Článek
České země dodnes vzpomínají na kruté roky nacistické okupace. Stovky tisíc mrtvých, vyhlazené vesnice a nemilosrdná vláda šíleného režimu. I mnohem méně krutý systém však dokáže okupovaným územím vládnout bez slitování. To zažila v letech 1914–1918 také Belgie, která se ocitla v rukou císařského Německa. Pouze nečekaná ukázka lidského dobra a laskavosti ji dokázala zachránit před úplnou katastrofou.
Utrpení malých národů
Německá invaze do Belgie měla dle představ Berlína proběhnout bez větších problémů. Císař Vilém II. a jeho generálové předpokládali, že se malé království buď vzdá zcela bez boje, nebo nebude schopné vést efektivní válečnou obranu. Belgičané byli považováni za nebojovný lid, který byl v německých představách kompletně rozdělen svou etnickou nejednotností. Rozdělení mezi holandsky mluvící Flámy a frankofonní Valony chtělo německé velení dokonce využít k postupnému rozložení celého státu a jeho přeměně v císařského vazala. Belgie však invazní vojsko zaskočila svou nepoddajností.
Útok, který započal 4. srpna roku 1914, musel čelit jednotnému vojenskému odporu naprosté většiny Belgičanů. Pod přímým velením krále Alberta I., který vstoupil do dějin své země jako „král-voják“, vedla belgická armáda dlouhý a vytrvalý boj, který vedl k jejímu postupnému ústupu dál a dál na západ. Německé vojsko dokázalo obsadit většinu belgického území, ale až do konce války nedokázalo plně vytlačit belgickou armádu z její vlasti. Přes tento nepříznivý fakt však Němci rychle začali realizovat své plány na okupovaném území. A hlavním z nich bylo ukrást co nejvíce věcí, které mohli.
Hlavním důvodem německého útoku na Belgii byla snaha rychle dosáhnout francouzské Paříže a dosáhnout velkolepého vojenského triumfu. Jakmile německé velení pochopilo, že bude muset na západní frontě vybojovat dlouhou válku, rozhodlo se zabrat co nejvíce důležitých zásob. To neznamenalo pouze zbraně či nerostné suroviny, ale také velkou část belgických zásob jídla. Pro stát, který každoročně dovážel téměř 80 % svých potravin, však tato krádež prakticky znamenala rozsudek smrti. Belgii hrozil ničivý hladomor, který německé vrchní velení kompletně odmítalo řešit. Pozorovatelům situace však bylo jasné, že pouze rychlá pomoc dokáže zabránit katastrofě.
Čistě teoreticky byla Belgie roku 1914 miláčkem světové pozornosti. Na rozdíl od naprosté většiny států, které zatím vstoupily do války, byla Belgie v jasné pozici morální síly. Její napadení bylo ve všech ohledech nespravedlivé a kruté. Zprávy o tvrdé německé okupaci, která vstoupila do dějin jako „Znásilnění Belgie“, pouze posílily tuto sympatii. I ve striktně neutrální Americe bylo utrpení Belgičanů vnímáno jako otázka, o kterou stálo za to se zajímat. Mnozí začali vymýšlet, jak by se dalo okupovanému lidu ulehčit od přicházejícího hladu, ale tyto akce byly silně nekoordinované a často rychle ztroskotaly. Byl potřeba někdo, kdo by tento proud sympatie dokázal proměnit ve skutečnou pomoc.
Ten někdo žil už mnoho let mimo svou americkou domovinu. V mládí přišel o své rodiče a ocitl se na společenském dně. Dlouhé roky pilné práce a působivých ekonomických úspěchů ho však přeměnily v uznávaného člena vyšší společnosti. Jako důlní inženýr působil v Austrálii a později také v Číně, kde zažil krvavé povstání Boxerů. Roku 1914 byl jako respektovaný krajan požádán americkou ambasádou v Londýně, aby pomohl s návratem válkou zasažených turistů do vlasti. Jeho administrativní schopnosti ohromily mnohé a přibližně 100 000 Američanů dokázalo rychle opustit válkou rozrušenou Evropu. Úspěch této snahy však nebyl dostačující a zprávy o utrpení Belgie nabízely další velkou příležitost. A Herbert Hoover měl na příležitosti vskutku výborný čich.
Americký Buldok
Myšlenka laskavého milionáře, jenž se dá na dobročinnou činnost, zní jako pohádka, ale ze všech dostupných zdrojů se zdá, že Hoover skutečně jednal především ve snaze udělat dobrý čin. Od mládí vyrůstal v silně náboženském prostředí a jeho učitelé mu dali jasné životní zásady. Zisk peněz nebyl nijak hříšný, ale nemohl být jediným cílem pro mladíkův život. Musel mít i vyšší a šlechetnější ambice. A myšlenka záchranného programu, který by dokázal zajistit jídlo pro více než sedm a půl milionu Belgičanů, byla skutečně velkolepou ambicí. Nic takového nebylo do té doby provedeno a mnozí považovali podobné myšlenky za nemožné.
Hoover se v říjnu roku 1914 seznámil s Millardem Shalerem, Američanem, jenž pomáhal s belgickými snahami o zorganizování potravinové pomoci pro vlast. Shaler byl rychle očarován schopnostmi svého nového známého a spojil ho se svými belgickými kontakty. Ty rychle pochopily, jak užitečný by pro ně bývalý důlní inženýr mohl být. Nejen kvůli jeho schopnostem, ale také díky kontaktům, které mohl využít. Americká ambasáda v Londýně byla Hooverovi silně zavázána za jeho pomoc s turisty a její velvyslanec dal snahám o zajištění podpory pro Belgii svou plnou podporu.
Pozice USA byla citlivě vnímána všemi evropskými mocnostmi, a obzvlášť Německo se silně obávalo, že se americký gigant zapojí do války. Císařští diplomaté brzy pochopili, že osud Belgie silně hýbe americkým veřejným míněním a bude třeba mu věnovat novou pozornost. To chápal i Hoover, který od poloviny října začal mobilizovat všechny své známé v USA, aby co nejvíce posílili veřejnou sympatii k Belgii. Ta však měla konečně dostat organizovaný rámec díky nové Komisi pro pomoc Belgii (CRB). Přes ni měly směřovat zásoby nutné pro zásobování belgických civilistů, které by byly postupně dováženy přes neutrální Nizozemsko. K tomu dali již na konci října souhlas také Němci, ve strachu z rostoucího amerického hněvu.
Hoover měl svou organizaci, ale musel bojovat o autoritu. Mnohé nezávislé organizace a bohaté rodiny, jako byli američtí Rockefelleři, se snažily vést vlastní programy, a to nezávisle na CRB. Zde se ukázala druhá stránka Hooverovy povahy – až fanatická potřeba mít všechno pod kontrolou. Pomocí nátlakové kampaně a aktivních jednání dokázal šéf CRB postupně prosadit svou primární pozici, ale tyto střety mu do budoucna zajistily mnoho odpůrců. V tu samou dobu však musel organizovat čím dál větší záchranné plány. Původní finanční odhady se ukázaly jako nereálné a Hoover a jeho kolegové, především američtí studenti z Oxfordu a různí dobrovolníci z business světa, museli zajistit mnohem větší zdroje, než si na začátku své práce dokázali představit.
Už první dodávky na konci roku 1914 se ukázaly jako úspěch, ale celá operace měla krůček od kolapsu. Vláda Velké Británie měla o celém programu značné pochyby a obávala se, že pouze posílí pozici okupačních německých sil. Část členů CRB chtěla vyčkávat na případné uvolnění válečné nálady, ale Hoover odmítl jakékoliv zdržení svého programu. Dle části zdrojů zašel Hoover tak daleko, že osobně vyhrožoval britskému premiérovi tím, že zničí reputaci Británie v USA. To je pravděpodobně přehnaná verze událostí, ale série setkání s britskými ministry skutečně zafungovala. David Lloyd George, zapřísáhlý protivník podpory pro Belgii, byl přesvědčen jediným rozhovorem s Hooverem. „Jsem přesvědčen,“ byla slova ministra a budoucího britského premiéra. Záchrana Belgie mohla pokračovat plným proudem.
Zachránce a ničitel
Roky 1915 a 1916 měly být vrcholem Hooverova snažení. Jeho odpovědnost byla postupně rozšířena také na okupované území Francie, což přineslo sérii nových potíží spojených se snahou o zásobování. Navíc musel řešit spory uvnitř vlastní organizace, a to jak se svými americkými kolegy, tak s belgickými poradci. Vzhledem ke všem těmto komplikacím se zdá skutečně zázračné, že CRB dokázala dosáhnout obrovského úspěchu. Více než 11 milionů tun jídla bylo doručeno téměř 10 milionům civilistů v Belgii a severní Francii. Díky vládním investicím, soukromým darům a pevné vůli Hoovera a jeho spolupracovníků se podařilo zabránit hladomoru.
Komplikace samozřejmě vyvolávala i německá strana. Zejména okupační správa v samotné Belgii se často odmítala řídit rozkazy z Berlína a aktivně komplikovala snahy CRB. To zahrnovalo loupeže jídla, konflikty s americkými pozorovateli a nekonečné prohlídky. Paranoia okupační správy byla silná a místní úředníci žili v přesvědčení, že každý balík jídla může skrývat zbraně pro belgické partyzány. Tento přístup byl natolik problematický, že i striktní zastánci americké neutrality, jako byl Hoover, začali přemýšlet o možnosti přímého vstupu USA do války proti Německu. Opakované útoky na nákladní lodě, které převážely zásoby CRB, tento názor pouze posílily.
Začátek roku 1917 znamenal formální konec amerického vlivu v CRB. Vstup USA do války byl rozhodujícím momentem konfliktu a podpora pro Belgii se musela změnit. Hoover formálně předal řízení organizace kolegům z dalších neutrálních států (především Španělům a Nizozemcům), ale ve skutečnosti si nad organizací ponechal značný vliv. Ten byl posílen jeho jmenováním do válečné vlády prezidenta Wilsona, kde Hoover převzal kontrolu nad potravinovým zásobováním USA a jejich spojenců. Podpora pro Belgii tak měla zastánce i v samotné americké vládě.
Naštěstí se však čas okupace postupně blížil ke konci. Poslední velká německá ofenzíva zkolabovala v červenci 1918 a v září začal spojenecký protiútok. Ten zahrnoval i reorganizovanou belgickou armádu, která pod velením krále Alberta postupně osvobozovala svou vlast. 11. listopadu bylo formálně podepsáno příměří mezi válčícími stranami a o jedenáct dní později vstoupilo belgické vojsko do evakuovaného Bruselu. 50 000 občanů malého státu přišlo o život, ale pouhá pětina z nich patřila k civilistům. Obávaný hladomor se nakonec nekonal, a to díky snahám CRB a Herberta Hoovera.
Sám Hoover ještě nebyl se svou impozantní kariérou hotov. Po válce organizoval potravinovou pomoc po celé Evropě a následně vstoupil do domácí politiky. V USA se roku 1928 dokonce stal prezidentem, ale pouze o rok později vypukla velká hospodářská krize. Hoover byl politicky zničen a trvalo dvacet let, než se jeho politická reputace v USA začala znovu zlepšovat. V Belgii však svého zachránce nikdy nezapomněli a při každé návštěvě ho vítali jako skutečného hrdinu. V éře válečných zločinů a neutuchajícího krveprolití je příběh Herberta Hoovera, CRB a okupované Belgie jedním z mála bodů, které dávají člověku naději.
Whyte, Kenneth: Hoover: An Extraordinary Life in Extraordinary Times, Knopf, 752 stran, 2017, ISBN: 978-0307597960
Veranneman, Jean: Belgium in the Great War, Pen and Sword Military, 240 stran, 2019, ISBN: 978-1526716606
Miller, Jeffrey: Yanks behind the Lines: How the Commission for Relief in Belgium Saved Millions from Starvation during World War I, Rowman & Littlefield Publishers, 296 stran, 2020, ISBN: 978-1538141632
