Fátimovci v Egyptě jako téma pro univerzitu třetího věku

V letech 909–1171 vládli rozsáhlým oblastem dnešního Alžírska, Tuniska, Sicílie, Egypta a Sýrie ší‘itští Fátimovci. Dynastie berberského původu se konkrétně hlásila k proudu ismá‘ílíja a díky rozvoji své moci se postupně stala významným politickým a náboženským konkurentem sunnitského abbásovského chalífátu. Architektonickým výrazem této rivality mohlo být založení hlavního města al-Mansúríja v roce 947 na kruhovém půdorysu, který měl i Bagdád. V roce 969 Fátimovci dobyli Egypt a založili svoje nové hlavní město Káhiru.

Egypt tak jen posílil svůj význam jako klíčová lokalita v rámci dálkového obchodu mezi Indií a Středomořím. Obchodovalo se s kořením, hedvábím, kovy, slonovinou, kožešinami, ale také s otroky. Káhira díky tomuto rozvoji směny brzy soupeřila o moc s Bagdádem. V devadesátých letech 10. století se Fátimovci snažili proniknout ze svých základen v Aleppu a Antiochii do syrských oblastí ovládaných Byzantskou říší. Další expanze však byla zastavena císařem Basileem II. Bulharobijcem (vládl v letech 976–1025).

Specifickou postavou byl šestý fátimovský chalífa al-Hakím (985–1021). Mezi jeho činy patřilo také masové pronásledování křesťanů i židů na jeho území a poboření chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. V roce 1017 se dokonce prohlásil za vtělené božství. Jeho smrt je obestřena tajemstvím, neboť chalífa podle tradice zmizel během vyjížďky mimo hlavní město.

V polovině 11. století dosáhla moc Fátimovců svého vrcholu a pozvolna se začala ztrácet pod vnějším tlakem sunnitských seldžuckých Turků. Ti se snažili ovládnout aleppský emirát a oslabit tak fátimovský vliv. Vzájemné konflikty mezi oběma muslimskými říšemi o Jeruzalém napomohly upevnit pozici křižáků. Ve 12. století bylo postavení chalífů zcela formální a moc drželi ve svých rukou neustále mezi sebou soupeřící vezíři. Navíc se do vnitřních rozporů Egypta zapojují další klíčové síly v oblasti, kterými byli muslimský vládce Aleppa, Damašku a Mosulu Núruddín ibn Zangí (1118–1174) a křesťanský jeruzalémský král.

Roku 1169 se stal egyptským vezírem tehdy ještě neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín Júsuf ibn Ajjúb (Saladin, 1138–1193). Zpočátku byl formálně Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když v roce 1171 zemřel fátimovský chalífa, zabránil Saláhuddín jmenování jeho nástupce a podřídil ší‘itský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu. Fátimovský stát tím sice skončil, jeho odkaz však přetrval i díky umělcům a řemeslníkům, kteří odešli za novými mecenáši do východních částí islámské říše.

V období vlády Fátimovců bylo vybudováno několik zajímavých staveb, některé z nich byly v následujících staletích výrazně přestavovány. Prvním příkladem je proslulá kongregační mešita al-Azhar (arab. Zářící, 970–972), která byla založena společně s Káhirou. Součástí komplexu bylo i vyšší učiliště (madrasa) prosazující myšlenky ismá‘ílíje, které se později rozvinulo v jednu z nejslavnějších sunnitských univerzit.

Významným příkladem fátimovské architektury byla al-Hakímova mešita (996–1013). Budova se stala důležitým dokladem rostoucího vlivu a významu samostatného fátimovského chalífátu. Vzorem byla ibn Tulúnova mešita. Stavebním materiálem byly cihly i kámen. Mešita je díky svým dvěma minaretům, a především hlavnímu portálu příkladem monumentálního měřítka, které je typické pro fátimovskou architekturu. Nádvoří stavby je tradičně obklopeno ze tří stran sloupořadím. Čtvrtá strana je tvořena pětilodní modlitebnou, která má typickou převýšenou příčnou střední loď s kupolí umístněnou nad mihrábem. Novinkou je vyšší počet nápisů kúfického písma, které podobně jako lišty zdobí okna a niky samotné mešity i obou minaretů.

Dalším příkladem zajímavé výzdoby exteriéru byla oproti předchozím stavbám svými rozměry skromnější káhirská mešita al-Akmar (1125), kterou nechal postavit vezír Ma‘mún al-Bátajbí. Nad hlavním vchodem na průčelí mešity se v kameni objevuje lineárně pojatá koncha typická pro mihrábové niky nacházející se v interiérech. Sice je doplněna dalšími ozdobnými prvky, přesto na sebe strhává návštěvníkovu pozornost. Navíc svým zpracováním společně s do hloubky tesaným abstraktním dekorem kontrastuje s hladkými plochami stěn monumentální budovy.

Bohatství fátimovského Egypta podnítilo rozkvět dekorativního umění. Využívané prostředky a umělecké inovace vedly k tomu, že se Káhira stala nejvýznamnějším městem arabského islámu. Rozvíjely se keramické a kovotepecké dílny, sklárny, řezbáři pracovali s křišťálem, slonovinou nebo dřevem. Tkalci dostávali zakázky na drahé látky určené pro dvorské hodnostáře. V tomto období dochází v Egyptě a Sýrii k oživení techniky listru pro výzdobu keramiky, která původně vznikla v oblastech abbásovského východu. Keramika z této epochy je pro nás velice důležitá, neboť díky ní se dochovaly příklady figurálních výjevů fátimovského malířství.

Podobně se z tohoto období zachovaly obdivuhodné komplikované řezby a šperkařské práce. Vedle vlastních zdrojů drahých kovů Fátimovci navíc kontrolovali obchodní cesty směřující do núbijských zlatých dolů (na území současného Súdánu) a díky tomu získávali surovinu doplňující dovezené drahokamy a perly. Šperky se staly výrazem bohatství a moci jejich majitelů patřících do vyšších vrstev společnosti. Ozdoby byly používány jako oblíbená finanční investice a tvořily důležitou součást svatebního věna i rozvodového vyrovnání. U některých prstenů s různorodými nápisy lze předpokládat, že měly ochrannou funkci. Šperky se v 10. století díky obchodu dostávaly z Egypta do umajjovského Španělska. Podobné skvosty vznikaly i na východě islámské říše u seldžuckých Turků, kteří ovládali území současného Íránu v letech 1040–1196.

Fátimovští umělci vycházeli z abbásovské tradice a daleko více zapojovali lidské i zvířecí figurální formy do svých ozdobných motivů. Přes určitou stylizaci jsou ztvárněné postavy živé, jak to můžeme obdivovat především na četných pracích ze slonoviny. Rostlinné a geometrické ornamenty na velkých plochách předmětů ze dřeva si ponechaly svoje abstraktní kvality. Abstraktní ornamentální výzdoba větších ploch je příkladem vysoké hodnoty islámského dekorativního umění. Postupně proniká do oblastí ovládaných seldžuckými Turky i Atabegovci a ve 13. století se stává obecně rozšířenou.

Do současnosti se dochovaly zajímavé příklady umělecké spolupráce ve výtvarném umění mezi křesťany a muslimy. Především se jedná o výzdobu stropu palácové kaple Cappelly Palatiny v Palermu. Prostor byl dokončen v roce 1140 za vlády sicilského krále Rogera II. Nástropní malby jsou nevyčerpatelným zdrojem scén z dvorského života.

Fátimovské období lze tedy považovat za jeden z vrcholů západního islámského umění. Svou kvalitou se zcela vyrovná tvorbě umajjovského Španělska. Káhiře se podařilo skloubit antické i východní stavební dědictví i ornamentální vzory využité v mnoha uměleckých oblastech.

Absolvovali jste nějaký kurz Univerzity třetího věku? Jaký styl výuky a jaká témata vás bavila? Děkuji za vaše tipy pod mým blogem.

P.S. Text byl poprvé publikován jako součást skript Dějiny islámského umění. České Budějovice: JU 2019.