Jak se mi cestovalo do Ankary

Před rokem jsem se studentkami bratislavské religionistiky vyrazil na týden do Istanbulu. Úvodní blog z této série byl dokonce vybrán do publikace od Médium.cz „Dva roky s blogy. Příběhy, zážitky a názory našich autorů“. Jen se tak chválím, kdopak by to udělal za mě.

V Turecku se mi opravdu moc líbilo a slíbil jsem si, že se sem co nejdříve vrátím. Protože učím na vysoké škole, jednou z možností bylo využít program Erasmus+. Na naší Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích studuje doktorát skvělá kolegyně Dilek İŞLER HAYIRLI, která žije v Ankaře. Podařilo se mi uspět ve výběrovém řízení a mohl jsem tedy vyrazit s přednáškami do tureckého hlavního města.

Měl jsem dvě možnosti. Letět z Prahy do Istanbulu a pak do Ankary. Nebo si vybral přímý let z Vídně. Nakonec jsem zvolil první variantu. Výhodou bylo to, že na sebe navazující lety provozoval turecký nízkonákladový dopravce Pegasus. V Praze proběhlo odbavení lusknutím prstu. Jako obvykle jsem byl na místě přesně podle instrukcí, což v minulosti u některých mých spolucestujících vyvolávalo v lepším případě údiv.

Součástí letenky byla možnost odbavit si zavazadlo, a tak jsem toho využil. Stačila mi pak jen taška se základními věcmi. Dostal jsem na jedné letence informace o sedadlech pro obě části a také ujištění, že v Istanbulu už nemusím nic řešit. Proč to tak podrobně popisuji, když je to samozřejmost? Uvidíte na konci blogu.

Cesta byla podle mého názoru naprosto standardní. Letadlo bylo plné Turků a dalších cizinců. Nechyběly křičící malé děti, zkušené české důchodkyně i celé rodiny. S nadsázkou šel poměr mezi cizinci a Čechy odvodit podle vlažného potlesku při přistání. Mezinárodní letiště Sabiha Gökçen je na asijské straně města. Minulý rok jsem využil služby jiného dopravce a přiletěl na Istanbul Airport, které je v evropské části.

Automatický ženský hlas konstatoval, kde najdou své kufry pasažéři končící svou cestu již zde. Na nás ostatní mají čekat v cílové destinaci. Bylo to připomenutí důležité informace, kterou jsem si v závěru dne několikrát opakoval. Nejdříve jsem musel projít pasovou kontrolou z mezinárodní části letiště. Jako obvykle se cestující rozdělili na místní a cizince. Díky technologiím a většímu počtu zaměstnanců šlo všechno rychle.

Během celé procedury jsem měl štěstí na ochotný letištní personál. Rád to tady konstatuji, protože to podle mých minulých zkušeností není automatické. Na přestup jsem měl času tak akorát, při zpáteční cestě budu v Istanbulu čekat mnohem déle. Jinak to ale prostě nešlo zařídit. Musím se přiznat ke dvěma věcem. Během individuálního cestování jsem obvykle zmatkař. Navíc se to opakuje i první den v novém městě.

Barevnými pásy na podlaze, cedulemi s anglickými popisky a ochotnou zaměstnankyní letiště jsem byl nakonec úspěšně nasměrován do prvního patra k odletové části. Nejprve jsem lehce zmateně kmital mezi branami pro mezinárodní a místní lety. Speciální vstup pro cizince byl totiž jen u těch prvních. Ve druhém případě už jsme šli všichni společně. Tento důležitý detail jsem později (podle mého názoru) vtipně označil jako „domestikaci“.

Čekala mě další bezpečnostní kontrola a hlavně zjištění, že náš let má půl hodiny zpoždění. Takových tam bylo hned několik, takže jsem se uklidnil. Využil jsem čas na rychlé jídlo v mezinárodním řetězci. Naproti bylo bistro s tureckou kuchyní. Jak už jsem psal, během cesty a první den dělám obvykle unáhlená rozhodnutí. Ale při svém pobytu budu mít spoustu příležitostí užít si místní gastronomii.

Protože jsem religionista, zajímám se o podoby náboženství ve veřejném prostoru. Rád se zastavuji i na místech, jako jsou nemocniční kaple nebo místa pro modlitbu na letištích. Do mužských částí mešit se podívám na zpáteční cestě. Budu mít spoustu času na prohlídku. V tuto chvíli jsem alespoň se zvědavostí otevřel dveře, vedle kterých byly symboly kříže a tzv. Davidovy hvězdy. Stál jsem v prázdné místnosti bez oken rozdělené na dvě poloviny paravanem. Na stěně se pokaždé opakoval příslušný symbol. Někdy je to prostě zařízeno šikovně a jindy se to až tak moc nepovede.

Nastoupil jsem do letadla a k mému překvapení jsem poznával tváře stevardů, se kterými jsem cestoval už z Prahy. Proč jsme měli tedy do zpoždění? Naštěstí nemusím rozumět všemu. To je zásada, kterou jsem si na konci dne znovu opakoval. Domácí let na mezinárodní Letiště Ankara-Esenboğa byl opět zcela standardní. Jen se logicky prudce snížil počet Čechů na palubě.

Pomalu se dostávám v pointě, kterou možná někteří z vás už tuší. Připojil jsem se k ostatním cestujícím, kteří měli odbavená zavazadla. Našel jsem pás, u kterého blikalo číslo našeho letu. Hned vedle byla přepážka s nápisem „Lost luggage“, což jsem později opět vtipně komentoval. Nebudu vás napínat, prostě můj kufr se na pásu neobjevil.

Dopadlo to ale nakonec dobře. Bylo nás asi pět, kteří jsme tam chvíli rozpačitě stáli. Naštěstí si přišel taxikář vyzvednout svoje zákazníky a jako zkušený muž hned vědět, co se děje. Bohužel tu informaci neřekl úplně všem, jen si k mému údivu odvedl své hosty. Paní ze ztracených zavazadel nás ostatní později nasměrovala do mezinárodní části přívětivé haly. Tam na nás totiž čekaly naše kufry.

Závěr svého dlouhého putování jsem tedy doslova proběhl a opět jsem naštěstí potkal ochotné zaměstnance. Očividně jsem nebyl první ani poslední cestující, který se musel vypořádat se stejnou výzvou. Jako osoba jsem byl již „domestikován“, ale moje zapadlo bylo stále ještě cizincem.

Cestujete do Turecka pravidelně, nebo se tak chystáte poprvé? Děkuji za Vaše tipy pod mým blogem.