Článek
Pravidelný čtenář mého blogu může mít pocit, že jsem monotématický. Musím s ním souhlasit. Tedy alespoň v poslední době to tak vypadá. Neustále píšu o muslimech, hřbitovech a Rakousku. Titulky mých příspěvků jsou dlouhé, souvětí rozvláčná a přídavná jména příliš častá. Může to být ale ještě intenzivnější. Moji přátelé, kolegové a studenti to totiž mají všechno ještě jednou v ústním podání. Automaticky mě napadl citát „Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká“ (Lk 6, 45). Možná je to už profesionální deformace, nebo se v té asociaci projevuje moje všeobecné vzdělání.
V tomto textu tomu nebude na první pohled jinak. Vždyť jsem už o muslimských hrobech ve Vídni psal! Souhlasím, ale byla to jiná situace. Jednalo se o oddělení na komunálním Ústředním hřbitově ve Vídni-Simmeringu. To však není jediná možnost, kterou místní muslimové mají.
Smuteční síň je vzdušná a prosvětlená. Zde probíhají pohřební modlitby za zemřelé.
Dne 3. října 2008 byl totiž ve Vídni-Liesingu otevřen Islámský hřbitov, který byl první svého druhu v Rakousku. Zastřešující organizace Islamische Glaubensgemeinschaft in Österreich (IGGIÖ) jednala s Vídní o tomto projektu dvě desetiletí. Město nakonec věnovalo pozemek o velikosti 34 500 m2, zařídilo terénní úpravy a oplocení. Muslimové měli na starosti vybudování smuteční síně s modlitebnou a administrativního i technického zázemí.
Nebylo to vůbec jednoduché. Finanční prostředky z Fondu OPEC, Kataru a Saúdské Arábie byly vypláceny zpětně po předložení faktur. Objevily se komplikace s archeologickým výzkumem a insolvencí stavební firmy. V roce 2006 staveniště čelilo několika vandalským útokům, které vyšetřoval Státní úřad pro ochranu ústavy a boj proti terorismu. Nakonec byl projekt dokončen a první pohřeb se zde konal 27. 3. 2009. Dovolte mi na tomto místě krátkou osobní odbočku. Byl to totiž den mých třicátých druhých narozenin. Když jsem na tuto skutečnost upozornil lehce usínající posluchače na jedné konferenci, okamžitě jsem získal jejich pozornost zpět. Třeba se mi to i teď podařilo s mými čtenáři.
Na výraznou smuteční síň navazuje nízké administrativní a technické zázemí.
Hřbitov se nachází na periferii města a je obklopen převážně průmyslovými areály. Přesto je sem docela dobré autobusové spojení od dvou linek metra. Měl jsem předem domluvenou schůzku se správcem pohřebiště. Jak jsem se později dozvěděl, můj výzkum byl povolen přímo vedením IGGIÖ a nic mi tedy nebránilo v práci. Prošel jsem si rozlehlou smuteční síň s modlitebnou. Nahlédl jsem do administrativního zázemí a pak už vyrazil mezi náhrobky.
Pohřebiště má tvar podlouhlého obdélníku, který je na poloviny rozdělen ústřední komunikací. Levá část je již skoro celá zaplněna především hroby pro dospělé osoby. Vpravo se v rohu nachází oddělení pro děti a jinak je prostor volný. Prakticky celý slunečný den jsem se věnoval fotodokumentaci mnoha stovek hrobových míst. Především na nejnovější část přicházeli truchlící pozůstalí, kteří všem okolo rozdávali vodu, čerstvé ovoce a sušené datle. Metoda nezúčastněného pozorování mi umožnila být na místě a co nejméně překážet. Pak mě čekala ještě dobrá káva v kanceláři a rozhovor se zakladatelem hřbitova i současným správcem. Byl to opravdu dlouhý den plný různorodých situací a setkání.
Řady hrobů tvoří základní skupiny. Orientace v prostoru je pak jednoduchá.
Na zpáteční cestě vlakem do Bratislavy jsem se podíval, kolik jsem vlastně udělal fotografií. Číslo 2 300 mi vyrazilo dech. Jak jste jistě z pochopili, jsem teprve na začátku. Teď mě čeká přepis deníku z terénního výzkumu, roztřídění snímků, zanesení základních informací do databáze, jejich analýza a následná intepretace. Pak už jen napsat studii a vrhnout se do dalšího boje s recenzenty. Snad v tomto souboji nedopadnu jako Don Quijote de la Mancha.
V čem je můj výzkum unikátní? Je to silné slovo, ale říkal jsem si, že v titulku přitáhne pozornost. Když si projdete internet, pak najdete encyklopedické heslo, pár novinových článků, odkaz na jednu diplomovou práci a to je tak všechno. V tuto chvíli vím o jednom starším sborníkovém příspěvku, který obecně shrnuje základní informace. Dva kolegové se věnují současné situaci v Německu a jinak ticho po pěšině. Je to prostě radost, když je možné pracovní povinnosti spojit s celoživotním zájmem o určité téma.
