Článek
Během mého pobytu v Innsbrucku jsem měl zdarma regionální dopravu. Využil jsem toho velice rád, protože jsem se potřeboval zastavit v třetím největším městě Tyrolska. Tím je Telfs, který jsem do té doby znal je z fotografií a internetových článků.
Cesta S-Bahnem byla dlouhá, protože jsme stáli snad úplně všude, kde to šlo. Alespoň jsem si mohl prohlédnout svahy okolních hor a uvědomit si jednu důležitou věc. Zemědělská půda v tyrolských údolích je opravdu vzácnost a tak se i k ní přistupuje. Nakonec jsme dorazili do stanice Telfs-Pfaffenhofen. Není v tom žádné tajemství. Řeka Inn je důležitým prvkem okolní krajiny. Jedno nádraží nese jména měst, které se nacházejí na obou březích.
Během čekání na vlak jsem pokaždé nervózní. Máte to podobně?
Chvíli jsem hledal mešitu místní turecké komunity a nakonec se mi to podařilo. Modlitebna byla otevřena v roce 1998 a po celostátně sledovaném právním sporu byla v roce 2006 doplněna o minaret. Ve srovnání s tradičními osmanskými stavbami je to dosti hřmotná realizace. Vyfotil jsem si tedy ten mediálně slavný minaret a vyrazil jako obvykle směr hřbitov.
Minaret má 15 metrů, což vám na místě ani nepřijde.
Konkrétně to bylo pohřebiště okolo kostela sv. Jiří. Sbor v současné době využívá evangelická církev. Přiléhá k němu budova s technickým zázemím a menší smuteční síní. Protože tady jsou menší hřbitovy snad u všech kostelů, na první pohled to tolik nezaujme. Moderní část s kolumbárii je ale určena pro urnové pohřby a navíc se zde nachází malé oddělení pro muslimy. Udělal jsem pár fotografií velice rozdílných řešení náhrobků a vyrazil zpátky do města.
Gotický kostel sv. Jiří v Telfsu využívá evangelická komunita.
Kolem kostela sv. Petra a Pavla jsem po Kirchstrasse dorazil do centra městyse. Tady na Utermarktstrasse už bylo trochu víc živěji. Někdo si dával dopolední kávu v cukrárně, jiný zase spěchal do obchodů. Nejvíc se mi líbily kašny, na kterých stály sochy svatých. Prostě profesionální deformace religionisty se zájmem o střední Evropu.
Multiplikované náboženské zabezpečení místní spořitelny.
Našel jsem druhý konec Nádražní ulice a byl jsem rád, že není cítit chlévskou mrvou. Nevymýšlím si. U podjezdu pod dálnicí na začátku této cesty je velký statek s produkcí mléka. A nebylo to muzeum. Zpátky do Innsbrucku jsem chytil regionální expres, takže cesta byla výrazně rychlejší. Čekalo mě odpoledne v roli nadšeného turisty.
Copak uvidíte a ucítíte jako první z podchodu u dálnice?
Máte v Tyrolsku svoje oblíbené místo na turistiku nebo zimní sporty? Díky za tipy v komentářích. Třeba je využiji při následující návštěvě.
