Článek
Břetislav I. se na sklonku své vlády rozhodl předejít bratrovražedným sporům, které sužovaly Přemyslovce po generace, a v roce 1055 zavedl tzv. stařešinský řád (seniorát). Tento systém měl zajistit, že nejstarší člen rodu bude vždy vládnout jako český kníže, zatímco mladší bratři obdrží úděly na Moravě, ale budou mu podřízeni. Jeho slova na smrtelném loži zachycuje Kosmas: „Poněvadž mě můj osud volá a černá smrt se již vznáší před mým zrakem, chci vám označit a vaší věrnosti doporučit toho, kdo má po mně zemi řídit.
Vám známo, že náš knížecí rod zčásti neplodností, zčásti předčasnými úmrtími byl ztenčen až na mne jediného. Nyní však, jak sami vidíte, dal mi Bůh pět synů, ale nezdá se mi užitečné rozděliti mezi ně zemi českou, protože každé království samo proti sobě rozdělené pustne.
…A proto vás pro Boha prosím a zapřísahám vás přísahou vaší věrnosti, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kteří pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím.“
Rozdělení vlády mezi syny: Spytihněv II. – nejstarší syn, získal Prahu a Čechy jako hlavní kníže, Vratislav– dostal Olomoucko, Konrád – obdržel Brněnsko, Ota– vládl ve Znojemsku, Jaromír – nebyl údělným knížetem, měl se stát pražským biskupem.
Toto rozdělení mělo zachovat jednotu státu, ale v praxi vedlo k novým konfliktům – zejména mezi Spytihněvem a jeho bratry, které po nástupu na trůn nechal uvěznit nebo vyhnat. Takže i když Břetislav chtěl mír, jeho „rodinná ústava“ se ukázala být spíš časovanou bombou.
Dalimil píše o Spytihněvovi II. :
Spytihněv měl čtyři bratry,
jež jak svého otce ctil.
Když nabyli mužných sil,
stanovil jim velké platy.
Ale skutečnost byla někde úplně jinde. Spytihněv měl takový zvláštní koníček. Jmenoval se „vyhánění ze země“.Vyhnal kdekoho: abatyši od svatého Jiří, slovanské mnichy ze Sázavského kláštera, bratra Vratislava (ten honem opouští svůj olomoucký hrad a utíká tam, kam v té době většina uprchlíků – do Uher, pod ochranu krále Ondřeje). Matka Jitka raději na nic nečeká a prchá stejným směrem. A pak jsou tu ještě další bratři. S těmi měl Spytihněv o něco kreativnější plány. Bratr Konrád musí opustit svůj brněnský úděl – ne však do emigrace, ale do Prahy, kde bude knížeti sloužit jako lovčí, tedy správce lesů. A Ota? Ten byl sice ještě velmi mladý, ale ani jemu Spytihněv neodpustil: musel ze Znojma do Prahy a obdržel „vysoké místo“ – sebrali mu úděl a svěřili mu správu knížecí kuchyně.
Spytihněv II. zemřel 28. ledna 1061 ve věku pouhých třiceti let. Podle některých historiků a kronikářů mohl zemřít na následky zranění, která utrpěl v bitvě u Hradce nad Moravicí v roce 1060. Jiní se přiklánějí k verzi, že šlo o blíže neurčenou nemoc. Přesná příčina smrti tedy zůstává nejasná, ale jisté je, že jeho vláda skončila náhle a předčasně. Byl pohřben v tehdy rozestavěné bazilice sv. Víta na Pražském hradě, kterou sám inicioval přestavět z původní rotundy. Jeho smrt otevřela cestu k moci jeho bratrovi Vratislavovi II., který se později stal prvním českým králem.
Kosmas o tom píše: „Po jeho smrti (Spytihněvovi) byl jeho bratr Vratislav se souhlasem všech Čechů povýšen na stolec. Rozdělil ihned zemi moravskou mezi své bratry na polovic, dav Otovi krajinu východní, kterou sám dříve měl v držení, více se hodící k myslivosti a bohatší na ryby; západní, sousedící s Němci, dal Konrádovi, jenž sám také uměl německy. Tento kraj jest rovnější, s poli a s lúkami, na obilí úrodnější.“ Bratrskou lásku a spravedlnost v tom není potřeba hledat, ale lepší je mít bratry spojence, než vyhnance a nepřátele. Byl tu však ještě ten nejmladší Jaromír a ten si samozřejmě také myslel na svůj úděl, ale už žádný nebyl. Už jeho otec si přál, aby nastoupil kněžskou dráhu, ale to on nechtěl.
Dochovaný románský oblouk mostu na Vyšehradě, spojující královský okrsek s předhradím
Kníže Vratislav se ho snažil přesvědčit, ale marně a celou patálii zachycuje Kosmas ve své kronice české: „Kníže Vratislav, poznav, že více usiluje o rytířství světské než o rytířství svaté vědy, takto káral jeho zatvrzelost: „Nechtěj, bratře, nechtěj býti odpadlictvím odříznut od hlavy, jejímž jsi se stal údem, a býti uvržen do pekla. Kdysi tě vyvolila božská milost v své prozřetelnosti k stavu kněžskému, a proto i otec náš tě dal na učení, abys byl určen za vhodného nástupce biskupa Šebíře, když ho ovšem z milosti Boží přežiješ.“ A hned, jak nastal měsíc březen, první den sobotní, kdy se slaví svěcení na kněžství, dal mu docela proti jeho vůli, a ač se tomu velmi vzpíral, vyholiti témě hlavy; i byl v přítomnosti knížete samého vysvěcen až k hodnosti jáhenské, četl veřejně evangelium a přisluhoval biskupovi při mši, jak jest obyčej. Potom nový jáhen…..odhodiv neslavně štít svátého rytířství a pohrdnuv milostí, jíž nabyl vzkládáním rukou, vzal rytířský pás a prchl se svou družinou ke knížeti polskému; u něho zůstal až do skonu biskupa Šebíře.“ Jak vidno ani tehdy nebyla pleš oblíbeným účesem a ve spojení s kněžským rouchem už vůbec ne.
Jaromír se tak stal knězem proti své vůli. Bylo mu to natolik proti vůli, že vzal okamžitě nohy na ramena, aby byl co nejdřív z dosahu svého starostlivého bratříčka. Tak začal konflikt, který nepříjemně poznamenal celé období Vratislavova panování. Ti dva se už neshodli. A kdyby jenom to „neshodli se“. Ti se ani vidět nemohli. Ani vystát. Mezi českým knížetem a budoucím pražským biskupem se rozhořela zášť o to nešťastnější, že šlo o dva nejvyšší představitele přemyslovského státu. Vratislavovi bylo jasné, že v případě jeho nejmladšího bratra dřív nebo později může dojít k maléru. A tak se pojistil. Rozdělil pražskou diecézi na dvě. Se souhlasem biskupa Šebíře vzniklo v zemi druhé biskupství s kapitulou v Olomouci – do jeho čela se postavil stařec Jan. To byl mnich z břevnovského kláštera.
Vratislav to myslel dobře. Doufal, že včasným oslabením Jaromírovy budoucí moci předejde konfliktům. Ale nepředešel, naopak zasel další semínko rozkolu.
Kosmas zachycuje: „Léta Páně 1067, dne 9. prosince, zesnul Šebíř, šestý biskup kostela pražského, a odebral se ke sladké odměně.“
Bazilika svatého Petra a Pavla na Vyšehradě za vlády knížete Vratislava II.
Konrád a Ota tehdy neotáleli, ihned poslali pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska, odpásali mu rytířský pás a on znovu oblékl duchovní roucho a přijal tonzuru.
Jaromír se vrátil, aby přijal biskupskou berlu. Neustále měl však pocit, že je šizen, že je mu něco upíráno… nebo si to alespoň myslel. Třeba otec Břetislav – ten ho vlastně připravil o podíl na politické moci, když mu určil dráhu duchovního. A nyní bratr Vratislav mu navíc sebral kus diecéze.
Ten spor byl čím dál nesmiřitelnější a vyvrcholil událostí, která byla typická pro divokou povahu mladého pražského biskupa. Jaromír se vydal za biskupem Janem. Biskup Jan ho pohostinsky přijal a ještě se mu omlouval: „Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.“ Jaromír však neměl na zdvořilosti náladu:
„Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednati o jiné věci.“ Biskup Jan nevěděl, co si má o tom všem myslet, a vedl svého hosta dále. U jeho postele pak Jaromír zahlédl sýr zpola snězený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky – zbytky Janovy snídaně.
„Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti!“ Následovala inzultace, potupa a pohana. A v případě českého a moravského biskupa šlo o obojí. „Zapomenuv na svaté svěcení, nedbaje lidskosti, vyzdvihl ten zuřivý host (tak jako levhart popadne zajíčka nebo lev beránka) oběma rukama svého bratra biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“ Nezůstalo jen u zápasu dvou biskupů. Hostitele napadla i Jaromírova družina: „Najednou z těch, kteří byli tomuto zločinu pohotově, jeden mu sedl na šíji, druhý na nohy, a třetí, bičuje biskupa, mu s posměchem říká, aby se učil trpěti, ten uchvatitel cizích oveček…“
Pohaněný olomoucký biskup poslal posla, aby si postěžoval u knížete. Ale nezůstalo jen u toho, poselství putovalo až před papeže. Už tehdy jsme kvůli biskupské bitce sklízeli ostudu v celém civilizovaném světě. Mezi Prahou a Římem proudily stížnosti, návrhy, protesty… a úplatky. Kosmas uvádí naprosto přesné cifry: „Když s průvodem přišli poslové do Říma, odevzdali otci apoštolskému psaní dvěma sty hřiven podmazané.“ Patrně vůbec poprvé se tenkrát v Praze objevili papežští legáti. Nalézt smířlivé řešení mezi dvěma rozštěkanými stranami se však nepovedlo.
Jaromír byl tak nesnesitelný bratr a biskup, že Vratislav se raději rozhodl přenést své sídlo na Vyšehrad. Bylo to roku 1070, to byl Jaromír biskupem už třetí rok.
Královský okrsek na Vyšehradě dnes
Toto druhé výšinné opevnění v Praze zažilo právě za Vratislava mimořádný rozkvět. A přitom Pražský hrad nebyl zas tak daleko. Nebylo to jen tak. Základy vyšehradské kapituly, skutečně mohutného bazilikálního chrámu svatého Petra a Pavla, položil kníže se souhlasem papeže. Byl u toho papežský legát i celý knížecí dvůr, když se český panovník sám chopil nůše (nejspíš poprvé v životě), a tu nůši dvanáctkrát za sebou vrchovatě naplnil kameny a na svých vznešených zádech nanosil do základů.
Předem si však vymínil: budoucí kapitula bude podléhat přímo a jedině Římu! Nikoliv jak by odpovídalo zvyklostem a řádu pražskému biskupovi. V koutě vyšehradského ostrohu bezprostředně nad známou skálou, začal vyrůstat kamenný knížecí palác s kaplí svatého Jana, věncem vlastních hradeb, obranným příkopem a padacím mostem.
Vratislav na tu výstavbu nešetřil. Ještě než byl hrad dokončen, už se do něj nastěhoval. Nakonec na Vyšehradě pobýval častěji než na Pražském hradě. Dnes už z té jeho výstavby mnoho nezbylo, ale je pravděpodobné, že to byl právě Vratislav, kdo ozdobil své zamilované knížecí sídlo (pozdější královské sídlo) dvěma dalšími církevními stavbami: zmizelou trojlodní bazilikou svatého Vavřince a dodnes stojící rotundou svatého Martina — skutečným skvostem nejstarší české architektury.
kniha : Kosmova Kronika Česká
