Článek
Přátele člověk získává v různých životních obdobích. Pro mě osobně bylo formující studium na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži v první polovině devadesátých let. Upřímně řečeno, celá ta dekáda byla zásadní pro to, jakým nakonec jsem. Protože pocházím z malebného městečka pod Beskydy, v Hanáckých Aténách jsem bydlel na internátu. Další důležitý detail pro celkový kontext. Byla to zkušenost, která mi pomohla se rychleji osamostatnit. Prožili jsme jako třída zajímavé čtyři roky. Během nich se vyvíjela i samotná škola, neboť jsme byli teprve druhý ročník po její obnově. Atmosféra rozvoje něčeho nového mě doprovází celý život.
Přišel rok 1996 a my jsme zvládli maturitní zkoušku. Některé detaily jsou nezapomenutelné, jiné se ztrácejí v milosrdné mlze. Rozprchli jsme se na různé vysoké školy na Moravě i do Čech. Jiní z nás zvolili odlišnou cestu pro svou práci a snažili se ji skloubit s rodinou. Některá přátelství ze střední školy zůstala stále silná nejen díky společným zájmům a životním milníkům. Pomohl také rozvoj komunikačních technologií, díky kterým jsme byli více méně stále v kontaktu. Důležitou roli ale hrály třídní srazy, které v letech po maturitě probíhaly pravidelně a s docela velkou účastí.
Květná zahrada v Kroměříži je plná vzpomínek z mých studentských let.
Postupně se vykrystalizovalo „zdravé jádro“ pořadatelů, kteří věnovali svoje úsilí organizaci několika setkání na Moravě. Nelze ani zapomínat na aktivity samotného gymnázia, takže jsme se občas vraceli nejen do Kroměříže, ale i do naší školní budovy. Pro někoho to byla cesta na pár hodin, jiný musel takové akci věnovat daleko více času. Část z nás totiž život zavál do Čech. Ať už to byla Praha a její okolí nebo třeba České Budějovice. Nakonec díky tomuto středoškolskému přátelství vznikla neformální skupina, kterou jsme v online komunikaci nazvali „Řada starších“. Tak a teď uvidím, kdo si můj blog čte pozorně. Ano, správně, je tam překlep a my jsme ho v názvu z nostalgie nechali. Agata Christie snad podle nás napsala svůj skvělý román „Velká čtyřka“, kdo ví.
Naše cesty na třídní srazy do Kroměříže nebo Olomouce byly pokaždé zábava. V autě nebo ve vlaku jsme si vyprávěli nejen novinky z posledních měsíců, ale klasicky jsme se po nějakém čase vrátili ke vzpomínkám na mladí. Myslím si, že něco podobného mají i ostatní skupinky, které vznikly za takovýchto okolností. Témata se logicky opakovala, ale každý rok jsme byli lepší v přednesu. Občas se objevil i nějaký nový detail, ale v celku to byl kompaktní příběh. My to zvládneme odříkat během pravidelných společných večeří nebo při oslavách různých životních událostí. Mimochodem přesně tohle jsou chvíle, kdy naše drahé polovičky kroutí očima a potomci opouštějí místnost s mumláním o trapnosti.
S přibývajícími léty se v pravidelnosti třídních srazů objevily občas mezery. Prostě se v té době objevily okolnosti, které byly z různých důvodů důležitější. Proto byla pokaždé obnova našeho setkání super zážitkem. Na jednu stranu je zajímavé sledovat, jak se měníme díky životním zkušenostem. Na druhou stranu je snad ještě lepší odhalovat, že jsme v jádru pořád kluci a holky. Příští rok nás čeká oslava 30. let od maturity. Takže opět budeme mít příležitost vyrazit do Kroměříže, přespat na internátu, projít si různorodé učebny, sportoviště i kapli. To je prostě výhoda, když studujete podobný typ střední školy. Všechno je pěkně pohromadě na jednom místě.
Centrum Kroměříže je kouzelné. Například kostel sv. Jana Křtitele je barokní perla Moravy.
Letos jsme to ale udělali úplně jinak. Abych si vypůjčil motiv od Alexandra Dumase, my „Tři mušketýři“, kteří jsme vlastně čtyři, jsme dostali u večeře nápad. Pozveme naopak naše spolužačky a spolužáky do Prahy. Moji přátelé budou jistě přemýšlet, který z nás je ten slavný Gaskoňec. Proč používám všechny ty zmatené odkazy na literaturu? No přece jsme se seznámili ve škole a moje matematické znalosti mi neumožňují psát odkazy s podobnou lehkostí. Nakonec se to podařilo a v Praze na Hlavním nádraží se sešla skupinka osmi spolužaček a spolužáků. Bylo to skvělé se znovu vidět, ale prostě v jiném kontextu. Čekala nás tradiční cesta historickou Prahou, kterou v ten den absolvoval nespočet dalších turistů. Například jednu partu Španělů jsme potkávali neustále. Zrychleným krokem jsme opustili prostor před nádražím a přesunuli se na Václavské náměstí.
Takže od koně na horním konci jsme se prošli k tomu druhému v pasáži paláce Lucerna. Nemohla chybět tradiční zmrzlina ve Františkánské zahradě. Když si to celé dávám zpětně do hromady, navštívili jsme v ten den docela dost kostelů. Pak dál přes Havelské náměstí na to Staroměstské. Tady už sice houstly davy, ale nálada byla pořád skvělá. Taky nám vyšlo počasí, takže značka ideál. Jeden z našich spolužáků vyprávěl spoustu informací o různých historických událostech, které formovaly veřejný prostor okolo nás. Občas to prokládal pro oživení otázkami, což nás ve vzpomínkách vracelo do školních lavic. Myslím si, že se nám podařilo najít tu správnou kombinaci zajímavostí a datumů.
Pak jsme pokračovali přes Klementinum na Karlův most a hrdinným postupem přes davy se probojovali na Kampu. Dokonce jsem potlačit utkvělou představu o tom, že bude dobrý nápad zkoušet moje okolí z životních peripetií všech světců, jejichž sochy jsou na mostě. Prostě profesionální deformace učitelské profese se musí nějak projevit. Oběd byl s výhledem na Vltavu a pak jsme pokračovali k Pražskému Jezulátku. Jsou prostě místa, které musím v Praze navštívit pokaždé. Okolo chrámu sv. Mikuláše jsme vystoupali Nerudovou ulicí na Hrad. Osobně jsem byl moc rád, že jsme mohli nahlédnout do kostela Panny Marie Ustavičné pomoci a sv. Kajetána. To byla přidaná hodnota k cestě, kterou jsem s jinými návštěvami absolvoval už mnohokrát.
Přes Karlův most a Malou stranou nahoru na Hrad.
Na Pražském hradě jsem nebyl roky. Obdivovali jsme z vyhlídek paláce, kláštery a chrámy Malé strany. Prošli si jednotlivá nádvoří komplexu a všímali si detailů i zásadních prvků okolních budov. U sochy sv. Jiří jsme si převyprávěli příběh o boji boha Indry s démonem Vrtrou. Prostě třídní sraz jak z učebnice. Po Starých zámeckých schodech jsme pokračovali dolů do zahrad Valdštejnského paláce. Mám to barokní prostředí moc rád. Zmiňoval jsem ho mým studentkám a studentům během kurzu pro Univerzitu třetího věku. Takže jsem jen oprášil znalosti a snad jsem spolužáky nedorazil. Prostě ta kombinace architektury, soch, květin a zvířat je inspirující. Nejdelší debatu jsme vedli pod stěnou v podobě grotty. A musím přiznat, že všechny názory na tuto památku se nenesly v pozitivním duchu.
Prožili jsme super den v Praze jako skupinka návštěvníků, které spojují mimo jiné také společně prožitá školní léta. Večer jsme všechno možné probrali u dobrého jídla. Věnovali jsme se především současnosti a tomu, co nás čeká. Vzpomínky jsme pro tu chvíli nechali schované v kapse. Jejich čas zase přijde nejpozději za rok při setkání 30. let od maturity. Takže na shledanou v Kroměříži.
Pořádá Vaše třída srazy po maturitě a jezdíte na ně? Díky za komentáře pod mým blogem.
