Tématem Noci kostelů 2025 v Nižboru byla naděje

Milí přátelé, vážení hosté, jsem velice rád, že tu dnes opět můžeme být spolu. Nacházíme se v krásném prostoru kostela Povýšení svatého Kříže v Nižboru z roku 1724. Jsme tedy na místě, které v sobě nese nejen dlouhou historii, ale také hluboký duchovní význam.

Nižbor má ale kořeny sahající až do keltské minulosti, vždyť nedaleké oppidum ve Stradonicích bylo centrem duchovního i řemeslného života. Symbolika zdejší krajiny promlouvá i dnes jako tichá připomínka naděje, která se předává generacemi. A právě nad symboly se v tuto chvíli budeme společně zamýšlet.

Jako religionista jsem se mnohokrát setkal s tím, že napříč různými náboženskými i kulturními tradicemi lidé vytvářeli symboly naděje. Vznikaly v těžkých časech, když mnozí potřebovali věřit, že zítřek přinese světlo. V křesťanské tradici je tímto symbolem zcela jistě kříž. Není jen znakem bolesti a smrti, ale na první pohled paradoxně také znamením života. Ve vertikále a horizontále kříže se podle křesťanů potkává nebe se zemí, věčnost s každodenností, utrpení s nadějí. Podívejme se společně na krásný obraz na hlavním oltáři. Právě tento kostel je zasvěcen Povýšení svatého Kříže, což nám ve světle velikonočních událostí připomíná, že i to, co působí jako konec, může být začátkem.

Naděje není jen emocí, ale je to rozhodnutí, postoj, vztah k budoucnosti. Právě proto bych rád na tomto místě připomněl dvě ženy, jejichž příběhy jsou hluboce lidské a přitom nesmírně silné. Mám na mysli svatou Veroniku a svatou Máří Magdalénu. Jejich sochy najdeme v nikách přímo v presbytáři tohoto kostela. Až si za chvíli půjdete prohlédnout jeho jednotlivé části, věnujte jim, prosím, na chvíli svoji pozornost.

Svatá Veronika byla podle křesťanské tradice ženou, která se v čase Kristova utrpení nebála k němu přistoupit a nabídnout mu roušku, aby si otřel tvář. Tento předmět najdete jako Veroničin atribut na soše stojící v závěru kostela. Z religionistického pohledu je to rituální gesto: vyjádření lidské účasti na bolesti druhého. Není to hrdinský čin ve smyslu nějaké velké akce, ale je to výraz odvahy v ten pravý čas. Zdánlivě jednoduché gesto soucitu, které přineslo útěchu. Veronika nám připomíná, že i zdánlivě drobný projev lásky může mít hluboký dopad. Že když se nebojíme být blízko trpícím, stáváme se nositeli naděje.

A svatá Máří Magdaléna? Žena, která zažila morální pád, a přesto našla nový začátek. Ve vyprávění evangelií byla svědkyní Ježíšovy smrti na kříži a jako první spatřila jeho prázdný hrob. S dalšími ženami přišla pečovat o Ježíšovo tělo, proto její socha před vámi drží v ruce jako svůj atribut nádobu na vonné masti. Její příběh zrcadlí důležitý motiv přítomný v mnoha náboženstvích: smrt a obnova, pád a návrat, očista a nový začátek. Ukazuje nám všem, že naděje není jen pro ty ‚silné‘, ale právě pro ty, kdo si myslí, že už nic nezvládnou.

A jak je to s námi dnes? Naděje v našich časech nemá vždy podobu výjimečné situace nebo dokonce zázraku. Někdy je to obyčejné slovo útěchy, gesto pomoci, přítomnost v těžké chvíli. Dnes žijeme v době, kdy mnozí ztrácejí jistoty – ať už v osobním životě nebo ve světě kolem. Ale právě tehdy potřebujeme symboly – ne jako ozdoby minulosti, ale jako živé připomínky, že jsme součástí hlubšího příběhu. Symboly naděje se neztratily. Jsou všude – v lidech, kteří se navzájem podporují.

Abychom tuto úvahu rozšířili, podívejme se i za hranice křesťanské tradice. V judaismu je naděje spojena s hebrejským slovem tikva, tedy jako očekávání budoucnosti v Bohu. Britský reformní rabín a představitel mezináboženského dialogu Hugo Gryn (1930-1996), který se narodil v Berehovu na Podkarpatské Rusi, vyprávěl v jednom fejetonu o svých chlapeckých zážitcích z tábora nucených prací v Lieberose ve Slezsku. Jídla bylo zoufale málo a jeho spoluvězni se starali o to, aby si uchovali každý kousek, který jim přišel do cesty. Podobně Hugo a jeho otec si schovávali margarín. Z kousků dřeva navíc vyřezali misky na olejové lampy a z nití z dek vyrobili knoty.

Když přišla první noc židovského svátku světel chanuka, Hugův otec zapálil lampu a společně zpívali požehnání o Boží zázračné a spásné moci. Pak nastala ‚katastrofa‘, neboť margarín jim brzy došel a světlo tedy zhaslo. Hugem lomcoval hněv nad zbytečně ztracenými kaloriemi a dobromyslné škádlení nežidovských spoluvězňů jeho pocit ještě prohloubilo. Bylo mu čtrnáct let a propukl v pláč. Jeho otec, který si také šetřil příděly a celá oslava byla především jeho nápadem, se ho snažil utěšit: ‚Ty a já jsme viděli, že je možné žít až tři týdny bez jídla. Jednou jsme žili téměř tři dny bez vody. Ale bez naděje se nedá pořádně žít pořádně tři minuty.‘

Ten příběh také podle mého názoru ukazuje, že naději neudržujeme jen vírou, ale i činy. Tím, že se věnujeme věcem, v něž věříme. Tím, že si vyhradíme čas na to, co považujeme za opravdu důležité. Tím, že se na chvíli zastavíme. Takové činy přinášejí sílu a otevírají cestu k naději i v temnotě. Toto světlo, tato tikva, v Hugovi a jeho dětech přežilo i hrůznou tmu.

Milí přátelé, vážení hosté, možná právě dnes, v době rostoucích nejistot, je čas znovu se obrátit ke starým symbolům a najít v nich nový význam.

Přeji nám všem, ať tento večer přinese klid, a ať z něj třeba vzejde nová odvaha být drobným světlem pro sebe i pro ostatní. Slovem, činem nebo jen pouhou přítomností. Děkuji vám za pozornost.

Vyrazili jste také letos na Noc kostelů? Kde jste byli a co vás zaujalo? Děkuji za vaše tipy pod mým blogem. Třeba je využiji při svých cestách po Česku.

Zdroje informací: