Článek
Ve čtrnácti letech jsem byl pokřtěn a stejně jako (snad) každý konvertita jsem bral náboženství hrozně vážně. Jedním z mých zásadních životních období bylo studium na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Všechno se to událo v bouřlivé první polovině devadesátých let minulého století. Díky těm čtyřem letům v „hanáckých Aténách“ jsem si našel přátele na celý život. Postupně se tu krystalizovala moje vášeň pro historii a religionistiku. Interiéry katolických kostelů pak byly ideálním průnikem obou těchto věd.
Gotické fresky na stěnách a barokní sochy na oltářích vypráví o pozoruhodných osudech svatých. S některými z nich se setkáte při většině svých návštěv na rozdílných lokalitách. Jiní jsou z nějakého důvodu spojeni s jen konkrétní oblastí. Určení konkrétního světce podle jeho atributů pak může být zapeklitým oříškem. Navíc některé postavy jsou vyobrazeny hodně podobně. Biskupská berla, šátek řeholnice nebo apoštol v typickém hávu, to všechno může na první pohled zmást.
Jan Nepomucký je můj oblíbený světec. S jeho sochami jsem se setkal v celé střední Evropě.
Obvykle je pro vás nějaký světec v určitém životním období důležitý. Třeba je to váš biřmovací patron, nebo je mu zasvěcen farní kostel v rodném městě. Pro mě to byl sv. Dominik de Guzmán. Už na střední škole jsem se zajímal o jeho životní příběh a odkaz, který zanechal následujícím staletím. Prostě nejen jeho láska ke knihám byla pro mě inspirací. Díky tomu jsem znal dobře jeho vyobrazení jakožto řeholníka doplněné o některé atributy.
Při návštěvě u mého spolužáka v jedné moravské farnosti jsem narazil na zajímavý problém. Jako obvykle jsem obdivoval architekturu místního katolického kostela a také jeho vnitřní výzdobu. V presbytáři stál krásný hlavní oltář zasvěcený Panně Marii, na jedné straně vítězného oblouku kazatelna a na druhé straně plastické vyobrazení Křtu Páně. Na stěnách v hlavní lodi byly v nikách sochy Božského Srdce Páně a naproti Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Všechno pečlivě upravené a krásně symetrické.
Zaujal mě ale jeden detail, který jsem si neuměl hned vysvětlit. Na stěně vedle mariánské sochy byly další dvě. Ta vlevo představovala sv. Františka z Assisi a ta vpravo právě sv. Dominika de Guzmán. Co je na tom jako divného? Oba patřili k tzv. žebravým řádům a stali se významnými vzory nejen pro středověkou Evropu. Takže jejich volba je přece logická. Podobně jako vedle hlavního oltáře jsou sochy svou patronů proti moru sv. Rocha a Šebestiána. V čem je problém? No podívejte se na toho psa!
Claudio Coello
Vedle plastiky sv. Františka byl totiž dřevěný pes. Očividně odpovídal období vzniku sochy a jejím pozdějším povrchovým úpravám. Problém byl v tom, že tam podle mě neměl co dělat. Ten pes měl totiž v tlamě pochodeň. Uznávám, že to může být na první pohled trochu překvapivé. Je to totiž jeden z atributů sv. Dominika, takže by měl být u té druhé sochy. Upozornil jsem na to místní farnice a vyprávěl jim příběh o blahoslavené Janě z Azy. Když čekala dítě, zdál se jí podivný sen, že jí z klína vyskočil pes s hořící pochodní v tlamě. Podle tradice to mělo být předzvěstí, že její syn svým kázáním „zapálí“ celý svět. Po svém narození dostal jméno Dominik.
Když na to zpětně vzpomínám, musel jsem mít některé učitelské způsoby už tehdy. Jenže jsem svoje posluchačky nepřesvědčil. Protiargument zněl naprosto jasně. Sv. František a zvířata přece patří k sobě, takže je všechno v pořádku. Určitě se mýlím a bylo mi přislíbeno, že vše bude brzy vysvětleno. Dokladem spojení Františka z Assisi s šelmou psovitou byl nakonec běžný svatý obrázek. Se zájmem jsem si ho prohlížel a pak celou věc uvedl na pravou míru. Na obrázku nebyl Canis familiaris, ale Canis lupus. Tedy nebyl to pes, ale byl to vlk. A ten je opravdu důležitou postavou v jedné z mnoha legend o tomto světci.
Výsledkem této „disputace“ mělo být přesunutí sochy psa k sv. Dominikovi. Jak k celému nedorozumění původně došlo? Asi při rekonstrukci nebo generálnímu úklidu bylo sousoší rozebráno. Při jeho pozdějším sestavování se šlo podle jednoduché domněnky. Je to zvíře a k těm měl sv. František opravdu pozitivní vztah. Takto to fungovalo nějaký čas, než se ve dveřích objevila moje maličkost. Protože podle „Marsovy definice: Odborník je člověk, který přijel z jiného města.“ Tento Murphyho zákon dodnes používám pravidelně jako otvírák mých přednášek pro veřejnost po celých jižních Čechách.
Láska ke křesťanskému umění mě neopustila. Dodnes s kamarády zkoušíme určovat vyobrazení, se kterými se setkáváme na našich toulkách po vlasti. Ať jsou to obrazy v interiérech kostelů, nebo sochy na křižovatkách cest. Zůstal nám zájem o věci okolo nás a především přátelství. Máte nějaké oblíbené světce nebo světice? Díky za komentáře.
P.S. Pokud vás zajímá, která obec to byla, stačí se mě zeptat v komentářích. Mimochodem jeden náš spolužák z gymnaziálního ročníku se tam pak stal duchovním správcem. Svět je prostě malý a o milá překvapení není nouze.
