Článek
Vědu o náboženství jsem začal studovat v druhé polovině devadesátých let. Pro moje současné bakalářské posluchače je to období, kdy ještě nebyli na světě. Za tu dobu se nejen ve vysokoškolské výuce změnila spousta věcí. Také v humanitních vědách máme různorodé technické možnosti pro prezentaci poznatků. Když chci například představit geografické souvislosti poutě do Santiaga de Compostela, mohu s pomocí volně dostupných prostředků provést studenty severním Španělskem. A to budeme fyzicky pořád v učebně v metropoli jižních Čech.
Za dvacetiletou pedagogickou praxi jsem si mimo jiné uvědomil triviální věc, že všeho je potřeba používat s mírou. Semestry dálkové výuky během covidové pandemie byly příležitostí vytvořit spoustu interaktivních prezentací. Podle mého názoru to ale fungovalo podobně jako hodinové kyvadlo. To se taky přirozeně pohybuje ze strany na stranu. V mém případě to bylo od frontální výuky na základě textů k propracovaným studijním oporám. Když jsem je chtěl později používat beze změny i během běžné výuky, nefungovalo to. Bylo toho najednou příliš. Když si vypůjčím moudrost z jednoho východního náboženského systému, chtělo to najít „střední cestu“ a vyhnout se tedy extrémům.
Jedna věc je ale evergreenem v mé výuce základů náboženství světa. Je to využití naší religionistické sbírky náboženských předmětů. Postupně jsme vytvořili soubor artefaktů především z islámu, judaismu, buddhismu a hinduismu. Máme tam i několik křesťanských výjimek potvrzující toto pravidlo. Dostaly se k nám později jako dary od fakultních kolegů například z jejich cest do Svaté země.
Proč vlastně taková sbírka vznikla? Byla to moje pozitivní zkušenost z výuky o buddhismu během studijních let. Když doc. Luboš Bělka na přednášku přinesl tibetský modlitební mlýnek nebo sochu Buddhy, měl naši stoprocentní pozornost. To ale platilo i později u zkoušek, když jsme museli vysvětlit ikonografii konkrétního předmětu.
Jak vlastně naše katedrová sbírka vznikla? Cesta od prvotního nápadu k jeho realizaci byla sice dlouhá, ale také zajímavá. Například získat židovský modlitební plášť (talit) přímo z Izraele nebylo vůbec jednoduché. Jiné předměty ale bylo možné koupit během návštěvy Židovského muzea v Praze, nebo díky široké nabídce jednoho antikvariátu přímo v Českých Budějovicích.
Muslimské modlitební pomůcky (tasbih) a další drobnosti (Ruka Fátimy) jsme dostali od kolegů z jejich zahraničních cest. Nákup muslimského modlitebního koberce i s certifikátem původu byl díky internetovým obchodům jednoduchou záležitostí. Oproti tomu získat do Česka pro studijní účely výtisky překladu koránu s komentáři bylo daleko komplikovanější. Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, proč tomu tak bylo.
Buddhistická část souboru artefaktů je v současnosti nejpestřejší. Proto občas není jednoduché všechno správně vrátit zpět na své místo. Předměty jsme nakoupili buď přímo ve specializovaných kamenných obchodech v Česku, nebo jsme využili jejich e-shopy. Nabídka je dechberoucí, takže je důležité pečlivě přemýšlet o budoucím využitím ve výuce o Tibetu, Číně a Japonsku.
Proč je ale polička s hinduistickými sochami nejníže, i když jich nemáme zase tak velký počet? Protože například bohyně Durga jedoucí na lvu nebo sloní bůh Ganéša mají doslova „svou váhu“. V tomto případě musím studenty požádat o pomoc s přípravou pomůcek na přednášku. I zde platí čínské přísloví, že „jeden obraz vydá za tisíc slov“.
Vytvoření funkční pedagogické sbírky náboženských předmětů si vyžádalo úsilí i finanční prostředky. Výsledek ale podle mého názoru splnil nejen naše očekávání. Jaká je vaše zkušenost s výukou humanitních a společenskovědních oborů na střední/vysoké škole? Děkuji za zpětnou vazbu v komentářích.
P.S.: Pokud se chcete dovědět spoustu zajímavých informací o předmětech z naší sbírky, doporučuji video Řeč náboženských symbolů.