Článek
Každý se v životě minimálně jednou zamiluje. Někdy to je láska na pořád a někdy to bohužel nevydrží. A to je ten osud. Seznámil jsem se se svou teď již bývalou partnerkou zhruba před deseti lety na internetu. Nějaký ten týden jsme si psali a pak jsme se rozhodli se sejít. Slovo dalo slovo a dali jsme se dohromady. Láska i chemie tam byla od začátku. Vztah nám fungoval téměř dokonale. Partnerka měla dítě z předchozího vztahu, což mi nevadilo, a rád jsem pomáhal s výchovou. Zhruba po 2 letech jsme se rozhodli pro dítě, já se za ní odstěhoval a dosavadní život jsem nechal za zády.
Už nám bylo přes třicet a nechtěli jsme nic rizikového. Do toho ale přišel první problém mezi námi.. Chtěli jsme si vzít hypotéku a koupit dům. Chtěl jsem s tím počkat až po narození dítěte, aby se mimino nenarodilo do rekonstrukce domu. Nakonec jsem tedy ustoupil, a protože jsem ji miloval, tak jsem do toho šel takřka okamžitě. Takže když se holka narodila, na domě byla ještě spousta práce. Ale co bych pro tu lásku neudělal. Zhruba po roce přišla s tím, že by chtěla svatbu… Což jsem odmítl. Ne z důvodu, že bych si ji nechtěl vzít, ale dokázal jsem si spočítat,že by nás to tou dobou ekonomicky zabilo. Takže jsem jí řekl, že si ji rád vezmu, ale až se naše finanční situace stabilizuje. A myslím si, že od té doby to v tom vztahu nějak viselo.
Roky utíkaly, holka rostla a já zveleboval ten náš dům. Já z venku, ona zevnitř. Práce neubývalo a času bylo čím dál tím míň. Já se snažil co nejvíc zajistit rodinu a na partnerku jsem zapomínal. Chtěla víc pozornosti, víc lásky… Já to bral tak, že pro ni a rodinu bych se rozkrajel, tak co by ještě víc chtěla? Byli jsme spolu 10 let. To, že jsem jí už tolik nekupoval kytičky a nebral na večeři, jsem bral jako přirozený vývoj vztahu… No a ona mi jednoho dne řekla, že to chce skončit. Řekla to dost pevně a ani rozsáhlé diskuze nepomohly k záchraně vztahu. Skončila to jen proto, že to, co jsem jí já nedával, dával jí někdo jiný.
Po deseti letech jsem se vrátil zpátky do mého města a nastěhoval se do podnájmu v jednom činžáku. Postupně jsem poznal všechny sousedy… A ten barák byl osudový. Sousedka vedle mě samoživitelka s holčičkou, sousedka naproti mě má zdravotní problémy neurologického rázu.Sousedi nade mnou jsou kamarádi z dětství. Jedni mají dvojčata a jsou šťastní. Druhý kamarád je na tom stejně jako já, má dítě ve střídavé péči a třetí soused měl pracovní úraz (hodně ošklivý), který ho odsoudil k invalidnímu důchodu.Takže v podstatě máme všichni v tom baráku ty cesty takové zašmodrchané…Je to osud,co nás dal dohromady pod jednu střechu? Bůh ví…
