Mamlúkové v Egyptě jako téma pro univerzitu třetího věku

Mamlúcký sultanát vznikl v polovině 13. století po oslabení moci Ajjúbovců v Egyptě. Ajjúbovští sultáni byli závislí na otrocích turkického původu (mamlúci), kteří tvořili důležitý základ vojenské síly říše. V souvislosti s boji během sedmé křížové výpravy mamlúci svrhli posledního ajjúbovského sultána, kterým byl al-Mu‘azzam Turanšáh. Pod vedením sultána Bajbárse al-Bundukdárího porazili roku 1260 s velkými ztrátami Mongoly v bitvě u Ajn Džálútu a stali se vládci Sýrie.

Za vlády sultána al-Ašrafa Kálila roce 1291 po krvavých bojích s křižáky padlo hlavní město Jeruzalémského království Akkon. Mamlúci si podmanili oblast Hidžázu na Arabském poloostrově s městy Mekkou a Medínou. Ve velice krátké době se jim podařilo vytvořit největší islámskou říši pozdního středověku. V roce 1517 se Sýrie, Palestina (Jeruzalém) i Egypt (Káhira) dostaly pod nadvládu Osmanské říše, která mamlúky brzy začlenila do své správy nových území.

S ohledem na to, že otroci nemohli mít podle islámského práva své vlastní přímé dědice, bylo zapotřebí vytvořit zcela odlišný nástupnický systém založený na adopci a vojenské výchově následníka. Období vlády Mamlúckého sultanátu bylo sice neklidné a plné politických převratů, přesto bylo pro Egypt kulturně i ekonomicky velice úspěšné. Významnou roli v tom hrál obchod s hedvábím a kořením z východních oblastí, který měli dlouhá staletí pod kontrolou. Již v polovině 14. století se jejich hlavní město Káhira stalo ekonomickým, kulturním a uměleckým centrem arabského islámského světa.

Architektura i užité umění z mamlúckého období úzce navazují na předchozí epochu vlády atabegů v Sýrii a Ajjúbovců v Egyptě. Výrazem této kontinuity byla pomalá proměna západoislámského umění v těchto staletích. Pevnostní architektura si brala vzory z fátimovského období. Monumentální madrasy s ívánem sice přejímaly nové vlivy přicházející ze Sýrie a území současného Iráku, hypostylové mešity však reprodukovaly tradiční domácí vzory známé již od sedmdesátých let 9. století.

Pro rané mamlúcké období se stal typickým vizuální protiklad mezi prostým pojetím exteriéru monumentálních veřejných staveb a pestrobarevnou luxusní výzdobou jejich interiérů. Fasády budov tvořily velké nezdobené plochy přerušované kaligrafickými nebo abstraktně lineárními ozdobnými pásy. Ty byly tesány do kamene obvykle ve vysokém reliéfu. Dalším typickým prvkem byly hluboké niky zdobené rostlinnými motivy nebo arabeskami, které pro své zaklenutí používaly tradiční mušlovou konchu se zvlněným okrajem. Mamlúcká architektura převzala z předchozího ajjúbovského období motiv mukkarnasů, který se poprvé objevil již ve 12. století v Sýrii. Portály veřejných budov postavených v následujících staletích tak díky souboru nik s hladkým povrchem a ostrými obrysy získaly výzdobu vzdáleně připomínající včelí plást.

Za vlády sultána Bajbárse al-Bundukdárího (1260–1277) došlo k rozvoji stavební činnosti, čehož jsou dokladem dodnes zachovalé obvodové zdi velké mešity v Káhiře budované v letech 1266–1269. Přes svoje převažující archaické pojetí je stavba příkladem novinky, která se do Egypta mohla dostat z Íránu společně s umělci prchajícími před mongolskými vojsky. Jedná se o monumentální kupolovou síň před mihrábem, která je s nádvořím mešity spojená podélným trojlodím.

Za vlády spojence a nástupce sultána Bajbárse, kterým byl sultán al-Mansúr Kaláwún (1279–1290), docházelo k rozsáhlé stavební činnosti. Pod panovníkovým patronátem vznikaly kamenné veřejné budovy a různé zbožné nadace, které spravovaly madrasy, mešity s minarety, mauzolea nebo nemocnice. Příkladem stavební činnosti je komplex budov madrasy a mauzolea s ívány nesoucí sultánovo jméno postavený v letech 1284–1285. Díky těmto nadacím docházelo ke koncentraci majetku a zajištění jeho bezpečnosti. Dále to byl významný motiv pro reprezentaci jména panovníka a dalších předních členů společnosti. Obojí bylo důležité s ohledem na komplikovaný systém převodu rodinného majetku vládnoucí vrstvy v neklidných obdobích mamlúckého sultanátu.

Nejvýznamnější památkou poloviny 14. století je slavná káhirská mešita-madrasa a mauzoleum an-Násira al-Hasana (vládl v letech 1347–1351, 1354–1360) budovaná v letech 1354–1362. Stavba má křížový půdorys založený na čtyřech hlubokých ívánech určených k výuce jednotlivých sunnitských právních škol. Mihrábová stěna hlavního z nich přímo sousedí se sálem mauzolea, který je zaklenut monumentální kupolí. Oproti předchozím desetiletím se v pozdním období mamlúckého sultanátu věnuje daleko větší pozornost nejen hlavním vnitřním prostorám, ale také výzdobě vnějšku staveb. Mezi nejpopulárnější techniky patří především práce se štukem, reliéfní řezba a dekorativní malba, ale také nákladnější inkrustace barevnými kameny a mramory.

Ve druhé polovině 15. století došlo k rozvoji stavební a umělecké činnosti pod patronátem jednoho z největších pozdních mamlúckých sultánů, kterým se stal al-Kájtbáj (vládl v letech 1468–1496). Panovník v této činnosti podporoval i další vysoce postavené úředníky a vlivné emíry. Docházelo k nákladným přestavbám významných starších budov a jejich nové nákladné výzdobě. Populárním příkladem novostavby je rozsáhlý komplex mešity-mauzolea nesoucí jeho jméno, vybudovaný v letech 1472–1474 na Severním hřbitově v Káhiře. Vedle tradičně rozvržených prostor byla nedílnou součástí stavby koránská škola pro sirotky v lodžii nad veřejnou kašnou a napajedlo. Během sultánovy vlády došlo k rozsáhlé obnově významných kultovních i světských staveb v Mekce a Medíně. Svou pozornost věnoval i dalším klíčovým metropolím a menším centrům své říše (Jeruzalém, Damašek, Aleppo, Alexandrie, Gaza, Rosetta), kde byly budovány obchodní centra, citadely, paláce, náboženské nadace nebo mosty. Historické centrum Káhiry bylo v roce 1979 zařazeno na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

V období vlády první mamlúcké dynastie Bahríjů (1250–1382) do Egypta před nebezpečím utíkali umělci z východu i západu. Díky práci těchto řemeslníků mělo mamlúcké umění dopad na místní výrobu v oblastech kolem Středozemního moře i dále v Evropě. Vedle předmětů z vykládaného kovu, vyřezávané slonoviny a drahocenného textilu to bylo především sklo zdobené zlatem a smaltem. Tato produkce ovlivnila budoucí výrobu benátského skla.

Z mamlúcké keramiky se ve srovnání s jinými obdobími do současnosti mnoho nedochovalo. Jedná se obvykle o masivní hluboké mísy a hrnce zdobené silnou vrstvou polevy, které jsou výrazně zdobeny (zelená, hnědá a žlutá) nápisy a heraldickými emblémy.

Druhá mamlúcká dynastie Burdžíjů (1382–1517) se snažila pokračovat v umělecké tradici svých předchůdců. Říše však procházela velice těžkým obdobím, neboť byla ohrožena vnitřními problémy a vnějšími nepřáteli. Východní provincie totiž byly zpustošeny vojsky turkického dobyvatele Timura (vládl v letech 1370–1405). Přesto se v Egyptě podařilo navázat na předchozí období a obnovit panovníkův patronát nad budováním komplexů veřejných staveb a výrobou uměleckých předmětů. Důležitým artiklem tehdejšího dálkového obchodu směrem k východním sousedům se stal mamlúcký luxusní textil, a především kvalitní koberce. Zásadní vliv na tristní finanční situaci posledního období říše na počátku 16. století mělo převzetí dálkového obchodu s Indií Portugalci.

Absolvovali jste nějaký kurz Univerzity třetího věku? Jaký styl výuky a jaká témata vás bavila? Děkuji za vaše tipy pod mým blogem.

P.S. Text byl poprvé publikován jako součást skript Dějiny islámského umění. České Budějovice: JU 2019.