Článek
Byla sobota 26. 10. 2024 a v Rakousku slavili státní svátek. Pro nás to byl první den prodlouženého víkendu ve Vídni. Prožili jsme ho především na výstavách. Pokud máte čas a chuť, můžete se k nám přidat. Za chvíli nám totiž jede metro číslo 6.
Už při naší poslední návštěvě jsme bydleli nedaleko zastávky Burggasse-Stadthalle. Prostě se nám její okolí zamlouvá. Po předchozích zkušenostech jsme na delší trasy raději používali metro. Za chvíli jsme tedy přestupovali na Längenfeldgasse na linku číslo 4. Kombinace těchto dvou tras je pro přesun po Vídni docela fajn.
Pohled na přestavěnou Klimtovu vilu ze zahrady.
Už vidím znalce místních poměrů, jak s úsměvem na tváři konstatují, že jsme jeli do zámku v Schönbrunnu. Nenechte se mýlit. Pokračovali jsme pár stanic dál a vystoupili až na Unter Sankt Veit. Naším cílem byl totiž poslední ateliér Gustava Klimta.
Chvíli jsme kličkovali mezi auty stavbařů, ale nakonec jsme našli branku do rozlehlé zahrady. Bylo těsně před desátou hodinou, sobota a státní svátek zároveň. Nikde nebylo napsáno, že mají v ten den zavřeno. Společně se skupinkou polských turistů jsme tedy netrpělivě čekali. Navíc vytrvale mrholilo a podobné počasí bohužel vydrželo celý den.
Nahlédněte do posledního Klimtova ateliéru.
Nebudu vás dlouho napínat, dopadlo to dobře. Pod bedlivým pohledem místní kočky, která se tvářila jako vrchní ve vídeňské kavárně, nám přišel otevřít sympatický průvodce. Budova není příliš velká, ale pro milovníka osobnosti Gustava Klimta je to zážitek.
První věta nás docela zarazila. Ve vile, kterou před sebou vidíte, Klimt nikdy nežil. Výborný začátek, mluvčí získal naší stoprocentní pozornost. Hned se to ale vysvětlilo. Skromnější stavba Klimtova ateliéru byla novými majiteli výrazně rozšířena, ale původní hmota byla umně vkomponována do povedeného výsledku.
Oko návštěvníka potěší i detaily v prvním patře.
Dozvíte se mnohé nejen o samotném umělci. Také vám budou zajímavě prezentovány pohnuté dějiny vily, rodin Klimtových zákazníků i jednotlivých obrazů. Postupně před vámi vyvstane freska 20. století s obdobím nadějného rozkvětu, strašného zmaru a částečné obnovy.
Prošli jsme si okolní zahradu a vyrazili zpátky na metro. Linka číslo 4 nás odvezla až na rušný Karlsplatz. Potkali jsme tam jednu z mnoha dechovek, která svou produkcí zpříjemňovala sváteční den. Na náměstí před Schwarzenberským palácem zase byla spousta foodtrucků a kašna jela na plné obrátky. My jsme to všechno ale nechali bez povšimnutí. Naší další zastávkou totiž byl až Dolní Belveder.
Dámy a pánové, račte vstoupit, jste očekáváni.
Zámeckou rezidenci prince Evžena Savojského jsme navštívili už několikrát a moc rádi se tam vracíme. Vybrali jsme si pro první den našeho pobytu dvě rozdílné výstavy, které měly nakonec něco společného. Sice byl víkend a státní svátek, přesto bylo milovníků umění tak akorát.
První expozice nesla název „Proper Love“ a představila díla ghanského malíře Thomase Amoako Boafo, který studoval ve Vídni. Upřímně řečeno, na první pohled jsem si nebyl jistý, jak přesně mě osloví velké portréty umělcových přátel. Čím déle jsem věnoval obrazům pozornost, tím více se mi vybavovaly asociace s Egonem Schielem a Gustavem Klimtem. A přesně tam to i bylo.
Egon Schiele a Thomas Amoako Boafo pěkně vedle sebe.
Doprovodné texty v té správné délce návštěvníkovi nabídly určitý kontext. Navíc když se v několika sálech vedle sebe objevila díla zmiňovaných rakouských malířů, bylo to naprosto skvělé. Vše do sebe zapadlo a postupně gradovalo. Když jsem v posledním sále na jednom obraze zahlédl citaci knihy myslitele Frantze Fanona „Černá kůže, bílé masky“, byla to dokonalá tečka.
Celou dobu jsem si říkal, jak vlastně na místní i turisty působí tato tvorba vystavovaná v impozantním barokním prostoru. Není těch černých tváří „příliš mnoho“? Poslední sál mě doslova posadil na zadek i v tomto. Přečetl jsem si totiž v popisku neustále se opakující otázku od Evropanů „Proč malujete jen černochy?“ doprovázenou tak logickým „Vždyť přece obrazy bělochů se prodávají lépe“. Umělcovo lakonické konstatování, že při výstavě v Ghaně mu podobné dotazy nedávali, trefilo hřebíček na hlavičku.
Komentář není potřeba.
Druhá expozice nabízela dílo nejvýznamnějšího finského malíře počátku 20. století, kterým byl Akseli Gallen-Kallela. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem od něho znal snad jen jeden obraz. Opět to byl skvělý zážitek, který prostě přesně zapadl do našeho dne s výtvarným uměním.
Svými díly, na kterých ztvárnil bechberoucí krásu přírody, život prostých lidí i mýtická vyprávění finské Kalevaly, formoval kulturu národa osvobozujícího se od ruské nadvlády. Divák měl možnost sledovat vývoj autorova mistrovství i na návrzích nábytku a celkového řešení interiérů.
Nenechte se mýlit, je to motiv z Kalevaly.
V závěru byla jeho tvorba doplněna o několik obrazů od významných malířů tehdejší Evropy. Díky jeho kontaktům s Vídní, které se přetavily i do výstavy ve slavném Secessionu, nemohla chybět mimo jiné práce Gustava Klimta. Celé se nám to krásně uzavřelo. Jak jsem sliboval, ty dvě rozdílné expozice v Dolním Belvederu měly něco společného.
Jezdíte do Vídně pravidelně, nebo jste tam už pěkně dlouho nebyli? Co se vám na tom městě líbí? Děkuji za vaše tipy v komentářích pod mým blogem. Třeba je využiji při příští návštěvě. Ať máte krásný podzim.
I zpodobnění jara se může stát motivem pro výzdobu mauzolea.
P.S.: omlouvám se případným čtenářům mého blogu z řad odborníků, ale nejsem historik umění. Prostě jen píšu o dojmech, které na mě díla zanechala.
