Poznejme základní formy islámského umění

Mám na mysli rozsáhlá území, na kterých převládá určitý proud islámu jako klíčová náboženská, kulturní, sociální a politická veličina. Je to základní charakteristika většinového obyvatelstva asi padesátky zemí, ve kterých žijí i vyznavači jiných náboženství se svými kulturními zvyklostmi.

Podobně jako je to i v jiných náboženstvích, tak i v případě islámu vstupují předpisy do různých oblastí života. V rámci tohoto procesu jistě nelze pominout umění. Vedle normativní roviny existuje pestrý svět místního žitého islámu. V něm se intenzivněji projevuje setkání různých předislámských, islámských a neislámských vlivů.

K definici islámského umění lze najít mnoho odborných publikací, ve kterých se nachází různorodé pohledy na tento fenomén. Objevuje se především geografické a náboženské hledisko. V islámu je totiž umění pojímáno více ve vztahu ke každodennímu využití. Z našeho západního pohledu by bylo možné spíše hovořit o uměleckém řemesle. Klíčovými prvky jsou funkčnost a estetické kvality.

V islámských zemích vznikla pestrá škála řemeslně dokonalých uměleckých děl. Pro uživatele jsou nejen nositeli vnitřní i vnější krásy, ale také symbolické hodnoty. Symbolická hodnota vychází z jejich účelu a je podtržena výzdobou předmětů. Umělecká tvorba západní Afriky, Blízkého východu i dále přes Persii a Indii směrem na jihovýchod Asie se sice projevuje různorodostí, ale přesto nalezneme společné prvky. Shodné rysy lze na jednu stranu spojovat s osobitostí muslimské kultury. Na druhou stranu se projevují omezení vycházející z normativního islámu.

Příkladem je zákaz zobrazování živých bytostí, který se striktně dodržoval především ve veřejném prostoru a výzdobě sunnitských kultovních staveb. Ztvárnění živých bytostí ale nalezneme například v interiéru soukromých prostor světských staveb. Prostředí ší´itského islámu a okrajových společenství je v tomto ještě pestřejší. Například listy knih s perskými miniaturami vytvořených pro potěchu oka jsou branou do světa lidí, fauny a flóry.

Tendence k abstraktnímu výtvarnému projevu v islámském umění vychází z nauky o jedinosti Boží. Zákaz zobrazovat živé bytosti je vykládán s ohledem na obavu z úcty k idolům. Objevuje se také zákaz tesat sochy a malovat obrazy živých bytostí. Mělo se jednat o výraz rouhání člověka, který se snaží připodobnit božskému aktu tvoření. Omezení vychází z koránských příběhů o proroku Abrahámovi a dále byl rozvíjen tradicemi.

Možnost figurativního zobrazování patří ke čtyřem základním komponentům islámského umění. Dále je to kaligrafie, florální motivy a geometrické vzory. Kaligrafie je zde novátorským prvkem. Korán byl seslán v arabském jazyku a v arabském písmu se nachází potenciál rozvíjet okrasné podoby. Estetická rovina byla důležitá, neboť mnozí muslimové neuměli číst nápisy na předmětech. Přesto je kaligrafie umělecky ztvárněným písmem a tedy prostředkem k přenosu významu textu.

Florální motivy byly využívány samostatně i v kombinaci s dalšími komponenty. Nachází se na stránkách rukopisů, stěnách budov, povrchu předmětů a zdobí textilie. Florální motivy čerpají z předchozích kultur východního Středomoří a Persie. Procházely vývojem směrem k abstraktnějšímu pojetí. Měly co nejlépe odpovídat novým estetickým požadavkům muslimských zadavatelů. Nejoriginálnější arabesky se objevují od 10. až do 12. století. V souvislosti s vpádem Mongolů ve 13. století na území Abbásovského chalífátu a následujícím uměleckém vývoji v Persii lze sledovat přejímání a úpravu čínských vzorů. V období 16. a 17. století dochází k prolnutí tradičních geometrizujících vzorů s novým zájmem o naturalistické pojetí rostlin a květů. Tento vývoj lze sledovat od Turecka přes Persii až po Indii.

Oblíbenost geometrických vzorů je ovlivněna potřebou rozvinout nefigurativní techniky projevu. Nekonečný ornamentální dekor lze chápat jako výraz abstraktního racionalismu ve výtvarném umění. Zároveň je specifickým odrazem vědomí Boží nekonečnosti. Zdánlivě až nekonečné opakování abstraktního motivu může být interpretováno jako výraz víry ve věčný život. S tím souvisí vědomí omezenosti pozemské existence. Jsme schopni vnímat pouze malý výsek kompozice, kterou lze rozvinout až do nekonečna. Abstraktní prvky nalezneme nejen na velkých plochách v exteriéru a interiéru staveb, ale také v daleko menších rozměrech předmětů. Muslimští umělci vycházeli z předchozích vzorů, kombinovali je a dovedli je k dokonalosti nových forem. Základní myšlenkou byl důraz na jednotu a řád. Tento nový styl mohl vzniknout díky znalostem a objevům islámských matematiků, astronomů a dalších vědců. Základem vzorů jsou kruh a čtverec. Tyto prvky byly různým způsobem propojeny a uspořádány ve složitých kombinacích. Vzory však nemusí přesně dodržovat pravidla geometrie, neboť díky motivu opakování a důrazu na složitost nabízí nepřeberné množství variací. Docházelo také k propojení geometrických vzorů s dalšími způsoby výzdoby.

Sdílené estetické normy jsou rozvíjeny rozdílnými vlivy působícími v konkrétní oblasti. Umělecké projevy často vycházely z předislámského kulturního dědictví. V 7. a 8. století expanduje islám na území, na které měla po dlouhá staletí vliv antická a později byzantská kultura. Především to byly oblasti Malé Asie, Východního Středomoří a Egypta. Při cestě na západ se islám potkává s kulturou Berberů v západní Africe nebo Vizigótů na Pyrenejském poloostrově. Směrem na východ čekalo arabské kořeny islámské kultury setkání a střet s tradicemi Persie a Indie. Při expanzi chalífátu docházelo k tomu, že místní umělci působící původně pod Byzantinci nebo Sásánovci, pokračovali ve své produkci, ale dělali tak již pro nové muslimské vládce. První příklady islámského umění se proto opírají o dřívější techniky, styly a podoby, které odrážejí prolínání dekorativních motivů. Pod vzrůstajícím vlivem muslimské víry a vznikajícího islámského státu postupně vzniklo jedinečné islámské umění.

Nebyla to pouze jednostranná expanze chalífátu, neboť dalším prvkem bylo působení národů Středního Dálného východu, jako byli Mongolové, Seldžukové a Osmané. Umělecké projevy byly transformovány s ohledem na účel jejich použití. Později dochází k vzájemnému ovlivňování různých oblastí chalífátu. Společně s obchodem a vojenskými výpravami se šířily myšlenky usměrňující podobu architektury a užitého umění. Kde všude lze sledovat tyto místní odlišnosti a vzájemné vlivy? Například ve výzdobě běžné keramiky i luxusního zboží, v kaligrafii náboženských knih i poesie opěvující krásy stvoření, v dekoru zbroje i mešitových lamp z kovu, skleněných pohárů, výšivek běžného textilu i komplikovaných vzorů drahocenných koberců.

V islámském světě nacházíme určité typy veřejných, polo-veřejných a soukromých budov, které byly zásadní pro vytváření struktury místních sídel. Především se jednalo o kultovní (mešita s minaretem) a nábožensko - vzdělávací (madrasa) stavby. Jejich budování a výzdobě se věnovala zvýšená pozornost. Na různých místech se lze setkat s použitím abstraktního ornamentu arabesky v souznění s kaligrafií, kupolemi, kýlovými klenbami nebo stalaktitovou výzdobou (mukkarnas). Dále jsou to reprezentativní budovy manifestující reálnou i symbolickou moc místního vládce (paláce s harémy a zahradami, citadela, mausoleum). V neposlední řadě jsou to také stavby určené i místnímu nebo dálkovému obchodu (bazar, karavanseráj). Symbolickým spojením mešity, panovníkova paláce a bazaru získáme trojúhelník duchovní, politické a ekonomické síly pulzující v žilách islámského města.

Islámskému umění věnujeme na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích seminář především pro studenty religionistiky. Bylo to ale také téma úspěšného kurzu pro Univerzitu třetího věku. Svou krásou tedy oslovuje různé generace posluchačů.

Poznámka pro zájemce o další informace: text vychází z Klapetek, M.: Dějiny islámského umění. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 2019.