Článek
V posledních textech jsem se věnoval především tématům mého vědeckého zájmu. To je však jen část práce odborného asistenta na vysoké škole. Nejsem si jistý, jestli někdy také napíšu blog o běžné administrativě. Asi by nebyl publikovatelný před desátou hodinou večerní. Dnes se chci zmínit o jedné z mých aktivit, která mi dělá upřímně radost. Je to výuka pro Univerzitu třetího věku.
Vysokoškolští učitelé jsou v přístupu k výuce různí. Pánbůh zaplať za to. Já mám zkušenosti z humanitních věd, ale předpokládám, že i jinde se najdou podobné příklady. Někomu vyhovuje velká přednášková místnost plná bakalářských posluchačů. Nabízí úvodní vhled pro problematiky a snaží se tak napomoci s budováním základů budoucího vzdělávání. Jiný exceluje prací s malou seminární skupinou magisterských studentů. Společně dokončují specializované téma nejlépe v jazyce, kterým už stovky let nikdo nemluví. Upřímně řečeno, mě osobně více vyhovuje ten první přístup.
Buddhistickou stúpu můžete najít i v Salzburku.
S tím souvisí skutečnost, že u nás na fakultě přednáším také v rámci celoživotního vzdělávání. Zaměřil jsem se na Univerzitu třetího věku a moje kurzy jsou otevřeny především seniorům. Možná někoho z vás napadne, jestli mám školení v gerontagogice? Nemám a donedávna jsem ani netušil, že to slovo existuje. Nedostatek teoretických základů z pedagogiky a psychologie pro výuku na vysoké škole mě po letech praxe přestal trápit. Moje vzdělání se týkalo jen případného uplatnění na střední škole při výuce dějepisu a základů společenských věd.
Jak tedy zaujmout studenty bakalářského programu, nebo posluchače z řad dříve narozených? Poskládal jsem příklady dobré praxe mých učitelů. Snažil jsem se vyhnout tomu, co podle mě nefungovalo. Na první pohled to vypadá, jako bych znovu vynalézal kolo. Moje poslední zkušenosti lze shrnout takto. Prezentace v powerpointu, tištěné shrnutí přednášky pro posluchače, online studijní opory atd. jsou dobré nástroje, ale všeho moc škodí. Díky distanční výuce v posledních semestrech jsem měl čas vytvořit spoustu pomůcek a taky je využít. Pomalu se vracím k „zastaralé“ taktice výkladu a zápisků. Jako kyvadlo hodin hledám ideální rytmus mezi vzdálenými polohami.
Přednášky pro Univerzitu třetího věku jsou výzvou. Jaké téma zvolím pro šest dopoledních setkání? Bývalo to jednodušší, když jsem mohl využít podklady ze svých seminářů pro bakaláře. V posledních letech jsou to ale nové kurzy a to vyžaduje jinou přípravu. I když je to mnohdy náročnější, nezůstávám alespoň v rutině. Pokud chci nabídnout základní přehled nějaké problematiky, potřebuji jít automaticky hlouběji. Mezi posluchači se vždy najde někdo, kdo v dobrém klade všetečné otázky. Nebo někdo jiný, pro koho je probírané téma celoživotní zálibou. Je to výzva pro váš všeobecný přehled i pedagogické dovednosti. Když už vážně nevím, mám tajnou zbraň. Poděkuji za dotaz, slíbím, že to zjistím do příště a (světe div se) opravdu to udělám.
V kurzu o islámském umění jsem zmínil i moje milované Sarajevo.
Jakým námětům jsme se v minulých letech věnovali? Na podzim 2015 jsme se zaměřili na islámské umění a architekturu. Největší ohlas mezi posluchači měly příklady ze Střední Asie. Dodnes si pamatuji komentář: „Škoda, že jste nebyl tehdy s námi na dovolené v Uzbekistánu, teď už tomu všemu lépe rozumíme.“ Jenže „tehdy“ mi bylo deset let, žil jsem v malém městě v Beskydech a netušil jsem, čím se jednou budu zabývat. Nakonec jsem o dějinách islámského umění napsal vysokoškolská skripta. V roce 2016 byl mým tématem pro Univerzitu třetího věku úvod do buddhismu. Nejvíc mě potěšila kladná odpověď na moji otázku, zda znají příběh opičáka Sun Wu-kchunga. O rok později jsme mluvili obecněji o indických náboženských systémech. Nezapomenu na poznámku jedné z posluchaček, co se jí líbilo u sikhů při návštěvě Zlatého chrámu v paňdžábském Amritsaru. Začínáte chápat, proč mě ta práce baví?
V roce 2018 jsme se zaměřili na náboženskou scénu v Česku. Průvodcem nám byla kniha religionisty Davida Václavíka Náboženství a moderní česká společnost (Grada 2009). Doplnili jsme ji o komentáře výsledků sčítání lidu z let 2011 a 2021. Bylo fajn vrátit se zpět domů a podívat se na historické kořeny naší současné situace. Nikdo se nedivil frontám na banány při popisu vánoc z osmdesátých let 20. století. Na podzim roku 2019 nás čekalo Křesťanské umění: architektura, text, hudba. Bylo to tak trochu letem světem se zastávkami u uměleckých slohů evropského západu. Proto jsme pro příště vybrali konkrétně barokní umění, architekturu a krajinu. Díky pandemické situaci se kurz s přestávkami protáhl do let 2020 a 2021. Shodli jsme se na tom, že všechno nemusí být online. Asi nejvíc jsem si užil přípravu na hodinu o budování pevností.
Vyšehradská barokní pevnost je ideálním místem pro procházky.
Co bylo tématem zatím posledního kurzu, který skončil 5. ledna 2023? „Belle Époque“ aneb Evropa mezi léty 1890–1914. Mluvili jsme o architektuře, výtvarném umění, vědě a technice, duchovním životě a v neposlední řadě o prožívání volného času. Byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit k mému milovanému 19. století. V závěru poslední přednášky frekventanti netrpělivě očekávají zveřejnění námětu příštího zimního semestru. Já to prozradím i vám, bude to Osmanská říše: oponent i tajemství.
A jak je to s vámi, máte zkušenosti s celoživotním vzděláváním? Bavilo vás to a rádi se vracíte, nebo to nebylo nic moc?
