i zbytek výpravy to i my zbylí 3 otáčíme zpět. Bude to minimálně 2 hodiny zpět a nechceme riskovat. Vítr byl svižný a studený. Přes čepici z Kolumbie jsem si v dešti nasadil kapuci. Po cca půl hodině je na vrcholu opět jasno. To už tam však nejsme.

V údolí je opět jasno a slunečný den. K mému překvapení, cestou zpět kolem vodopádu, zahlédnu i dron (DJI Mavic 3). Úžasné scenérie. Vůbec se nedivím tomu, že i místní si chtějí hory zde natočit.

Na konci silnice čeká náš hrdina. Když jsme odjížděli, ukazoval dojezd 54 km, když jsme se vrátili do města, stále indikoval dojezd 46 km, protože cestou z hor se baterie dobíjí. Pochopil jsem, že cena nového elektro auta je cca 30 000 Juanů, což je cca 100 000 Kč. Výrobce prý uvádí životnost vozu 250 000 km nebo 8 let (dle počtu cyklů nabití, resp. životnosti baterie). To možná nemusí platit v podmínkách extrémních teplot (v létě +40 °C, v zimě -30 °C), ale i tak. Jde o cenu podstatně nižší, než za jakou lze elektromobil pořídit v Evropě.

Zmrzlina je pro mne v neděli během služebních cest téměř „rituál“. Po šťastném návratu do města ji objednávám všem, kdo se výletu zúčastnili. Byl to úžasný den.

V pátek po našem výletu rozdávám diplomy. Mám radost, že jsem mohl místním technikům předat něco z našeho „know-how“ a naučit je používat českou techniku. Je to milé potkávat mladé a šikovné lidi, kteří v Číně na radarových stanicích pracují. Výlet do čínských hor můj dojem ještě umocnil.