Kolaps ruské sféry vlivu: Putina vyhání z Kavkazu

O možném oslabení tradiční ruské sféry vlivu se v médiích mluví už dlouho. Od začátku plné invaze na Ukrajinu roku 2022 je pozornost bývalého východního hegemona plně zaměřená na tento konflikt, což mu neumožňuje věnovat se zbytku svých zájmových oblastí. Pád režimu Bašára Asada v Sýrii a rostoucí krize v pro-ruském Podněstří byly prvními signály, že jsou tyto očekávání oprávněné, ale je to nový vývoj na Kavkaze, který by měl Moskvu děsit. Ázerbajdžán a Arménie se po dekádách konfliktů domluvili na míru a Rusko s tím nemělo nic společného. Do regionu poprvé totiž poprvé plně zasáhly USA.

Dlouhá tragédie

Ruský vliv na Kavkaze sahá hluboko do 18. století. Tehdejší carové si byli dobře vědomi, že je kontrola nad vysokými horami tohoto regionu klíčem pro posílení obrany rodícího se ruského státu. Jejich ovládnutí by prakticky znemožnilo cizím armádám, aby mohly zaútočit na jižní ruské regiony a umožnilo by rozšíření ruského vlivu dál na jih. Proto také Rusko vedlo sérii válek a genocid, které mu postupně zajistily plnou vládu nad třemi kavkazskými státy a to Gruzií, Arménií a Ázerbajdžánem. S krátkou přestávkou po první světové válce trvala ruská vláda v těchto regionech až do pádu SSSR, kdy se dlouho potlačované národnosti konečně dočkaly nezávislosti.

Ona nezávislost však nebyla bezbolestná. Arménie a Ázerbajdžán měli napjaté vztahy i pod SSSR a už roku 1988 vypukly mezi oběma národy krvavé boje. Bodem sváru byl region Náhorní Karabach, který ve 30. letech připojil Stalin k Ázerbajdžánu a to i přes etnickou převahu místních Arménů. Oba národy hodlaly region získat pro své nezávislé státy a vyhlášení nezávislosti roku 1991 přeměnilo boj na oficiální válku. Lidnatější Ázerbajdžán měl podporu Turecka, ale nakonec v boji s Arménií prohrál na celé čáře. Většina sporného území vyhlásila roku 1994 nezávislost a stala se neuznaným státem pod ochranou Arménii.

Následujících 26 let bylo charakterizováno menšími potyčkami a pokračujícím napětím mezi oběma státy. Arménie se postupně stala poměrně demokratickým parlamentním státem zatímco Ázerbajdžán se rychle přeměnil na diktaturu pod vedením Ilhrama Alajeva, jehož rodina zemi prakticky vládla už pod komunisty. Křesťanská Arménie se dlouhodobě více orientovala na Rusko, zatímco Ázerbajdžán navazoval vztahy s Tureckem a Izraelem, ale obě země braly Moskvu za hlavní moc regionu, kterou je nutné brát vážně. To se ukázalo i při druhé válce o Karabach, jež vypukl roku 2020. Konflikt se zapsal do dějin masivním nasazením dronů a přečíslená Arménie byla kompletně poražena.

Rozdrcení arménské armády však přivolalo pozornost Vladimíra Putina, jenž následně svolal mírovou konferenci. Ázerbajdžán sice získal část nárokovaných území, ale musel se stáhnout z hlavních zisků a odsouhlasit přítomnost ruských jednotek, jež měly dohlížet na mír. To dalo arménské vládě v regionu šanci na přežití, ale jasně jí uvázalo na ruskou sílu. A právě tato jistota se vypařila při invazi na Ukrajinu, která Rusko přinutila stáhnout část svých vojáků z Karabachu. Zbytek pak už jen pasivně přihlížel, když Azerové roku 2023 obsadili všechno své nárokované území a kompletně Arménii vyhnali z regionu.

Toto finále bylo pro Moskvu těžkým ponížením. Její zástupci mohli jen impotentně volat po jednání, ale na skutečné kroky neměli sílu. Arménii zaplavili uprchlíci z Karabachu, který byl ze strachu před novými vládci prakticky vylidněn. Premiér Nikol Pašinjan čelil i pokusu o převrat za neschopnost ubránit Karabach, ale arménská armáda neměla v případném třetím konfliktu žádnou šanci. Alajev a jeho spojenci naopak slavili znovusjednocení země a útěk Arménů brali jako přirozenou pomstu za vyhnání karabašských Ázerů v 90. letech. Oba státy si však roku 2023 uvědomily jednu věc. Moskva už v regionu nemá sílu jednat.

Jak z války ven?

Zástupci Arménie měli už před porážkou roku 2023 dosti nahnuté vztahy s Moskvou, kterou podezřívaly z neochoty bránit zájmy jejich země. Obzvlášť špatně bylo bráno Putinovo odmítnutí otevřeně zemi podpořit a dát jí k dispozici tři tisíce ruských vojáků, jež dodnes pobývají na základnách uvnitř Arménie. Veřejné protesty několikrát oblehly ruskou ambasádu a premiér Pašinjan začal proces postupného omezování vztahů s Ruskem. Premiér také zahájil nové reformy ozbrojených sil, které se mají postupně odpoutat od zastaralé ruské techniky a nakoupit západní zbraně. Nejdůležitějším však bylo rozhodnutí zahájit novou sérii diplomatických jednáních se západem a také s Tureckem.

Právě turecký prezident Erdogan se dost možná nejvíce radoval z klesajícího ruského vlivu. Turecko a dříve Osmanská říše, je hlavním ruským rivalem o vliv nad Kavkazem. Právě jejich technologie byly klíčové pro vítězství Ázerbajdžánu roku 2022 a Erdogan dlouhodobě vnímá Alajeva za svého klíčového spojence. S Arménií naopak panuje staré nepřátelství kvůli genocidě provedené na arménském obyvatelstvu Osmanské říše během 1. světové války, ale válečná katastrofa přiměla Pašinjana k nové diplomatické otočce.

Ázerbajdžán totiž kromě Karabachu také dlouhodobě sní o transportním koridoru mezi svou exklávou v Nakčivanu a hlavní částí svého území. Alajev označil tento bod za klíčový pro budoucí koexistenci s Arménií a mnozí nacionalisté v Ázerbajdžánu si přejí tento koridor získat silou. Taková válka by však už byla útokem na mezinárodně uznané území cizího státu a navíc na teritorium, kde Azerové nikdy nežili. Pro Alajeva je klíčové udržet si dobré vztahy se západními zeměmi, kterým prodává zásoby plynu a proto by raději zbylé spory s Arménií vyřešil po dobrém. Vzájemná jednání začala už roku 2024, ale několikrát se zasekla.

A pak přišel do věci Donald Trump. Diplomatické detaily jsou nejisté, aly vypadá to, že americký prezident byl do situace přiveden Tureckem a vidí v něm příležitost ukázat se jako mírotvůrce. Arménie i Ázerbajdžán skrze americkou meditaci nakonec skutečně podepsali historickou mírovou smlouvu, jež urovnává většinu sporů a vytváří nový Trumpův koridor, který bude propojovat Nakčivan se zbytkem Ázerbajdžánu a bude pod přímou ochranou USA. Není jisté zda Trump tyto podmínky skutečně vyjednal a nebo ho obě země jen použili k finalizaci smlouvy, ale region se dohodou podepsanou 8. srpna navždy změní.

Rána mnoha oponentům

Nová smlouva už vyvolala řadu reakcí. Rusko sice navenek vyjádřilo radost, ale v realitě došlo ke kompletnímu odsunutí jejích vlastních diplomatů, kteří se pokoušeli představit svůj vlastní mírový plán. Ten byl oběma zeměmi kompletně ignorován a Arménie začíná naznačovat, že by mohla plně opustit ruské bezpečnostní organizace a zažádat o členství NATO. Pro Rusy je však horší Ázerbajdžán. Série vzájemných sporů přiměla prezidenta Alajeva, aby vyjádřil otevřenou podporu Ukrajině a začal tvrdě zasahovat vůči ruským elementům ve své zemi. Někteří Rusové byli těmito kroky tak rozzuřeni, že dokonce začali volat po nové vojenské operaci proti Ázerbajdžánu.

Dalším poraženým je Írán, který dlouhodobě platil za partnera Arménie, ale z nové dohody byl plně vynechán. Země otřesená nedávnou válkou s Izraelem se nechala slyšet, že nový koridor střežený Američany považuje za nepřijatelný a její představitelé označili Ázerbájdžán za loutku USA a Izraele. V těchto obviněních se skrývá starý íránský strach ze separatismu. Severní regiony Íránu jsou totiž převážně osídlené Azery, kterých tam žije více než v nezávislém Ázerbajdžánu. Alajev si upevnil moc jako tvrdý nacionalista, jež pravidelně vyzýval ke sjednocení všech azerských území. Karabach už dobýt dokázal a íránská území by se mohla zdát jako nový a ideální terč. Proto také aktivně posiluje spolupráci s Izraelem, úhlavním nepřítelem Íránu.

Otázkou však zůstává zda se nový mír podaří plně realizovat. Alajev může novou dohodu lehce prohlásit za plnohodnotné vítězství a kromě nejradikálnějších nacionalistů by si jí měl získat všeobecný národní respekt, ale potíž je v Arménii. Místní opozice už celou smlouvu prohlásila za kapitulaci a připojují se k ní vlivné skupiny, které zastupují arménské uprchlíky z Karabachu. Premiér Pašinjan bude muset prosadit novou dohodu v parlamentu a to se ještě může ukázat jako náročné. Šance na skutečný mír je asi největší za posledních 37 let, ale stále může být zmařena neochotou těch, jež nedokáží uznat svou porážku.

I kdyby však smlouva selhala tak není pochyb o zásadní ráně, kterou skrze ní utrpělo Rusko. Obě země daly jasně najevo, že o dohody vyjednané Moskvou už není zájem. Vladimír Putin se může konejšit tím, že stále drží silný vliv v Gruzii, ale časy, kdy se mohl považovat za hegemona Kavkazu jsou definitivně pryč. Odkrývá se tak citlivá slabina východního obra, který musí pomalu, ale jistě sledovat jak se od něj s každým rokem odvrací čím dál více států. Kolaps ruské sféry vlivu je v plném pohybu. Nikdo však ještě neví jak daleko nakonec zajde.

Zdroje a další četba:

Antal, John: 7 Seconds to Die: A Military Analysis of the Second Nagorno-Karabakh War and the Future of Warfighting, Casemate, 160 stran, 2022, ISBN: 978-1636241234

International Crisis Group. „Nagorno-Karabakh: Seeking a Path to Peace in the Ukraine War’s Shadow.“ (online) International Crisis Group, 2022. http://www.jstor.org/stable/resrep40592

Rácz, András. „IN RUSSIA’S HANDS: Nagorno-Karabakh after the Ceasefire Agreement.“ European Union Institute for Security Studies (EUISS), 2021. http://www.jstor.org/stable/resrep30226

Guardian: Azerbaijan and Armenia sign peace deal at White House that creates a ‚Trump Route‘ in region (onine), 2025 https://www.theguardian.com/world/2025/aug/09/azerbaijan-and-armenia-sign-peace-deal-at-white-house-that-creates-a-trump-route-in-region

Shalal, Andrea v Reuters: Trump announces peace agreement between Azerbaijan and Armenia (online), 2025 https://www.reuters.com/world/trump-announces-peace-agreement-between-azerbaijan-armenia-2025-08-08/