Hrůzoptáci: Vzestup a pád pravých dědiců dinosaurů

Máloco dodnes tak fascinuje veřejnost jako dinosauři. Velkolepí vládci druhohor, jejichž ostatky nacházíme po celé planetě jsou středem pozornosti vědců i laické veřejnosti. Že za jejich nejbližší moderní příbuzné považujeme okřídlené vládce nebes je často bráno s pochopitelným úsměvem. I ten nejimpozantnější orel se jen těžko dá porovnat s Tyranosaurem. Tak tomu však nebylo vždy a pouhých 10 milionů let po pádu dinosaurů se vynořili okřídlení tvorové, kteří se až nebezpečně přiblížili svým vyhynulým bratrancům. Trefně pojmenovaní hrůzoptáci.

Vzestup z apokalypsy

Asteroid, který před 66 miliony let vyhladil dinosaury radikálně zamíchal kartami všech přeživších živočichů. Jím způsobená destrukce především zasáhla větší živočišné druhy, což umožnilo tvorům, kteří dlouhodobě stáli na dně potravinové pyramidy dosáhnout nových vrcholů. Byla to šance například pro savce, ale také pro blízké evoluční příbuzné dinosaurů a to ptáky a krokodýli. Zatímco krokodýli zůstali během následujících milionů let evoluce poměrně blízcí těm, které známe dnes, ptáci dokázali vyprodukovat variantu známou jako Phorusrhacidae, hrůzoptáky. Tvorové, kteří se měli stát největšími masožravými ptáky v dějinách naší planety.

Přes tento impozantní název nevypadali jejich první zástupci příliš nebezpečně. Paleopsilopterus, nejstarší z dosud odhalených okřídlených predátorů, měřil na výšku pouze metr a sotva mohl být považován za velkolepého predátora. Už tento prcek však byl aktivním lovcem, který dokázal dosáhnout vysoké rychlosti a pravděpodobně se zaměřoval na drobné savce a další menší oběti. Existoval přibližně před 53 miliony let a kvůli sporadické realitě fosilních nálezů si nemůžeme být jistí, zda skutečně patřil k prvním hrůzoptákům a nebo před ním existovaly dosud neznámé druhy.

Menší vzrůst však neměl těmto tvorům dlouho vydržet. Evoluce je rychle začala brát cestou čím dál větších a mohutnějších těl, kterým moderní vědci brzy začaly udělovat čím dál impozantnější jména. Například rod Eleuthernosis dosáhl přibližně výšky sto padesát centimetrů zatímco trefně pojmenovaný Titanis atakoval dva metry. Dle dřívějšího výzkumu jim také konkuroval dvoumetrový rod Gastornis, kterého však nedávný výzkum z řad hrůzoptáků vyřadil a označil ho za poměrně mírumilovného býložravce. Osobně bych však dvoumetrového ptáka se zobákem dlouhým jako polovina lidské ruky raději nechtěl potkat a to přes všechna ujištění o jeho lásce pro rostliny.

Co vůbec tyto masožravé bestie lovily? Akademická obec prošla v této otázce poměrně velkým posunem, kdy je původně všechny považovala za býložravce, později za lovce malých zvířat a až v nedávných letech uznala, že se pravděpodobně jednalo o tvory ochotné lovit kořist jakékoliv velikosti. To zahrnovalo také obrovské lenochody Megatheria, kteří spolu s hrůzoptáky dlouhodobě obývali pláně moderní Patagonie a Brazílie, mohutné Pyrotherie, jež připomínali moderní hrochy a celou řadu dalších prehistorických zvířat. Nedávné nálezy však také ukazují, že i okřídlení predátoři mohly čelit nebezpečnému lovci a to svým vzdáleným příbuzným, krokodýlům.

Páni Jižní Ameriky

Hrůzoptáci začaly poměrně rychle zaplňovat roli svých dinosauřích příbuzných. V oblastech svého výskytu se staly nebezpečnými lovci, jež se pohybovali na vrcholu potravinového žebříčku. Plně zastoupili vyhynulé masožravé dinosaury v pozici dominantních predátorů svého regionu a to díky kombinaci svých schopností a nedostatku konkurence. Jižní Amerika, jež se stala domovem naprosté většiny druhů hrůzoptáků, byla totiž přibližně před 33 miliony lety izolována od zbytku kontinentů naší planety, což tamním tvorům dovolilo vyvinout se v unikátním směru. Zatímco ostatní kontinenty plně opustily staré přírodní normy, Jižní Amerika překvapivě silně připomínala éru před pádem asteroidu. Místo masožravých dinosaurů jí však kralovali okřídlení lovci.

Vysoká rychlost, extrémně ostrý zobák a fyzická síla jež překonávala většinu oponentů. To byly hlavní výhody hrůzoptáků, které jim dovolily stát se efektivním predátorem. S výjimkou svých nejstarších zástupců to nebyli příliš obratné bytosti a zdá se tedy, že se postupem let zaměřovali na čím dál větší lovnou zvěř. Nedávný výzkum naznačuje, že se věnovali jak lovu, tak kradení obětí jiných predátorů a ve většině případů mohly své oponenty rychle přemoci. Sami také byli vybaveni výbornými smysly a to především excelentním sluchem a zrakem. K tomu přidejme extrémně ostré drápy na nohou a máme před sebou extrémně nebezpečné lovce, kteří měli hned několik metod pro zabití své kořisti.

To především platilo pro jejich největší zástupce. Výše popsané rody Titanis a Eleuthernosis jsou rozhodně impozantní, ale nemohly se měřit s gigantickým rodem jménem Kelenken. Byl vysoký více než tři metry a vážil kolem dvou set kilogramů. Jeho lebka měřila na délku 71 centimetrů a zobák měl dlouhý téměř půl metru, což jsou čísla, se kterými se žádný jiný pták nedá srovnávat. Přesto příliš neztratil na rychlosti a bez problémů dokázal lovit i tu nejrychlejší zvěř na svém kontinentu. Ve výšce ho žádný jiný hrůzopták nepřekonal a mezi svými druhy tak byl ekvivalentem slavného Tyranosaura. Kelenken přibližně před 15 miliony let a ve své době by na celém světě našel jen málo skutečně nebezpečných oponentů.

Nedá se říct, že by hrůzoptáci existovali pouze v Jižní Americe. Vzhledem k posunu kontinentů došlo před izolací kontinentu k několika velkolepým migracím, jež zanesly ptačí predátory do Evropy, Afriky a pravděpodobně také do tehdy velmi přívětivé Antarktidy. Kvůli své velikosti sice nemohly létat, ale dle některých vědců to byly překvapivě schopní plavci, což jim mohlo umožnit projít nejen přes spojené kontinenty avšak také přes ostrovní řetězce a úzké úžiny. Tito hrůzoptaci většinou patřili k původním druhům, které byly velikostně poměrně malé, ale také mezi nimi byl výše zmíněný rod Eleuthernosis, který je jediným evropským zástupcem okřídlených predátorů a patřil zde k předním predátorům.

Most zkázy?

Radikálně odlišná situace však nastala, když se Jižní a Severní Amerika přiblížili dost na to, aby mezi oběma kontinenty začaly migrovat živočichové. Oba kontinenty se plně spojily před třemi miliony let, ale nedávné vědecké nálezy ukazují, že hrůzoptáci rodu Titanis dosáhli severoamerického Texasu už o dva miliony let dříve, což je jeden z hlavních důkazů pro teorii o schopnosti hrůzoptáků dobře plavat. Na novém kontinentě se tito predátoři střetli s druhy jako byly šavlozubí tygři a krátkočelí medvědi, jež byly daleko větší a nebezpečnější než jejich moderní potomci. Zdá se však, že okřídlení giganti často dokázali těmto tvorům nejen odolat, ale také je v přímém střetu porazit.

Nová konkurence však byla problém a začala postupně zatlačovat hrůzoptáky na jih. Tradiční teorie tvrdí, že právě tyto události vedly k postupnému vymření těchto fascinujících tvorů, jež měli postupně zmizet z povrchu Země přibližně před jedním milionem let. I tato teorie už je však zastaralá a zdá se, že některé druhy hrůzoptáků ve skutečnosti stále existovali ještě před sto tisíci lety a jejich vymizení ze světa se časově nedá plně spojit s příchodem nových predátorů do jejich domoviny. Jižní Amerika a celý svět však v této době začaly strádat v důsledku přicházející doby ledové a právě tento fenomén je v dnešní době brán jako hlavní viník, který způsobil definitivní pád okřídlených gigantů.

Větší chlad vedl k poklesu množství rostlin a postupnému úpadku zvěře, kterou okřídlení predátoři standardně lovili. O zbývající kořist navíc nyní museli soupeřit s novými predátory ze severu a také jihoamerickými predátory, jež si v horších podmínkách začali troufat na dlouho dominantní hrůzoptáky. Zdá se, že první vymizely větší druhy a evoluce začala přeživší predátory postupně vracet k původnímu menšímu růstu, jež jim dovolil lépe se aklimatizovat na nové podmínky života. Není zcela jasné, kdy tito poslední zástupci vymřeli a nejambicióznější odhady jejich konec posouvají k roku 20 000 před Kristem, ale i tak se pravděpodobně nikdy nesetkaly s prvními zástupci lidské rasy, jež na kontinent dorazili až o deset tisíc let později.

Hrůzoptáci zůstali zapomenuti po dlouhé tisíce let, než se roku 1887 stali náhlým středem pozornosti akademické komunity. Fascinující vzhled těchto tvorů a jejich příbuznost s dinosaury vyvolala mnohé otázky a to včetně jejich možných moderních příbuzných. Člověk by si mohl myslet, že nejbližším tvorem spřízněným s těmito predátory jsou například pštrosy a nebo jiní velcí ptáci, ale ve skutečnosti musíme jít daleko níže a to k rodu jménem Seriemy. Tito ptáci nedorůstají ani jednoho metru, chodí po zemi a specializují se na lov malých tvorů. Přesto jsou součástí odkazu dnes zapomenuté éry, kdy potomci dinosaurů znovu vládli světu.

Zdroje a další četba:

CHARLES, RHYS. The Little Book of Dinosaurs. Illustrated by Tugce Okay, Princeton University Press, 2024. JSTOR, https://doi.org/10.2307/jj.14284458.

Marshall, Larry G. „The Terror Birds of South America.“ Scientific American, vol. 270, no. 2, 1994, JSTOR, http://www.jstor.org/stable/24942595.

LaBarge, Thomas & Gardner, Jacob & Organ, Chris. The evolution and ecology of gigantism in terror birds (Aves, Phorusrhacidae). The Royal Society Proceedings of the Royal Society, 2024

Angst, D., Buffetaut, E., Lécuyer, C. and Amiot, R. (2013). „Terror Birds“ (Phorusrhacidae) from the Eocene of Europe Imply Trans-Tethys Dispersal. PLoS ONE, 8(11), p.e80357. DOI: 10.1371/journal.pone.0080357