Článek
Kostel sv. Vavřince, založený na konci 11. století, byl součástí královského okrsku na Vyšehradě a svého času patřil mezi význačné románské sakrální stavby českého království.
První impulz k jeho novodobému poznání přišel v roce 1884, kdy dělníci při rekonstrukci kanovnické rezidence narazili na unikátní dlaždice. Tehdejší historici umění na základě vystupujících reliéfů se přiklonili k názoru, že nalezené dlaždice představují románské umění. Jejich domněnku podpořila další zajímavost — na východní straně budovy Starého děkanství vystupuje apsidový útvar, což je pro barokní stavbu naprosto neobvyklé.Právě tento architektonický detail naznačoval, že by mohlo jít o dochovaný fragment románské stavby, z níž dlaždice původně pocházely.
Na počátku 20. století začala být připravována podrobnější archeologická sonda do historie Vyšehradu. Neobešlo se to bez peripetií, kdo výzkum povede, ale v roce 1903 se ho ujal Bohumil Matějka. Během šesti týdnů vykopal téměř celou plochu někdejší baziliky sv. Vavřince. Archeologové tehdy odtěžili až dva metry destrukcí a náspů, což jim umožnilo rychle dosáhnout úrovně zdiva a odhalit kompletní půdorys stavby.
Replika dlaždic Vyšehradského typu
Z dnešního pohledu však víme, že právě kvůli této rychlosti zanikla řada důležitých informací. Současná metodologie by podobný výzkum rozložila do měsíců — možná i let. Archeologové by postupně rozebírali jednotlivé vrstvy a zaznamenávali každou drobnost s mnohem větší pečlivostí. To, co tehdy bylo technickým úspěchem, se dnes jeví jako ztráta poznání, které už nelze znovu vyzvednout ze země.
Na počátku 20. století se Vyšehrad začal měnit. Dlouhá léta fungoval jako vojenský objekt – až do roku 1895 pod přímou správou armády, definitivně pak do roku 1911. Po jeho převedení do majetku města Prahy se rozběhly debaty, co s tímto výjimečným místem dál. Nakonec zvítězila představa otevřeného veřejného prostoru, který by sloužil jako „plíce“ pro okolní dělnické čtvrtě, například Nusle nebo Podolí.
Před zahájením parkových úprav byli osloveni archeologové, zda mají zájem provést výzkum. A zájem měli. Prostor Vyšehradu byl rozsáhlý a výzva enormní — žádná tehdejší instituce neměla dost kapacit takový výzkum zvládnout samostatně. Nepostačoval ani Státní archeologický ústav, založený roku 1919. Proto vzniklo společné seskupení odborných institucí, které se označovalo jako Komise pro výzkum Vyšehradu. Zapojily se Státní archeologický ústav, Katedra archeologie Univerzity Karlovy a Vyšehradská kapitula. Díky jejich spolupráci se v roce 1924 rozběhl rozsáhlý archeologický výzkum, který odhalil klíčové části vyšehradského historického jádra včetně pozůstatků raně středověkých sakrálních staveb.
Výsledkem výzkumů v letech 1924, 1925 a 1931 bylo odkrytí reliktů hlavní a jižní lodi baziliky, nad nimiž byl roku 1934 vybudován ochranný areál, určený pro prezentaci památky široké veřejnosti. Mnozí návštěvníci dodnes netuší, že v sousední budově někdejšího děkanství jsou dodnes dochovány části severní lodi a dvou podlaží apsidy této dávné stavby — jen nejsou běžně přístupné.
Na jižním okraji vyšehradské skály, v bezprostředním sousedství někdejší hradní akropole, stála skromnější sestra slavné kapitulní baziliky sv. Petra — trojlodní bazilika sv. Vavřince, založená koncem 11. století knížetem Vratislavem. Stavba s jednou chórovou částí a příčnou lodí měřila pouhých 23,5 × 17 metrů, ale její význam daleko přesahoval rozměry.
Postavená z nízkých, hrubě opracovaných opukových kvádrů, ukrývala překvapení: bohatě zdobenou dlažbu z pálené hlíny, šestiboké reliéfní dlaždice s fantastickými tvory i vyobrazením císaře Nerona. Tyto výjimečné fragmenty, nalezené poprvé právě zde, patří mezi nejvzácnější archeologické nálezy Vyšehradu a daly vzniknout pojmu dlažba vyšehradského typu. Její výskyt v dalších sídelních místech českých panovníků svědčí o výjimečnosti této sakrální památky.
Baziliku obklopovalo raně středověké pohřebiště, jehož vznik bezprostředně následoval založení chrámu. Dokládají to skromné hrobové milodary i náhrobní kameny. Jeden z pohřbených měl v ruce denár z doby krále Vratislava II. (po roce 1085), což pomáhá přesněji datovat dobu existence samotné baziliky.
Pozůstatky zdiva Baziliky sv. Vavřince
Kníže Vratislav II. byl zřejmě první český panovník, který si svatého Vavřince výrazně oblíbil. Z před vratislavského období neexistují zprávy o tom, že by některá sakrální stavba v Čechách nesla jeho jméno. Naopak, svatý Vavřinec patřil mezi oblíbené světce v říšských zemích, a právě během Vratislavových zahraničněpolitických aktivit mohlo dojít k získání jeho relikvií. Vratislav založil klášter v Opatovicích nad Labem s kostelem zasvěceným sv. Vavřinci, což naznačuje hlubší úctu k tomuto mučedníkovi. Relikvie musely být natolik významné, že je panovník rozdělil mezi Opatovice a královský Vyšehrad, kde vznikla bazilika nesoucí stejné zasvěcení. Sv. Vavřinec se tak stal důležitou součástí Vratislavova sakrálního programu a symbolicky provázal jeho vládu s říšským duchovním dědictvím.
Rekonstrukce předpokládaného vzhledu Baziliky sv. Vavřince z 11. století
Vavřinec se narodil kolem roku 230 v Huesce, městě v dnešním Španělsku. Jeho rodiči údajně byli Orancius a Patientie. V mládí odešel do Říma, kde si jako učitele zvolil tehdejšího kněze a pozdějšího papeže Sixta. Vavřinec vynikal ctnostmi a byl velmi důsledný v otázkách mravní čistoty.
Po svém zvolení papežem v roce 257 jmenoval Sixtus II. Vavřince arcijáhnem a postavil jej do čela římské církve. Vavřinec se tak stal prvním ze sedmi římských jáhnů a jako arcijáhen měl na starosti správu církevního majetku a charitativní činnost. V té době však císař Valerián tvrdě pronásledoval křesťany. Papež Sixtus II. se stal první obětí tohoto pronásledování — byl polapen v katakombách svatého Kalixta, odvlečen do žaláře a 6. srpna roku 258 sťat mečem.
Vavřinec se mezitím snažil ochránit církevní majetek. Prodával drahocenné bohoslužebné předměty a získané prostředky rozdal chudým a nemocným. Římská církev tehdy živila přibližně tisíc potřebných a poskytovala almužny i v odlehlých oblastech. Císařský náměstek v Římě se domníval, že církev skrývá poklad, a vyzval Vavřince, aby ho neprodleně vydal. Ten místo toho shromáždil chudé, nemocné, mrzáky, starce, vdovy a sirotky — a když náměstek přišel, ukázal mu tyto lidi se slovy: „Hle, to jsou poklady naší Církve; to je naše zlato, perly a šperky, které jsem slíbil ti ukázat.“ Rozhněvaný náměstek nechal Vavřince spoutat a odvést na pahorek Viminálský u Tiburské cesty. Tam ho kati svlékli, zmrskali a dále mučili bičováním na skřipci. Když odmítl obětovat modlám, byl na příkaz císaře Valeriána přivázán na železný rožeň a pomalu upálen nad žhavým uhlím.
Pokud spatříte svatého Vavřince na sochách, rozpoznáte ho podle roštu – nástroje jeho mučednické smrti. Bývá zobrazován také s knihou či měšcem, jako symbolem jeho péče o chudé. Svatý Vavřinec je patronem archivářů, jáhnů, správců majetku, kuchařů, sklenářů, hasičů, duší v očistci, a také Španělska, Říma a Florencie.
Umučení sv. Vavřince na rozpáleném roštu v podání Bartolommea Bandinelliho z roku 1525
Třetí archeologický výzkum odkryl další a mnohem starší stavbu, před románskou a posunul poznatky o Vyšehradu o dalších sto až sto padesát let do minulosti. Jsou jimi nejstarší zbytky sakrální stavby na Vyšehradě. V roce 1966 vstoupil na Vyšehrad archeolog Bořivoj Nechvátal s cílem znovu prozkoumat nálezy z dob prvorepublikového bádání. V letech 1968–1970 provedl revizní výzkum v prostoru baziliky sv. Vavřince. A záhy narazil na něco nečekaného — pod úrovní známé stavby se ukrývalo starší zdivo, jehož zalomený půdorys budil pozornost.
Spolu se stavebním historikem Františkem Kašičkou vyslovili domněnku, že by se mohlo jednat o pozůstatky kostela. Šlo o kamennou stavbu se složitější dispozicí, přímo pod bazilikou, kterou nejprve rekonstruovali na půdorysu řeckého kříže. Ta se až do roku 2011 objevovala v odborné literatuře jako pravděpodobný model.
Pak přišel další zlom. Během výzkumu v roce 2011 se podařilo zjistit, že součástí této stavby byla jižní apsida— půlkruhový výstupek směřující k jihu. Archeologové se domnívali, že pokud jde o centrálně pojatou stavbu, musí mít i apsidu východní a severní. A tak vznikla první rekonstrukční hypotéza. Výsledek? Trikoncha značných rozměrů, tedy chrám se třemi apsidami, vybudovaný patrně na konci 10. století — dávno před výstavbou baziliky sv. Vavřince, kterou založil Vratislav II. Tím se otevřela zcela nová kapitola dějin Vyšehradu. Udivuje již její velikost, protože byla mnohem větší než v té době chrám svatého Víta na Pražském hradě.
Samozřejmě — ne všichni odborníci byli přesvědčeni. Stavba tohoto typu se zdála až příliš velká a příliš vyspělá pro ranou českou architekturu. Pochybnosti byly na místě. Nechvátalův tým si však řekl jediné: „Buď máme pravdu my, nebo oni. A zjistíme to jen dalším výzkumem.“ A tak se v roce 2014 položila sonda přesně tam, kde podle rekonstrukce měla být východní apsida. A skutečně — v hloubce dvou metrů ji archeologové objevili s odchylkou pouhých 20 centimetrů. Hypotéza byla potvrzena. Dnes je tato předrománská stavba uznávanou součástí dějin Vyšehradu, jako jeho vůbec nejstarší sakrální památka.
Půdorys předrománské trichonkory a románské Baziliky sv. Vavřince
uznávanou součástí dějin Vyšehradu, jako jeho vůbec nejstarší sakrální památka.
Tato předrománská stavba zásadně proměňuje pohled na nejstarší období Vyšehradu.O před vratislavském Vyšehradě víme stále velmi málo. Dnes máme téměř jistotu, že byl založen ve druhé polovině 10. století. Tato datace odpovídá vládě knížete Boleslava II., tedy době, kdy bylo založeno pražské biskupství. Vycházíme ovšem převážně z dobového kontextu, protože písemné zprávy jsou velmi kusé a nejednoznačné.
Kosmova kronika k roku 1003 vypráví příběh o záchraně kněžice Jaromíra, přepadeného Vršovci na Velízi a dopraveného na Vyšehrad, nikoli na Pražský hrad. Je však třeba připomenout, že kronikář Kosmas psal až o 115 let později, což zpochybňuje historickou věrohodnost tohoto líčení.
Dále tu máme zcela věrohodnou zprávu Dětmara Merseburského z roku 1004, která je považována za důvěryhodný pramen. Právě ta nabízí jediný konkrétní pohled na význam Vyšehradu na samém počátku 11. století. Vyšehrad se v ní objevuje jako místo věrné knížeti Jaromírovi v jeho boji proti Boleslavu Chrabrému. Nejcennější pasáž této zprávy se však týká zmínky o vyšehradských zvonech, které daly znamení k vyhnání Poláků z Prahy. To naznačuje, že již tehdy na Vyšehradě existovala sakrální stavba s věží či zvoničkou, důkaz, že duchovní význam Vyšehradu vznikal dávno před Vratislavovou bazilikou.
Oblast Vyšehradu ještě skrývá mnohá svá tajemství. Podrobně bylo archeologicky prozkoumáno pouze 15% jeho plochy, jde o pokladnici poznání naší nejstarší historie.
Zdroje:
Vlastní návštěva památky
