Článek
Byla polovina června a předpověď počasí hlásila vážně horko. Konečně jsem měl volný den a rozhodně jsme chtěli vyrazit na výlet. Takže by to chtělo stín stromů a příjemný vánek od vody. Jednou možností bylo znovu navštívit nějaké naše oblíbené místo. Musím se přiznat, že je to typické hlavně pro mě. Naštěstí ale o cílech vycházek u nás nerozhoduji, takže jsme vybrali novou trasu. Pokud máte čas a chuť, můžete vyrazit s námi. Račte nastupovat, za chvíli nám jede vlak směr Planá nad Lužnicí.
Sami sebe jsme tak trochu překvapili, že jsme stihli odjezd už po osmé hodině ranní. Pro cestu z Českých Budějovic jsme si vybrali dva na sebe navazující rychlíky s přestupem ve Veselí nad Lužnicí. Když jsem poslouchal informace o následující náhradní autobusové dopravě na obou trasách, byl jsem rád, že budeme brzy vystupovat. Před nádražím jsme našli turistický rozcestník a šli dál po červené barvě směr Strkov.
Kaple sv. Barbory stojí u vlakové trati.
Za Farským rybníkem jsme podešli trať a dorazili až ke krásné kapli sv. Barbory. Na chvíli jsme se zastavili, protože menší sakrální stavby jsou jednou z mých vášní. Dál jsme pokračovali kolem frekventované silnice, což nebyla zrovna ta nejlepší část našeho výletu. Jednu věc ale musím hned na začátek prozradil. Moc se mi na tom dni líbilo, jak se cesta i prostředí neustále měnilo. Takže jsem byl například nadšený ze zámku Strkov, který byl postaven v roce 1903 jako letní sídlo rodiny Harrachů. Anglický park jsme sice obešli stezkou s hrdým názvem Podél Lužnice, ale i tak jsme si užili pohled do krajiny.
Zámek je v soukromých rukou.
Po celý den nás doprovázely dva naprosto odlišné fenomény. Tím prvním byly rybníky a tím druhým byla dálnice. Logicky na tomto místě to byl rybník Strkovský, který jsme po červené částečně obešli a pokračovali dál nad naší jihočeskou dopravní tepnou. Za krásnou hájenkou jsme už konečně vpluli do Přírodního parku Turovecký les. Zase příjemná změna povrchu a okolního prostředí. Okolo nás občas profrčeli cyklisti, ale vzájemně jsme si nepřekáželi. Navíc od skvěle situovaného přístřešku, který jsme využili pro svačinu, turisté alespoň kousek pokračují jinou trasou.
Hájenka zve do lesa.
Cesta byla rovná jako přímka a po obou stranách se střídaly stromy s holinami. Pak červená značka prudce odbočí doleva, a hlavně do lesa. A je tu další změna, najednou jdete po sotva znatelné pěšince a občas to vyžaduje smysl pro orientaci. Moje rada zní, abyste si do telefonu stáhli mapy.cz, protože signál v této oblasti není vždy ideální. Ve chvíli, kdy si úplně nebude jistí dalším postupem, si na mě vzpomenete. Po chvíli jsme se vrátili zpátky na cyklostezku Kavčí cesta a pokračovali až k bodu Turovecký les - rozcestník.
Neměnil se jen povrch, po kterém jsme šli a bezprostřední okolí. Taky jsme museli sledovat náhlé odbočky a změny barev turistického značení. Takže teď půjdeme chvíli po modré a můžeme se dál radovat z pěkné přírody. Jen připomínám, že mít mapu v mobilu je právě v této části docela šikovné. Nebudete překvapeni správnou odpovědí na tradiční otázku „doprava, nebo doleva?“. Spolehnout se na přesnost značek totiž není vždy jednoduché. Až dorazíte k opravdu rušné silnici 409, nenechejte se zmást úhlem modré šipky. Přejděte na druhou stranu a vyrazte směrem doleva, pokud je tedy vaším cílem Kozí hrádek.
My jsme na této křižovatce trochu bloudili, což s ohledem na počet projíždějících aut nebylo ideální místo. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, nedošli jsme až do obce Turovec a vrátili se na modrou značku. Minuli jsme rybník s poetickým názvem Nečisto a pak už nás čekala Národní přírodní památka Luční. Šli jsme dlouhou dubovou alejí na hrázi stejnojmenného rybníka mykologickou rezervací. Viděli jsme v polovině června jen několik různorodých plodnic, ale měly by jich tam být stovky druhů. Tento výlet je vážně různorodý, a to ještě nebylo zdaleka všechno.
Vodní plochy byly našimi věrnými průvodci.
U rozcestníku Kravín - dvůr jsme byli ještě před začátkem otvírací doby místního občerstvení. Alespoň máme důvod se někdy zase vrátit. Zastavil jsem se u tvarově neobvyklého soklu, který asi patřil dříve ke kříži. Docela by mě zajímalo, jak ta předpokládaná menší sakrální stavba původně vypadala. Hurá zpátky do lesa a pokračovat k turistickému rozcestníku Starý kravín. Na tomto místě jsem si vzpomněl na úplně první knihu, kterou jsem si v životě koupil.
Byl to slavný humoristický román Zdeňka Jirotky z roku 1942 s názvem Saturnin. Pamatujete si na scénu, kdy hlavní hrdina zjistí, že Marcus Aurelius není uprchlý chovanec, který utekl z ošetřovatelské péče jistého ústavu, ale že je to lev? Když jsme totiž dorazili ke Starému Kravínu, k našemu překvapení jsme odhalili, že se nejedná o další hospodářské stavení, ale o rozsáhlý rybník. Pokračovali jsme po zelené turistické značce po jeho hrázi a došli k opravdu krásné samotě. Kdyby hned vedle nestála protihluková stěna dálnice, bylo by to ideální místo pro letní měsíce.
Občerstvení bylo skvělé po všech stránkách.
Okolo rybníka s překvapivým názvem Jezero jsme konečně přišli k bodu Kozí hrádek -rozcestník a pro změnu po červené značce podešli zmiňovanou dálnici. Čekal nás jeden z vrcholů toho dne. Celou trasu naučné stezky okolo opevněného sídla jsme si nechali na „někdy příště“. Mimochodem vizuální zpracování jednotlivých panelů je podle mého názoru skvělé. Podobně jako spousta jiných cyklistů a turistů všech věkových kategorií jsme se i my zastavili v moc příjemném občerstvení. No a pak jsme si už prošli samotnou zříceninu.
Socha Mistra Jana Husa nemohla chybět.
Koupili jsme si vstupenku, dostali jsme do ruky povídání o dějinách hradu a poučeni vyrazili zdolat návrší. Je to malá lokalita, ale její okolí je hezky upraveno a všechno je přehledné. Hned na několika místech je příležitost seznámit se s původní podobou jednotlivých částí opevnění. A hlavně je na vlastní nebezpečí možné chodit po zpevněných hradbách. Sluníčko pálilo, květiny omamně voněly a stínu na tom místě moc nebylo. Takže i zde platilo důrazné doporučení o pokrývkách, pitném režimu a opalovacích krémech.
Zde stála obytná věž.
Červená značka nás dále vedla okolo Chotoviského/Kozského potoka směrem do Sezimova ústí II. Z jedné strany byl prudký zalesněný svah a z druhé strany jsme tušili letiště Tábor. Nad hlavou se nám vracelo jedno letadlo za druhým a kousek dál nad městem zase kroužilo několik kluzáků. Jak už jsem psal, během toho výletu jsme zažili spoustu změn. Nakonec jsme dorazili na Náměstí Tomáše Bati a z ulice Rudé armády pokračovali autobusem do Českých Budějovic. Ale to už je úplně jiný příběh.
Jaká místa jste si oblíbili v jižních Čechách? Děkuji za vaše tipy v komentářích pod mým blogem. Rád je v létě využiji.
