Článek
Na programu naší výpravy se studenty religionistiky se na mě smál nápis „Volný den“. Věděl jsem o něm už dopředu a pořád jsem přemýšlel, co vlastně budu dělat. Navštívím krásný palác Dolmabahçe na břehu Bosporou? Budu na pokoji sbírat sílu na další dny? Oproti předpovědi bylo počasí nakonec docela příjemné, takže jsem vyrazil za poznáním do čtvrti Fatih. Pokud máte čas a chuť, můžete se projít se mnou.
Také v Modré mešitě se musíte zout. Boty je dobré mít s sebou v tašce, nebo je položit do botníku.
První úkol zněl jasně: vyhrabat se na kopec k Modré mešitě. Bylo devět hodin ráno a já se postavil do fronty pro návštěvníky. Mimochodem byla daleko kratší a rychlejší, než jsem viděl v minulých dnech. Za chvíli jsem byl uvnitř a obdivoval barvu, která dala název této stavbě sultána Ahmeda. Potkal jsem tu nejen spoustu turistů z celého světa, ale také mé oblíbené návštěvníky. Prostě kočky jsou na mnoha místech vítány.
Mešita Nuruosmania je moje srdeční záležitost.
Prošel jsem se okolo Konstantinova sloupu a mé milované mešity Nuruosmaniye. Držel jsem se trasy Tramvaje 1. Musím říci, že všechny internetové rady o výměně peněz měly pravdu. Je zbytečné to dělat právě okolo T1. Stačí popojít kousek dál k Velkému bazaru a dostanete lepší kurz.
Minul jsem naši oblíbenou čajovnu, kde jsme trávili každý večer pobytu. Proč jsme se vraceli? Nebyla to žádná turistická past, ale podnik pro místní. Nacházela se v prostorech bývalé školy (medresa), ale sousedící mešita a bazar stále sloužily svému účelu.
Také v mešitě sultána Bajezida jsem potkal odpočívající kočku.
Při tomto pobytu jsem Velký bazar pokaždé jen minul, což může být pro turisty překvapivé. Ale nenechal jsem si ujít historický trh s knihami. Přes něj jsem se dostal k mé další zastávce, kterou byla mešita sultána Bajezida a nedaleký hlavní vstup do Istanbulské mešity. Ubývalo turistů a přibývalo místních. Ideální kombinace pro volný den.
Kam ale budu pokračovat? Nechal jsem se nést proudem lidí, koupil jsem si ve stánku výborné sladké pečivo a užíval si dne. Pak už na mě čekala slavná Mešita prince od architekta Mimara Sinana. Všude vlály turecké vlajky, provoz byl docela rušný a já jsem zapadl do zahrady obklopující mešitu a přilehlý hřbitov. Jako turista jsem tam byl sám.
Princova mešita byla Sinanovým učednickým projektem. Osvědčil se a pracoval pro sultána na ještě větších stavbách.
Na tomto místě je potřeba konstatovat, že mnohdy jsem byl považován za místního. A upřímně řečeno, vůbec se tomu nedivím. Nestávalo se to jen v mešitách, kde jsem jako religionista prostě věděl, jak se mám chovat. Běžně se mně na ulici lidé turecky ptali na cestu, otvírací hodiny obchodu atd. Naposledy mě za Turka automaticky považoval stevard ve zpátečním letadle. Pokaždé mi to udělalo radost.
Hrobka sultána Mehmeda Dobyvatele má barokní přestavbu.
Už jste si odpočinuli na měkkém koberci? Ok, tak půjdeme dál. Poslední zastávkou směrem na západ bude velkolepá mešita Fátih. Okolí už se trochu mění, je to totiž více konzervativní čtvrt. Potkal jsem tam poutníky, kteří navštívili hrobku sultána Mehmeda II. Dobyvatele. Atmosféra byla důstojná a překvapila mě rychlost, se kterou pečlivě zahalené dámy zaujaly zbožné pozice okolo sarkofágu. Najednou jsem zjistil, že jsem uprostřed pobožné skupiny žen a zmizel jsem tedy po anglicku. Nechtěl jsem, aby se z nezúčastněného pozorování stalo zúčastněné.
Akvadukt císaře Valense vás určitě zaujme.
Už je pomalu čas vrátit se zpátky na přístaviště u Nové mešity. Odpoledne nás přece čeká cesta lodí přes Bospor na asijskou stranu do čtvrti Üsküdar. Proč bych šel stejnou cestou, když se mohu projít okolo akvaduktu císaře Valense. Je to úctyhodná stavba, která se postupně zvedá, a vyrovnává tak terénní nerovnost. Zahnul jsem vlevo do ulice paralelní s rušným Atatürkovým bulvárem. Kolem bylo jedno řeznictví za druhým, bylo docela teplo, čemuž odpovídal všudypřítomný pach. Proto jsem přidal do kroku a za chvíli jsem byl v podchodu pod mostem směřujícím přes Zlatý roh do čtvrti Galata.
Byl čas na dobrý oběd a já jsem si vybral rušnou ulici paralelní s nábřežím. Copak si dneska dám? Obvykle mám při podobných cestách v zahraničí takový nešvar, že když mi něco chutnalo, jím to opakovaně. A já mám rád mleté maso, takže köfte byly jasná volba. Která to ale bude restaurace? Držel jsem se osvědčené zásady jít do jídelny s místními. Vědí, co je dobré a hlavně jsou ingredience čerstvé. Když jsem našel malý rodinný podnik, bylo rozhodnuto. Když vidíte samotné zaměstnance, kteří s chutí jedí hned vedle vás, je to uklidňující.
Kupole mešity Rüstem Paši. Moje studentky ho znaly z populárního tureckého seriálu.
Pak už mě čekalo pár metrů kličkování houstnoucím davem a hned bylo jasno. Byl jsem na začátku Egyptského bazaru. Pokud chcete koření, čaj nebo kávu, můžete přijít třeba právě sem. Taky kurzy ve směnárnách byly příznivější. Zastavil jsem se v kouzelné mešitě pojmenované po slavném intrikánovi velkovezírovi Rüstem Pašovi. Místní duchovní právě s adekvátní vážností vysvětloval televiznímu štábu historii této budovy od architekta Mimara Sinana. Z nádhery modrých kachlíků přecházel zrak.
Kousek od Egyptského bazaru stojí monumentální Nová mešita. Městem právě znělo svolávání k modlitbě a turisti měli logicky počkat na rozsáhlém dvoře. Najednou jsem uviděl nejen pro mne docela překvapivý výjev. Očividně cizinka s odhalenými zrzavými vlasy, v tričku bez rukávů a v šortkách tlačila do hlavního vchodu kočárek. Kombinovala angličtinu a posunky, že se prostě chce pomodlit, ať ji pustí hned dovnitř. Nebylo jí správcem vyhověno, což nahlas a s podivem oznamovala svému manželovi, který stál kousek od ní. Upřímně řečeno, divili jsme se i my okolo, ale z jiného důvodu.
Podhled na Novou mešitu a Galatský most z lodi plující po Zlatém rohu. O tom zase v jiném blogu.
Byla to moc příjemná cesta od turistických lokalit až do uliček, kde potkáte hlavně místní. A to se mi na Istanbulu moc líbilo. Není vůbec uniformní. Má totiž tisíc a jednu tvář.
