Článek
V posledních týdnech se po internetu šíří narativ o strategické porážce Izraele. Dle jeho proponentů jsou nové příměří v Gaze a horšící se mezinárodní reputace židovského státu jasnými důkazy toho, že Izrael utrpěl v posledních letech vážnou porážkou. Ony hlasy však ignorují nově se formující realitu na Blízkém Východě, která je pro Izrael ve skutečnosti nejlepší za posledních padesát let. A k vytvoření této zbrusu nové regionální struktury stačily židovskému státu pouhé dva roky akcí.
Osa odboje
Na konci 70. let se na krátký moment zdálo, že dekády trvající boj o existenci Izraele konečně skončí. Vítězství v Jomkipurské válce roku 1973 definitivně zajistilo hranice židovského státu proti jeho přímým sousedům a dalo celému světu jasně najevo, že vojenské řešení tohoto konfliktu ztrácí smysl. První se této realitě přizpůsobil Egypt, který se po dlouhých jednáních stal první arabskou zemí, jež s Izraelem uzavřela mírovou smlouvu a uznala jeho existenci. Brzy mělo následovat také Jordánsko, a i sousední Sýrie a Lebanon se zdáli na pokraji svých sil a jejich vlády měly čím dál menší zájem o aktivní boje. Pak však přišla íránská revoluce roku 1979 a situace se rychle změnila.
K Izraeli do té doby přátelský Írán se měl brzy stát jeho úhlavním nepřítelem v regionu. V prvních letech oba státy spolupracovali proti společnému iráckému nepříteli, ale fanatický režim v Teheránu vždy považoval Izrael za svého budoucího protivníka. Íránští ajatolláhové měli silné ideologické důvody pro snahu o zničení židovského státu a také mnoho praktických záminek, které zahrnovaly přátelství mezi Izraelem a USA, ale také dlouhodobou spolupráci mezi íránskými revolucionáři a militantními skupinami z řad Palestinců. Vzájemný konflikt byl v podstatě nevyhnutelný.
Írán měl také zájem o export své nové revoluce a rychle začal podporovat spřátelená hnutí v dalších muslimských zemích. Tato snaha se týkala i palestinského Hamásu, ale největším úspěchem Íránu bylo libanonské hnutí Hizballáh. Právě ono si vysloužilo přezdívku prvního dítěte revoluce a v počátečních letech své existence bylo prakticky pod plnou kontrolou důstojníků íránských revolučních gard. Ti byli postupně nahrazeni místními fanatiky, ale původní pouto mezi Hizballáhem a Íránem zůstalo pevné. Militantní skupina se díky svým spojencům stala vládcem jižního Lebanonu a několikrát změřila síly s izraelskými jednotkami. Také se stala ideální základnou pro další šíření ideologie revolučního islámu v regionu.
Pro tuto funkci se také stala klíčovou Sýrie. Dynastická vláda rodiny Asadů byla dlouhodobě velmi pružná ve své zahraniční politice, ale postupně začala čím dál více spoléhat na podporu Hizballáhu a Íránu. To se obzvlášť potvrdilo po nástupu Bašára Asada k moci roku 2000 a po vypuknutí syrské revoluce roku 2011. Íránské revoluční gardy měly spolu s Hizballáhem a ruskými letadly hlavní roli v přežití Asadova režimu a za tuto pomoc si od něj získaly rozsáhlá privilegia. Sýrie se stala součástí íránské sféry vlivu a obzvlášť revoluční gardy si v ní získali extrémně vlivnou pozici. Ze země se prakticky stala kolonie islámské revoluci i když formálně držel moc stále Asad.
Kromě těchto velkých úspěchů si Írán připsal i několik dalších důležitých zisků. Na jeho stranu se přidali jemenští Hútíové, jež ovládli významnou část své vlasti, několik významných frakcí v Iráku a čím dál více také palestinští teroristé z hnutí Hamás. Tato osa odboje, jak jí Írán nazýval měla řadu úspěchů v boji proti ISIS, snahách o oslabení amerického vlivu v regionu a také v bojích s dalšími rivaly v regionu včetně Izraele. Zdálo se, že se z íránské aliance stane významný regionální hráč, se kterým bude svět muset počítat. A pak přišel 7. říjen roku 2023.
Osa rozdrcena
Jak moc věděl Írán o plánech Hamásu na vpád do Izraele je dodnes nejasné. Ze všech pro-teheránských skupin je Hamás dlouhodobě nejvíce autonomní a s Íránem má řadu ideologických sporů. Každopádně však celá osa odboje s nadšením přivítala prvotní úspěchy teroristů a její členové rychle oprášili všechny své tradiční sliby o plném zničení Izraele. Jen těžko mohli tušit, že právě útok Hamásu bude pro Izrael dostatečnou pobídkou k tomu, aby se po dlouhých letech konečně pustil do plnohodnotné ofenzívy proti Íránu a jeho spojencům.
První na řadě měl být Hizballáh, který byl pro Izrael nejbližším a nejlépe zranitelným cílem. Libanonské hnutí bylo po prvních raketových útocích poněkud neochotné plně se zapojit do války, ale během následujícího roku pravidelně ostřeloval izraelské pozice, a to jak vojenské, tak civilní. Plná odpověď přišla na konci roku 2024. Izrael nejprve v září provedl svou slavnou operaci s Pagery, kterou kompletně zdecimoval velení Hizballáhu a připravil si prostor pro plnou invazi. Ta následovala o měsíc později a úspěšně zdecimovala špatně organizované jednotky severních teroristů. O život přišel i dlouholetý vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh a organizace byla definitivně vyřazena z války.
Další ránu překvapivě nezasadil ose odboje Izrael. Prosinec roku 2024 se stal osudovým pro režim Bašára Asada, který byl svržen novou ofenzívou syrských povstalců a definitivně vyhnán ze země. Íránské investice se přes noc vypařili a na rozdíl od Ruska, které si v zemi udržuje základny, museli zástupci revolučních gard kompletně opustit Sýrii. Izrael následně zdecimoval zbraňové systémy bývalého režimu a vojensky zabral syrská území na svých hranicích, ale také podle některých zdrojů uzavřel s novou syrskou vládou tichou dohodu o využití jejího vzdušného prostoru pro budoucí útoky na Írán.
Ajatolláhové mohli jen sedět a sledovat pokračující kolaps jejich milované sféry vlivu. Izrael vojensky zdecimoval Hamás a pozabíjel naprostou většinu jeho vůdců. Teroristická organizace sice nebyla kompletně zničena, ale potrvá jí léta a možná i dekády, než se dokáže znovu stát efektivní hrozbou pro židovský stát. Irácké milice ztratili velkou část svých mužů v Sýrii a jejich představitelé často otevřeně kritizovali íránskou neschopnost. A Húsíové? Ti jsou sice nadále aktivními spojenci Teheránu, ale americké a izraelské nálety těžce oslabily jejich už tak nepříliš silný arzenál.
Finální rána měla padnout na samotný Írán. Dvanáctiletou válku z letošního června jsem částečně popsal už zde, ale doplněné shrnutí nám bude užitečné. Izrael dokázal pomocí leteckého útoku a infiltrace íránského státu provést sérii dosud neviděných operací v srdci islámského režimu. Podobně jako v Libanonu a Gaze byli jeho hlavními terči přední íránští představitelé a generálové, kterých dokázal pobýt několik desítek. Izrael také zdecimoval íránské letectvo a protivzdušnou obranu, poškodil jeho jaderný program, a především kompletně zničil vojenskou reputaci, kterou si islámský režim v regionu dlouhé dekády budoval. Osa odboje byla těmito útoky kompletně zlomena.
Osa proti Íránu?
Následky celé série událostí je těžké přecenit. Sám Izrael utrpěl řadu odvetných náletů a přišel o několik svých vojáků a pilotů, ale v porovnání s jeho protivníky jsou ztráty židovského státu až absurdně nízké. Obzvlášť nízká efektivita íránských raketových útoků a potřeba Teheránu zastavit tyto akce kvůli nedostatku munice byly pro Izrael triumfální novinky, které potvrdily jeho schopnost efektivně vést a vyhrát vzdušnou válku s Íránem. Decimace Hizballáhu a změna režimu v Sýrii také zabezpečily severní oblasti židovského státu, a to do míry, která nemá v historii moderního Izraele obdoby.
Dobré zprávy pro Izrael navíc neskončili vojenskými operacemi. V Libanonu byl Hizballáh ponížen až tak, že se místní politici po dlouhých letech opět pokouší odzbrojit tyto neloajální teroristy. Této kampani se Hizballáh zatím zoufale brání, ale americký vliv posouvá Libanon k čím dál tvrdším požadavkům, které by brzy mohly vyústit v okleštění prvního dítěte islámské revoluce. V Sýrii si Izrael zajistil vojenské pozice a podporuje několik místních frakcí, ale také zahájil jednání s novým režimem prezidenta Šary, které zprostředkovávají USA. Pravděpodobně nedojde k plnému míru, ale začíná se zdát, že se Izrael výměnou za bezpečnostní záruky s Damaškem částečně udobří.
Tomuto faktu navíc pomáhá nečekaný hráč. Kavkazský Ázerbájdžán má dlouhodobě dobré vztahy s Izraelem a také poměrně dobře vychází s většinou arabských států. Během léta se aktivně rozjela jednání mezi Ázerbájdžánem a Sýrií, která podle některých zdrojů napomohla také snahám o usmířen mezi Damaškem a židovským národem. Ázerbájdžán má totiž velmi komplikované a často i nepřátelské vztahy s Íránem, který je domovem velké azerské menšiny. Sbližování mezi těmito třemi státy, které mají společného nepřítele v Teheránu je pro islámský režim doslova noční můrou.
A co samotný Írán? Islámský režim sice přežil své ponížení, ale propadá se do čím dál větších problémů. Jeho ekonomika je díky obnoveným sankcím ze strany EU a USA v troskách a země se potýká s kolabujícím energetickým systémem a také nedostatkem vody. Místní režim sice popravil stovky vězňů, které obvinil ze spolupráce s Izraelem, ale nedokázal obnovit kolabující důvěru svého vlastního lidu. Islámský režim tak má daleko menší zdroje na zahraniční dobrodružství a jeho vůdci během posledních měsících pravidelně mluví o hrozbě nového izraelského útoku. Teherán zatím nepadl, ale jedná se o vážně zraněného lva.
Vraťme se k počátku samotného článku. Teze o informační porážce Izraele není žádným nesmyslem. V západních zemích skutečně došlo k propadu podpory pro židovský stát a posun mnoha zemí v otázce uznání nezávislé Palestiny je toho dobrým důkazem. Lidé se však v digitální éře až moc spoléhají na sílu veřejného mínění. Izrael dokázal zničit systém, který byl téměř padesát let budován ve snaze zničit židovský stát. V regionu není efektivní síla, která by byla schopná a ochotná ho ohrozit. V porovnání s tímto úspěchem je veřejné mínění sekundární a židovský stát svými úspěchy definitivně potvrdil svou roli regionální mocnosti.
Zdroje a další četba:
Non, Yonah a Evyatar, Evan: Target Tehran: How Mossad Is Using Sabotage, Cyberwarfare, Assassination – and Secret Diplomacy – to Realign the Middle East, Simon & Schuster, 2024, 368 stran, ISBN: 978-1668014578
Adkin Ross v CNN World: Israeli strikes kill some of Iran’s most powerful men, including military and nuclear leaders (online):
Saab, Bilal v Georgetown Journal of International Affairs: Why Hezbollah Fell (online):
Sharifi, Kian v Radio Free Europe: Why Iran Is Watching Baku And Damascus Closely (online):
